Postačí, když bude mluvit se všemi
V minulém čísle časopisu Protestant vyjádřil Jan Škrob své znepokojení nad některými signály, které jsou pozorovatelné v prohlášeních Ekumenické rady církví či jejích jednotlivých představitelů. V článku „Za koho mluví Ekumenická rada církví?“ se soustředil především na pletivo témat spojených s Istanbulskou úmluvou, manželstvím stejnopohlavních párů či formulací mužských a ženských rolí ve společnosti. Jan Škrob z perspektivy, která dnes bývá trochu nešťastně označovaná jako liberální, vyjádřil obavu, jestli se ERC přespříliš neidentifikuje s autoritářskými, silně konzervativními a pravicovými tendencemi některých církví.
Není bez zajímavosti, že velmi podobný okruh témat hraje centrální roli také v jiné vlně kritiky ERC, která se v současnosti probudila v táboře několika fundamentalistických sborů Bratrské jednoty baptistů. Čtyři sbory a jedna kazatelská stanice, které patří k nejradikálnějším z nich, oznámily před nedávnem své rozhodnutí opustit alianci Bratrské jednoty baptistů. Jedním z hlavních důvodů byla mimo jiné také trvalá spolupráce českých baptistů s ERC. Ta je ovšem podle mínění fundamentalistů příliš liberální a zejména v benevolenci k sexuálním menšinám zatahuje baptisty mezi církve příliš volnomyšlenkářské a nevěrné Písmu.
Tato „dvojí palba“ naznačuje, v jak obtížné situaci se ERC v současné době nachází. Ostatně není se čemu divit. Étos ekumenického hnutí byl od samého svého počátku trnem v oku pro všechny, kdo se domnívali, že úkolem církví je především zaujímání jasných stanovisek ve věroučných, etických či politických otázkách. Stanovy ERC sice deklarují, že jejím cílem je „spolupracovat ve věcech, jež se týkají společného zájmu“, zdá se ale, že není (a asi ani nikdy nebylo) zřejmé, co vlastně by tímto společným zájmem mělo být. Snad tím nejpodstatnějším úkolem a smyslem ekumenického hnutí by mohlo být nové a nové ujasňování této otázky. Činovníkům ERC tak není co závidět v těžkém břemenu, které na sebe vzali.
Kritický pohled na směřování ERC je jistě možný a není na něm nic špatného. Pohyb vzájemného porozumění a sbližování protichůdných tendencí v církvích by se měl dít bez naivity a s korektivem i různých polemických hlasů. Zároveň by ale nebylo dobré, kdyby se ERC stala rukojmím názorově úzce vyprofilovaných skupin v českém křesťanském prostředí. Ambice stát se „hlasem křesťanů“ v celospolečenských otázkách by mohla ERC proměnit z otevřené platformy rozhovoru na další lobbistické hnízdo, protlačující do médií a politiky okoralé, ale stále populární „křesťanské hodnoty“. Jaké hodnoty to jsou? Jedna strana nám tvrdí, že se de facto kryjí se sekulárním humanismem s nátěrem filosofické postmoderny. Druhá zas, že jsou prakticky totožné s konzervativním pravičáctvím s lehkou příchutí fašismu.
Těžko říct, jestli je existence ERC nutná. Je nepochybně dítětem své doby a v průběhu času se může ukázat, že myšlenkám ekumenismu se vitálněji daří mimo její strukturu. Nebyla by to ostatně žádná tragédie. Dokud ale ERC trvá, bude jejím břemenem hledání nejlepších cest, které by pomohly naplnit její cíle. Jak se to bude dařit, záleží nejen na moudrosti jejích představitelů, ale také na otevřenosti a ochotě k rozhovoru na straně církví a současných tváří jejich polarizovaných tendencí. Za koho mluví ERC? Možná, že není potřeba, aby za někoho mluvila. Snad postačí, když bude mluvit se všemi.
Vzhledem k tomu, že Pavel Keřkovský
ve své reakci na mé poznámky (Pt 1/19) podstatě jen opakuje tvrzení ze své recenze dopisů Karla Hiršla a každý diferencovaný pohled na minulé dějiny odmítá jako nebezpečné levičáctví, nevidím důvod v diskusi s ním na toto téma pokračovat, a to i proto, že jím paušálně používaný pojem sovětizace už v současné historiografii platí za překonaný. Protestant také není žádný historický časopis, aby další diskuse tu byla na místě. Na jeho žádost mohu Pavlu Keřkovskému doporučit, aby si například přečetl studii historika Pavla Koláře Čtyři základní rozpory východoevropského komunismu (Soudobé dějiny 22/2015 č. 1–2 str. 130–165, také v Pavel Kolář – Michal Pullmann Co byla normalizace, Praha 2016 str. 100–146 s řadou odkazů na další prameny) a snad se zamyslel nad slovy Václava Havla z jeho novoročního projevu 1. ledna 1990: Všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci. A konečně: Vidět komunistické přesvědčení mladého křesťana Karla Hiršla vedoucí k odboji proti nacismu z perspektivy selhání státního socialismu a KSČ mi v tomto historickém kontextu připadá jako nekorektní, protože on „plamenem nesehnutým zůstal“, a to za cenu vlastního života.
Stálé tanečky kolem sloupu
(K článku Na okraj Pt 10/18 A. W.) Napoleon si po slavkovském úspěchu dopřál triumfální oblouk. Pompézní mariánský sloup na Staroměstském náměstí – to byla zhmotnělá habsburská bělohorská vítězosláva. Ukazuje na ni už jeho dedikace Panně Marii Vítězné, která podle pověsti měla při bitvě žehnat císařským. Ideový obsah stavby byl jasně vyjádřen zejména honosnými děkovnými procesími, která vycházela z Bílé hory a ke sloupu směřovala. Konala více než 130 let, od jeho postavení v roce 1650 až do obecného zákazu poutí výnosem císaře Josefa II. v roce 1784. Procesí se uskutečňovala každoročně dne 8. listopadu, tedy ve výroční den bělohorské bitvy, a vždy za účasti některého člena habsburského domu, zkraje i za přítomnosti samotného císaře Ferdinanda III. Za spořádané odstranění sloupu v režii žižkovských hasičů po vlastenecké manifestaci na Bílé hoře v roce 1918 nebyl nikdo ani pokárán. (Ubyla mj. nutnost postarat se o jeho opravu, k níž se nikdo neměl; stál 268 let a poněkud už nedržel pohromadě.) Současné snahy o umístění repliky na Staroměstské náměstí spoléhají na obecnou regresi historické paměti. Realizace toho záměru by znamenala nové zneuctění památky 27 popravených z roku 1621. Byla by rovněž znevážením české emancipace v roce 1918.
Nevím si rady s ilustrací
Dostal jsem se náhodou k Vašemu časopisu Protestant č. 1, roč. XXX. Kromě zajímavých článků Miloše Rejchrta, Jana Škroba, Alexandra Fleka a jiných jsem narazil taky na obrázek na poslední straně od Mariky Bumbálkové a nevím si s ním rady. Mohli byste mně laskavě sdělit, co jím chtěla autorka říci a proč bylo nutné ho uveřejnit? S pozdravem R. L. S.
Autorka ilustrací vždycky nějak reaguje na text v rubrice Pro homine. Že jde o kombinaci mužského torza a šedé kůry mozkové, Vám jistě neuniklo, zbytek je už na tom, v jakých souvislostech si ilustraci ten který čtenář interpretuje sám. Výtvarníkům ponecháváme volné pole, jak na hotový text reagovat, s tím, že i občasná provokace je především příležitostí k dalšímu přemýšlení. Přátelsky Tomáš Trusina