Všude dobře, doma nejlíp, říká se. Ale pokud jsme jenom doma, pokud na vlastní kůži neokoukneme, jak dobře je jinde, zní to vzletné „nejlíp“ pouze usedle. V lepším případě vyjadřuje silné citové pouto k rodišti, přitom však zdaleka ne každý je doma tam, kde se narodil. Většinou tedy jde o kombinaci společenských a osobních zvyklostí, kterým rozumím a které mi tak dávají silnější pocit jistoty a bezpečí, zatímco jinde se jim musím teprve učit rozumět a pak je budovat. To se každému nechce. Jsem v podstatě opatrný bázlivý člověk, který má rodinu, přátele i střechu nad hlavou, a tak se ze všech cest vracím domů rád.
Okouknout, jaké to je jinde, jsem obvykle vyrážel s jedním nebo dvěma přáteli, případně s přítelkyní, později s manželkou, anebo úplně sám, což je většinou ten nejintenzivnější zážitek, ale také snazší cesta k úzkostem či obavám. Vzpomínám si, jak jsem za šera procházel tureckou vesnicí ve Střední Anatolii a myslel na rodiče, kteří mě varovali před tureckým temperamentem. Ale pak jsem to zkusil opačně. Představil jsem si ty lidi, kteří se tu právě ukládají k spánku, kteří právě hovoří se sousedy v kuchyni u šálku čaje, kteří ještě upravují podestýlku zvířatům ve stáji nebo koukají na zprávy, kteří tu žijí, tak jako my v Cerekvi. A představil jsem si, jak někdo z nich, místních rodáků, maně vyhlédne z okna a spatří mě – podezřelou vysokou postavu s naditým batohem, jak bez světla, skoro za tmy prochází kolem jejich domu. Neměli by se bát? To já jsem ten, kdo ruší jejich zvyklosti a bezpečí známých situací. Tehdy jsme s přítelkyní rozložili spacáky v jakés takés vegetaci, která byla obecně v Anatolii spíše vzácná. Tušili jsme, že to bude něčí zahrada, ale dál už jsme nemohli. Chtěli jsme vstát časně, ale majitel vstal časněji. Neumím turecky. Hrdelní zvuky zněly nepřátelsky, divoce gestikuloval a ukazoval ke svému domu. Nebudu to protahovat. Zval nás, kteří jsme mu zváleli zahradu, na snídani, a když jsme to odmítli, natrhal nám spoustu ovoce a zeleniny. Z těch darů byla snídaně na návsi o kus dál. Meloun k snídani! Ale spatřili nás tam jiní místní a nakonec jsme se neubránili. Snídali jsme míchaná vejce, slaný sýr a zvláštní pečivo uvelebeni na zemi na pestrém koberci, a v již klidnější podmanivě přátelské situaci dokonce, s pomocí gest a slovníku, konverzovali. Byli to chudí lidé. My jsme také neměli peněz nazbyt, ale už jen cena našich bot a batohů z nás v dané situaci dělala pracháče. Uvědomil jsem si, že tito lidé nás hostí proto, že oni jsou tu doma, a je to pro ně čest mít hosta, možná víc, je to povinnost, postarat se o toho, kdo putuje daleko od svého domu. A byl jsem rázem zase zpátky v Cerekvi a představil si, kdo z nás by cizí tuláky, kteří se mu vloupali na zahradu, pozval na snídani. Kdo z nás by přispěchal k cizinci na návsi, aby se zeptal, jestli nepotřebuje pomoct.
Podobné zážitky jsem nashromáždil i při putování po ruské Sibiři, v albánských vsích Makedonie nebo v Arménii, kde jsme před pohostinností místních doslova utíkali, protože bychom jinak nikam nedošli. Jeden z nejvýraznějších, zřejmě doslovností pointy, ale přišel v Gruzii. Měli jsme za sebou náročný přechod pohoří, bez značených tras, bez lidí. Poslední kilometry nám přehradila divoká řeka. Udržet se v jejím proudu na nohách, nenechat se strhnout na kameny, neutopit batoh se „vším“, bylo těžké i pro nás s kamarádem, natož pro jeho drobnou přítelkyni. Lepší cesta ale nebyla. Vysvlékli jsme se donaha, batohy si připnuli co nejvýš, když vtom, zčista jasna, jde po protějším břehu skupina Gruzínců. Pochopili rychle. Dva z nich, postavou připomínající medvědy nebo mocnější postavy z Avengers, vstoupili tak, jak byli, do řeky a pomohli kamarádce na břeh. Pak nás dovedli k nedaleké usedlosti, kde žila rodina místního pohraničníka. Tam, v tmavé chaloupce s nízkým stropem a malými okny, jsme dostali večeři, a když jsme na plácku za domem rozložili naše dva stany, přišel si pohraničník Boris se svým synovcem za námi popovídat k ohni. Vodku jsme pili po gruzínsku z kravských rohů, vodu z řeky. Když jsem už za tmy šel s Borisem k řece, nabídl jsem mu za všechno to jídlo a pití peníze. Odmítl. To se dalo i očekávat, ale zaujalo mě, že přímo řekl, že peníze nepotřebují. Zeptal jsem se tedy, jak jinak jim můžeme pomoct, cože potřebují? Ze všeho nejvíc potřebujeme setkání s jinými lidmi, odpověděl ten muž na úpatí Kavkazu.