V 19. století nebyly pandemie, epidemie a lokální smrtelné nákazy ničím výjimečným. Příčinou rychlého šíření infekcí byly především války a průmyslová revoluce, neboť během válek a modernizačních procesů (industrializace, urbanizace) docházelo k velké koncentraci a pohybu lidí za špatných hygienických podmínek.
Pro Evropu byly velice ničivé epidemie cholery, které ji postihly v 19. století hned několikrát. Rakouskou monarchii a české země ničily epidemie cholery, které vypukly po rakousko-pruské válce (1866) a po francouzsko-pruské válce (1870–71). První si odhadem vzala na území rakouské monarchie kolem 120 tisíc lidských životů a druhá na 165 tisíc. O druhé nákaze cholery máme zprávy od dělníka a průkopníka sociální demokracie Josefa Rezlera (1855–1925), podle jehož vyprávění sepsala paměti „Ze života průkopníků sociální demokracie“ jeho dcera, novinářka a komunistka Barbara Rezlerová-Švarcová (1890–1941).
Podmínky práce v českém Manchesteru
Smíchov se během 19. století stal velkou průmyslovou čtvrtí, jíž se přezdívalo český stokomínový Manchester. Nezadržitelně přitahovala lidi přicházející za prací a pětitisícové předměstí (1850) se za pouhých 30 let rozrostlo na 25 tisíc (1880). Mezi jedněmi z přišedších byla i rodina Rezlerova, která se usídlila v nedalekých košířských Popelkách, „posledním to lidském smetišti“, v němž přebývali ti, co nemohli nikde jinde sehnat bydlení. Pracovní podmínky v továrnách nebyly až do 80. let 19. století, kdy výraznější opatření začala prosazovat konzervativně klerikální vláda Eduarda Taaffeho, téměř nijak regulovány. V továrnách se běžně pracovalo i přes 15 hodin denně a mnohdy se stávalo, že dělníci nechodili ani domů a přespávali za strojem – ženy, mladé dívky a muži všeho věku na jednom místě. Továrny navíc byly silně nebezpečným prostředím. V sirkárnách dělníci pracovali s fosforem, takže svému okolí nesnesitelně páchli, v noci zářili jako pochodně a trpěli silnými trávicími a dýchacími potížemi. V textilním průmyslu (kartounkách, přádelnách) pak bylo často parno a horko a mnohdy zde docházelo k zpřetrhání končetin, které vtáhl do svých útrob stroj. Úrazové, sociální ani zdravotní pojištění dosud zavedeno nebylo a zmrzačení dělníci museli dál chodit do továren, kde pracovali za nižší mzdu. Veškerá kompenzace tak mnohdy končila tím, že dotyčný dostal krajíc chleba s máslem.
Morana v továrně
Do smíchovských továren, kde nebyla téměř žádná hygienická a zdravotnická opatření, vtrhla cholera v letech 1872–73. Takto na události vzpomíná s odstupem několika desetiletí již postarší Josef Rezler: „Po válce navštívil Prahu nevítaný host, cholera, která řádila děsně tam, kde jí ponecháno volné pole, jako v Košířích, na Popelkách, v cihelnách a neposledně i v továrně Porgesově. Hle, jaká opatření proti choleře se zde prováděla! Místo 15 hodin se pracovalo nyní 13 hodin denně, do oken se dávaly talířky s modrou skalicí a – každý den vynášeni z továrny nemocní i mrtví, kteří padali u práce! Tak na Smíchově v domě, přeplněném chudinou, zvaném „Poslovina“, zemřelo do čtyř neděl 40 osob, v cihelně p. Neseného, jehož dělnictvo mělo za obydlí v hlíně vykopané jámy, uzavřené dveřmi ze starých prken, bez podlahy, s jedním okénkem – v této cihelně zemřely do 4 týdnů 82 osoby a jen 4 dělníci zůstali na živu.“ Umírání bylo na denním pořádku a citelně zasáhlo i Rezlerovo nejbližší okolí. „Ohlédl se na mne, zastavil se, jako by mi chtěl něco říci, vytřeštil tak nějak divně oči, upadl a balík zboží s ním do bláta. Z protějších dveří vběhl sem ředitel s pustými nadávkami, leč hoch nevstával. Přiskočil jsem k němu, ležel tu tváří k zemi, jež se obarvila krví, hrnoucí se mu z úst. Ředitel již zase odcházel, a když jsem naň volal, že hoch je samá krev, nechal jej přenést do kotelny, zavolali lékaře, ale kamarád byl již mrtev.“
Následně zemřel i Rezlerův dobrý přítel, starý Brož, který mladého Rezlera učil po nocích číst. Ač socialista a bezvěrec, pouští se Rezler překvapivě do teologického výkladu Brožovy smrti a teologické kritiky kapitalismu, v němž bohatí nechtějí nést svůj kříž a nakládají ho na záda ostatním. „Ejhle, člověk! Hle, trpitel! Čím ti byl život? Za kolik jiných, zahálčivých bohatců neslstěžký kříž utrpení až na nejvyšší Golgatu – a padl jsi uštván, zneuznán, zapomenut, padl jsi tváří k zemi, tvrdé a chladné, jako[ý] byl tvůj úděl starý Broži?!…“
„Alespoň vysvěcení kdyby se jim dostalo!“
Samotný Rezler podle svých slov upadl po smrti Brože na ulici a probudil ho až hlouček lidí se strážníkem. Odmítl se nechat dopravit „truhlou“ do nemocnice a místo toho zamířil do kořalny, kde si desetkrát objednal tehdejší dělnický všelék rum. Poté znovu venku na Císařské louce ulehl a po několika dnech došel domů, kde ho však čekala další těžká rána, neboť zemřeli dva jeho malí sourozenci a jeho otec, kterého vykresluje jako pijana a násilníka. „Všichni pak byli pohřbeni do společného hrobu. Moji sourozenci byli pochováni na obecní útraty do šachty, bez kněze a bez svěcení, což mi bylo jako pobožnému člověku velmi líto, a stále jsem si myslil: „Alespoň vysvěcení, kdyby se jim dostalo!“ Natolik tvrdě zasáhla „Morana“ Rezlerovu rodinu, z níž přežil jen mladý Josef, jeho matka a sestra, která musela následně odejít kvůli špatné finanční situaci rodiny ze školy a nastoupit do práce. Pro Smíchov to však byla poslední cholera, která ho napadla (předtím 1831, 1836, 1849 1855, 1864 a 1866). Bohužel v následných letech jej ještě zmáhaly neštovice, které po sobě zanechaly také řadu mrtvých. Josef Böhm, ředitel městského úřadu na Smíchově, poznamenává: „V letech 1873 a 1876 objevily se ošklivé neštovice a zahnízdily se tak, že od té doby vícekráte, ale řídčeji a méně nakažlivě vypukly a teprve koncem 1880 vymizely, vyžádavši mnoho obětí u rozličného věku, stavu a povolání…“ A vyslovuje přání: „Aby Smíchov i celá vlasť před uvedenými a jinými osudy a hosty na dále zachráněny zůstaly, to spravujž a řídiž Bůh!“