Pan prof. Dr. J. L. Hromádka,
děkan Komenského ev. fakulty
v Praze
Norimberk 15. května 1955
Milý pane profesore!
Dnes v noci se mi zdálo, že jsem Vám nesl krásný velikonoční mazanec, ale když jsem ho vybalil, ukázalo se, že je docela tvrdý. Tak se mi ve snu symbolizoval můj dávný úmysl Vám napsat několik srdečných slov, ale stále jsem to odkládal, až dnes mi sen ukázal, že budu-li dále váhat, moje psaní ztratí cenu.
Chci Vám především vyjádřit dík za pomoc uvězněným adventistům, za které jsem se u Vás ještě krátce před svým útěkem z vlasti přimluvil a dosud nepoděkoval za tuto službu. Svou intervencí jste jim tehdy pomohl z policejní vazby, která nebrala konce a kde chudáci musili v zimní době (bylo to před vánocemi) spát na betonové podlaze. Na Váš zákrok byli převedeni do řádné vyšetřovací vazby na Pankráci. Víc ovšem jste učinit nemohl, neměl jste vliv na mírnější rozsudek, ale i to znamenalo hodně. Vím, že i v mnoha jiných případech jste pomáhal a mírnil, jak jen se dalo, a jistě činíte tak dosud, a to Vám nebudiž zapomenuto. Když nikdo jiný, tedy Bůh o tom ví.
Vždy jsem si Vás vážil a při naší poslední konferenci Akademické Ymky jsem Vám řekl, že Vás mám rád. Snad si na to vzpomenete. Tento můj vnitřní vztah k Vám se nezměnil. Je-li přátelství pravé, musí obstát ve zkouškách, tj. i tehdy, když názory a životní cesty se rozcházejí. Vaše projevy, které jste měl při různých příležitostech, vytvořily jmenovitě u některých křesťanů a mírových pracovníků zde na t.zv. Západě mylné představy. Cítil jsem jako svou povinnost, abych po pravdě doplnil obraz života v křesťanských kruzích u nás doma a promluvil trochu za ty bratry, kteří se dnes ozvat nemohou. Nepokládejte toto vystoupení za zahrocené proti Vám osobně, třebaže někteří tady na Západě tomu chtějí tak rozumět. Znám Vaši opravdovost a vždy to zdůrazňuji, ale jistě chápete, že mne to nemůže zbavit povinnosti čelit Vašim názorům a prohlášením, které pokládám za chybné.
Snad jste se podivil (a snad za to mne i pokáral), že jsem v srpnu 1951 illegálně opustil vlast. Znal jste přece moje radikální sociální názory, můj pacifismus, věděl jste, že jsem se hlásil k hnutí, které se označovalo jako křesťanský komunismus. A jako sociální pracovník jsem snad tím spíše mohl najít kladný poměr ke komunistickému režimu, snad spíše nežli Vy.
Neměl jsem také v úmyslu vlast opustit. Neučinil jsem tak ani za nacistické okupace, naopak, vrátil jsem se v r. 1939 ze zahraničí, kde jsem tehdy byl, domů, protože opustit děti a přátele, které Bůh svěřil mé péči, jsem pokládal za zradu. Byl jsem si tehdy vědom toho, do čeho jdu, že riskuji svobodu a život, ale cítil jsem, že mne Bůh chce mít tam, kde moji lidé trpí a hynou. A Bůh zázračným způsobem mne ochránil a použil si mne jako svého nástroje.
Také po komunistickém převratu v r. 1948 ani myšlenka mi nepřišla, že bych neměl pokračovat v práci ve své vlasti. Z počátku se dokonce ukazovalo, že naše výchovná a sociální činnost je komunisty uznávána, „Milíčův dům“ nebyl zabrán jako jiné sociální a výchovné instituce a byl jsem dokonce jmenován předsedou místního vychovatelského sboru. Ale nyní právě nastalo to, co podrobilo moji křesťanskou víru a praxi těžké zkoušce. To, co bylo ode mne žádáno, bylo nejen v příkrém rozporu s mým náboženským přesvědčením, ale i s pouhou občanskou mravností. Věřte mi, milý bratře, že to byly snad nejtěžší chvíle mého života. Za Hitlerovy okupace se celkem nikdo o nás nestaral, spokojili se plněním formalit, a naše protektorátní policie byla nám záštitou. Tajní policisté hlídali naše shromáždění a včas upozorňovali na nebezpečí. Teď nebylo komu věřit. Mezi personál byla mi nasazena donašečka; mezi členy „vychovatelského sboru“ byla udavačka; nová tajná policie větřila ve všem špionáž. Ale říkal jsem si: musím vydržet, kvůli mi svěřené mládeži a přátelům; nesmím je opustit.
Bylo mi hrozně, když jsem viděl, jak mnozí opouštějí, co vyznávali. Bylo mi líto i Vás, bratře, když jsem pozoroval, jak krutě vnitřně zápasíte. Nezapomenu na chvíli, kdy jsem byl snad posledně s Vámi. Bylo to na důvěrné schůzce duchovních na klimentské faře, tuším na podzim 1950. Na výtku jednoho faráře, že Vás svádí Vaše „Geschichtsphilosophie“, vyznal jste ve velkém rozechvění, jak denně na kolenou prosíte Boha, aby Vám ukazoval cestu. Věřím Vám, že nechcete jít cestou jinou než Boží, Kristovou. Proto nemohu Vás posuzovat, tím méně soudit.
Nakonec o mém rozhodnutí, zda odejít či setrvat, nerozhodl jsem sám, nýbrž komunisté. Nejprve (o velikonocích 1950) přišel mi zákaz kázat Slovo Boží, na základě vytržených výroků z mých kázání. Pak stále se stupňující požadavky, jak ovlivňovat mládež ve smyslu marxisticko-stalinského materialistického komunismu. Pak zabrání „Milíčova domu“, vypuzení mne a mých spolupracovníků z něho, smyšlené udání z podvratné činnosti, aby se těmto činům dostalo „legálního odůvodnění“, a nakonec hrozící zatření a nucená práce. Kdybych byl mladší a nebyl právě v té době vážně nemocen, byl bych i zůstal, u vědomí, že snad také ve vězení a v táboře nucených prací může mne Bůh upotřebit, jako to činí i s jinými bratřími, kteří se nevyhnuli této cestě. Okolnosti, které provázely můj útěk, byly mi zřejmým důkazem, že Bůh si mne přeje mít tam, kde mohu svobodně hlásat Jeho slovo a sloužit krajanům, kteří se spasili útěkem z vlasti, ale ocitli se v nové tísni, kdy stesk a vnitřní vyvrácenost činí je nešťastnými.
Dnes se mi stalo jasnějším než kdykoli jindy, že nelze sloužit Ježíši a Césaru současně. Oběma jde o absolutní moc nad člověkem, oba si činí totalitní nároky. Někdy a někde víc, někdy a někde méně, ale učedník Ježíšův musí být pořád ve střehu.
Vaším oblíbeným úslovím bylo, že se nutno rozhodnout, na které straně barikády chceme stát. Pro učedníka Kristova není a nemá být barikád. Jeho úkol je hledat a vidět pravdu všade, a mluvit ji celou, ne jen tu dovolenou. Vy ji nemůžete mluvit celou. Dnes např. Vaše kniha o Masarykovi je vzata s knihkupeckého trhu. Dnes se nemůžete dovolávat toho, který Vám byl drahý, a nesmíte se ozvat proti jeho hanobení. Dnes musíte mlčet k mnohému, s čím nesouhlasíte, a dělat leccos, co byste raději nedělal. Tu a tam pomáháte, mírníte – ale za jakou cenu? A dobře jste si vědom, že přímější slovo, odvážnější čin by znamenaly propadliště, v němž zmizely už osobnosti ještě význačnější. Vím, že nechcete zachránit sebe, nýbrž zvěst evangelia. Ale pravdu evangelia nezachraňujeme tím, že z ní vybíráme jen to, co Státní úřad pro církevní záležitosti povolí, a mlčíme k věcem, k nimž by Ježíš nemlčel.
Namítnete mi, že ani na Západě bych nesměl podvracet systém, na kterém režim stojí, a že by mi Rozhlas Svobodné Evropy nedovolil mluvit to, co by bylo v rozporu s jeho politickými směrnicemi. Neužívám rozhlasu, abych jím reformoval Západ, nýbrž abych jím hlásal Slovo Boží našim lidem doma, a to bez censury a úředních směrnic, kterým jsou naši kazatelé ve vlasti podrobeni.
Nejsem zastáncem západních mocností, ale nepokládám za svůj úkol, abych proti nim brojil. To proto, že je tu silná oposice, která kritisuje a pranýřuje a může se uplatňovat různými způsoby, což naše oposice doma činit nemůže. Ozývám se však, zdá-li se mi, že křesťanští pacifisté spoléhají příliš na politické spojence a zanedbávají svůj úkol působit na svědomí. Hlavně tam je povinností křesťanovou mluvit pravdu, kde je umlčována.
Drahý bratře, jsem vzdálen toho Vás napomínat a poučovat. Věřím, že se stále modlíte, aby Vám Bůh ukázal správnou cestu. Ať jsou Vaše politické koncepce jakékoli – to jedno, co jistě i Vy přijímáte jako příkaz Boží, je klást mosty, odklizovat nepřátelství, vztahovat ruce i k těm, kteří jsou na druhé straně „barikády“. To se ani nepříčí nově hlásaným heslům komunistů. To znamená v praxi: zprostředkujte ve jménu Ježíše Krista mezi oběma tábory. Žádejte, aby nikoli vybraní oficiální zástupci, ale ve sborech svobodně zvolení mluvčí se mohli setkat s podobně zvolenými členy křesťanských sborů zde na Západě a aby těmto mluvčím byla zajištěna bezpečnost po návratu; aby tyto sjezdy se mohly za stejných podmínek konat v Československu; aby sbory si mohly vyměňovat tiskoviny náboženského obsahu s tiskovinami téhož druhu ze zemí na Západě. Není to pro začátek mnoho, ale znamenalo by to první krok kupředu opravdu v duchu Kristově. A byl by to také zkušební kámen dobré vůle pro komunisty a – doufám, že nikoli kámen úrazu pro Vás, milý bratře.
Těším se na Vaši odpověď. S přáním zdraví a všeho dobra Vám a Vaší milé choti a v naději na brzké setkání zůstávám
Váš starý Přemysl Pitter