Když jsem byl redakcí požádán, abych vybral materiál pro přílohu časopisu Protestant 3/23 s fotografiemi Michala Dusa, nic moc jsem o jeho fotkách vlastně nevěděl. Tušil jsem, že fotografoval. To je pro fotografa velká výhoda, i když ne až tak překvapivá. Nakonec fotí kdekdo. Znal jsem z dřívějška pár jeho fotek, momentky z církevního prostředí a z disentu, někde jsem myslím letmo viděl jeho fotky krajiny. V poznámce od šéfredaktora jsem měl uvedeno, že reprodukce budou černobílé a doostřovat netřeba. Každý takový úzký výběr je ale samozřejmě nelehký a velmi subjektivní úkol. Máte vybrat to nejlepší, to co tvůrce vystihuje. A samosebou mě na první pohled napadlo, že jestli autora něco charakterizuje, tak je to neobyčejná schopnost fotit lidi v jejich přirozených postojích a situacích. Velmi svobodně. U fotografa je to, řekl bych, velice žádoucí dar, ale ne vždy je samozřejmý. Tím pádem nevzniká dokumentární nebo reportážní fotografie, ani groteska. Zachytit vzácný okamžik dobrého rozpoložení je vlastně umění komunikace mezi fotografem a fotografovaným objektem, mezi nimiž je navíc bariéra fotoaparátu. Ne každý to ale umí jako Michal Dus.
Exemplární je fotografie, kterou jsem vybral na prostřední dvoustránku. Jedná se o skoro povinnou disciplínu – skupinovou fotografii, pořizovanou na různých oslavách nebo setkáních přátel. Existuje několik variant tohoto záběru, tak jak je postupně autor zaznamenal. Na jedné jsou lidé soustředění, na další se to až tak nepovedlo, někde jsou vyfocení všichni, jinde se do záběru nevešli. Reprodukovaná verze není úplně technicky dokonalá ani z hlediska kompozice, ani nejsou všichni úplně zaostření, nálada je ovšem výborná. Právě v momentu stisknutí spouště proběhlo něco, co všechny rozveselilo. Impuls pravděpodobně vzešel od fotografa, ale kdo ví. Každopádně to dává fotografii výjimečný esprit. Pobavit tak velký počet lidí najednou je opravdu paráda. A takový pocit přetrvává i u dalších jeho fotek. Zbyněk Hejda na balkónu s hruškama, Havel se špekáčkem, Magor v kraťasech. Krásné vzpomínky na skvělé časy, které třeba nebyly vždy úplně zaostřené. A to vůbec nevadí. Atmosféra je perfektní, i když jsou lidé bezhlaví.