Reakce na článek Mezi moři – ostrovy výjimečného stavu Michala Pavláska a na reakci na něj od Martina Hrubeše
Článek Michala Pavláska jsem četla se zájmem také proto, že jsem situaci v táboře Vial viděla v roce 2018 na vlastní oči a již tehdy byla otřesná. Autor v článku rozebírá hlavně vznik a fungování hotspotů pro uprchlíky na pěti ostrovech v Egejském moři a dopady této praxe (zadržování žadatelů o azyl mimo evropskou pevninu) jak na žadatele, tak na obyvatele ostrovů.
Pavlásek nabízí autentické svědectví o přeplněnosti táborů a pro nás nepředstavitelných podmínkách stravování, hygieny, nízké úrovně bezpečí. Klíčová je také informace o tom, jak nemožné je zde domoci se práva, jež by měly všechny evropské státy zaručit. Práva na spravedlivé a individuální posouzení žádostí lidí o mezinárodní ochranu a udělení této ochrany těm, kteří ji potřebují.
V hotspotech je zavedena praxe vyloučit již předem z azylové procedury žadatele určitých národností, nedostává se tlumočníků na pohovory ani právníků na odvolání, což opět odporuje evropským (našim) azylovým zákonům. Lidé marně čekají až měsíce na termín pohovoru.
Toto vše Michal Pavlásek vysvětluje tak, že si představu udělá i člověk, který se v azylové problematice nevyzná, což je důležité. Popisuje, jak se měnila původně vstřícná nálada ostrovanů vůči uprchlíkům. Je to logický důsledek neřešení situace v hotspotech, kde je překročena kapacita až sedmkrát, což generuje problémy i mimo tábory, v životech místních lidí.
Českobratrská církev evangelická svou sbírkou (přes 600 tisíc korun) na začátku tohoto roku podpořila dvě lokální organizace, které pracují s uprchlíky na ostrově Chios. Náš místní spolupracovník tam uprchlíkům pomáhá již od roku 2015. Mluví o rostoucím napětí mezi místními, o vzrůstající averzi proti uprchlíkům i těm, kdo jim pomáhají. V létě t. r. mu někdo zapálil sklad s potřebami pro utečence a nájemce mu ve strachu o vlastní bezpečí odmítl prodloužit smlouvu na provozovnu, kde spolu s ostatními připravoval jídlo pro uprchlíky.
Stav je neúnosný, bez pomoci ostatních unijních zemí se Řecko neobejde. Tou pomocí zjevně musí být i převzetí některých žadatelů z ostrovních táborů na své území.
Všichni známe současnou mantru českého předsedy vlády „ani jednoho uprchlíka“. Uvádí hlavně bezpečnostní důvody. Přitom ještě v lednu 2016 vláda pod vedením premiéra Sobotky souhlasila v rámci relokace uprchlíků, že Česko přijme 2691 žadatelů o azyl z táborů v Řecku a Itálii, a to v situaci, kdy byla bezpečnostní situace v Evropě vyhrocenější než nyní.
V Česku byl připravený program pro přijetí i následnou integraci těch, kdo by získali azyl. Zapojený byl stát, nevládní organizace, církve. Hlásilo se i velké množství dobrovolníků ochotných pomoci. Nakonec stát přijal 12 osob z Řecka a program relokací zastavil. Úsilí mnoha lidí, kteří byli na příchod uprchlíků připraveni a odhodláni zvládnout to, tak přišlo vniveč.
Srovnejme to s Německem, které v té době přijalo skoro milion uprchlíků a údajně každý desátý Němec se dobrovolnicky zapojil do pomoci. Někteří komentátoři popisují německou solidaritu a semknutí v té době jako nejpozitivnější efekt, který „migrační krize“ přinesla. Je škoda, že v Česku podobné odhodlání občanské společnosti přišlo vniveč, vláda a prezident je zničili svojí prezentací migrace výhradně jako bezpečnostní hrozby.
Od té doby různé organizace, spolky i jednotlivci marně naléhají na českou vládu, aby umožnila přijetí těch nejzranitelnějších uprchlíků, že jsou připraveni se o ně postarat. Příkladem budiž iniciativa Češi pomáhají, která se snaží již několik let dostat do Česka pár desítek mladistvých bez doprovodu z naprosto nevhodných podmínek v Řecku. Dlouho sledujeme jejich zatím marnou snahu a trapné kličkování našich politiků.
Češi pomáhají na Balkáně i v Řecku, mezi jinými je možné jmenovat alespoň iniciativu Pomáháme lidem na útěku či nový projekt Pomoc dětem na útěku. V současné době má Pomoc dětem na útěku 145 pravidelných českých dárců, kteří přispívají na podporu 145 dětí bez doprovodu z tábora Morie. Iniciativa spolupracuje s řeckou organizací Iliaktida, která s dětmi přímo na místě pracuje.
Alespoň tak se může projevovat dosud živá touha některých Čechů pomoci lidem v nouzi a ukázat ostatním evropským státům, že i my jsme schopni být solidární.
Dovolím si ještě zareagovat na otištěnou reakci a názor Martina Hrubeše. Na začátku pan Hrubeš rychle odbyde podstatu článku, alarmující situaci v Řecku a zapojení evropských institucí do systému hotspotů. Pak se zabývá věcmi, které byly v článku marginální, případně vytrhuje informace z kontextu. Tak ve druhém odstavci píše, že Pavlásek „naznačuje svou ochotu tolerovat komunistický režim, …“ M. Pavlásek však při rozboru ochoty (či neochoty) poválečné Evropy přijímat uprchlíky cituje z práce Pavla Barši, který nabízí vysvětlení, proč po zhroucení komunistických režimů tyto státy nepřijímaly žadatele o azyl z globálního jihu. Nijak odtud nevyplývá Pavláskova ochota tolerovat komunistický režim. Stejně účelově působí i další výtky pana Hrubeše k Pavláskovu článku.
Zareaguji ještě na několik názorů či dotazů pana Hrubeše.
Hned v úvodu píše o lidech, kteří v hotspotech čekají v otřesných podmínkách na udělení či neudělení azylu: „někteří jsou proti své vůli vysvobozeni vrácením zpět do Turecka, případně do zemí, odkud přišli. To je jedna z věcí, kterou autor, Michal Pavlásek, imigrační exekutivě vyčítá“. I když pomineme zřetelnou ironii ve slovech o „vysvobození“ lidí, kteří riskují své životy, aby pak byli proti své vůli vraceni tam, odkud utíkají, stejně je vyznění Pavláskova článku překrouceno. On vyčítá exekutivě, že z azylového práva udělala karikaturu, když základní podmínky pro žádost o azyl nejsou dodrženy a celé skupiny lidí jsou odmítány jen kvůli své národnosti, aniž by se zkoumaly jejich individuální důvody. Stejně tak i podle názoru mnohých expertů není Turecko bezpečná země, a je pak velmi sporné tam lidi navracet.
Martin Hrubeš vytýká Pavláskovi, že přičítá Evropanům odpovědnost za utrpení v táborech a nevyjadřuje se k převaděčské mafii. – Všichni, kdo se tématem zabývají, odsuzují převaděčskou mafii. Ale ta těží mimo jiné z toho, že Evropa neumožňuje uprchlíkům dostat se bezpečně a legálně na své území a zde požádat o azyl. Existuje mnoho projektů (například projekt italských církví Humanitární koridory), které umožňují nejzranitelnějším skupinám uprchlíků získat od italské vlády humanitární víza, dostat se bezpečně do Itálie a tam za podpory církví i občanských iniciativ a ve spolupráci se státem získat azyl. Integrovat se do společnosti. Ušetří se tak životy; mnoho lidí zahyne při nebezpečné cestě přes moře. A eliminuje se zapojení převaděčských sítí.
Podobné projekty se realizují i ve Francii a Německu. Česká vláda se podobným projektům brání. Dokud nebudou umožněny takovéto bezpečné cesty, zoufalí lidé budou dál riskovat životy a svěřovat je do rukou převaděčů.
Pan Hrubeš píše, že se necítí vinen za příval lidí do Evropy. Nikdo mu to za vinu neklade. Je však třeba poznamenat, že Evropa je cílem jen malého zlomku uprchlíků po celém světě. Z údajů UNHCR za rok 2019 vyčteme, že 85 procent uprchlíků ve světě zůstává v chudých rozvojových zemích, 73 procent pak v zemích sousedících se státem, odkud utekli.
V absolutních číslech hostí nejvíce uprchlíků Turecko, dále Kolumbie, Pákistán a Uganda. Nejvíce uprchlíků v poměru k počtu obyvatel najdeme v Libanonu a Jordánsku. Zcela mylné je tvrzení pana Hrubeše, že „všichni ti lidé překročili všechny státní hranice během své strastiplné pouti ilegálně“.
Pokud uznáváme právo na azyl, pak ten, kdo prchá před pronásledováním, nejedná ilegálně, ale opírá se o naše západní juristické zásady. Uprchlíci ze své země prchají a není pro ně možné vyřídit si vstupní víza do bezpečných zemí. To je podstata uprchlictví.
V předposledním odstavci pak Martin Hrubeš rozvíjí úvahu, že všechny strasti, které při svém pobytu uprchlíci v hotspotech zažijí, v nich zasejí zlobu a touhu po pomstě a jsou tak na nejlepší cestě stát se extremisty a teroristy. Nikdy jsem neslyšela, že by tento předpoklad potvrzovala fakta. Ale i kdybych tuto možnost připustila, nejlepší prevencí takového stavu by pro mne bylo napravení situace v táborech, férové azylové řízení, urychlené přijímání mladistvých bez doprovodu evropskými státy, jejich vzdělání a integrace.
To by však předpokládalo přepracování společného evropského azylového systému, aby fungoval ve spolupráci a solidaritě všech evropských států. Tedy něco, čemu se zatím Česko v čele se svým premiérem úspěšně vyhýbá.
Autorka pracuje jako koordinátorka pro práci s migranty, Diakonie ČCE