rozhovor s Janem Keřkovským
Třetí rok funguje v ČCE takzvaný vikariát. Co je to vlastně za instituci? Jak se člověk může stát vikářem?
Absolventi teologické fakulty, kteří se chtějí stát faráři v ČCE, pracují jeden rok jako vikáři u nějakého zkušeného faráře („mentora“). Do vikariátu může synodní rada přijmout každého, kdo dokončil studium na teologické fakultě a byl zapsán v „seznamu kandidátů služby církve“ (nebo ho doporučilo příslušné staršovstvo a seniorátní výbor). Po ročním vikariátu se vikář i církev rozhodují, co dál: zda vikář(ka) chce nastoupit do kazatelské služby a zda mu církev udělí dekret volitelnosti za faráře (farářku), nebo ne.
Jak se vikariát osvědčil z pohledu církve a jak z pohledu účastníků a absolventů?
Na hodnocení z pohledu církve je trochu brzy (probíhá teprve třetí ročník). Pokud jde o účastníky a absolventy, nerad bych mluvil za ně. Z toho, co odpověděli na otázky, které jsme jim položili, se zdá, že hodnotí vikariát velice kladně. Měli samozřejmě lecjaké kritické připomínky, většinou se však netýkaly celkově vikariátu, ale spíš jednotlivostí. Rozhodně nikdo z nich zatím nedoporučil vikariát zrušit ani výrazně změnit.
Není v jeho zřízení výraz nedůvěry církve k ETF, kde se přece také učí praktická teologie (homiletika, pastorace, katecheze a podobně)?
Vikariát se objevil spolu s novelou Církevního zřízení ČCE a nemohu vyloučit, že ty, kdo pro něj hlasovali, mohly vést i takové motivy. Za komisi, která vikariát od počátku vede, mohu říci, že se ani v nejmenším nesnažíme vikariát pojímat jako dohánění něčeho, co snad fakulta zmeškala. Fakulta je součástí univerzity a má takovou podobu, jakou si zvolí – domnívám se, že je jí tento stav jen k dobrému a že by bylo nerozumné jí nabízet cenzuru jakéhokoli střihu. Znamená to, že nemusí brát předně ohled na všechny možné i nemožné praktické problémy, na které faráři jednou narazí na farách – však na jejich řešení dojde (ve vikariátu). Zrovna tak to znamená, že ke studiu může přijmout kohokoli, kdo nasbírá u přijímaček dostatek bodů. Církev ovšem není povinna ho zaměstnat jako správce sboru (jen proto, že dostudoval).
Kdo může být „mentorem“ a kdo o tom rozhoduje?
Mentorem může být zkušený kazatel z naší církve. Navrhuje ho komise pro vikariát, konečné slovo má synodní rada.
Z vikáře se stává farář po složení farářské zkoušky. Čeho se farářská zkouška týká a kdo ji provádí?
Tady je proti dosavadní praxi výrazná změna. Farářská zkouška se neskládá. Vikář pracuje u svého mentora (pracovní rok je rozdělen na tří období: katechetické, homiletické, pastorační) a absolvuje čtyři semináře (úvodní a pak tři semináře odpovídající třem obdobím práce). Mentor je povinen se během roku třikrát k vikářově práci vyjádřit – zda a do jaké míry (v jaké „kvalitě“) je schopen samostatně vést sbor. Stejné vyjádření žádáme od vedoucích jednotlivých seminářů. Poslední věc, která se hodnotí, je písemná práce. To všechno se dá na konci roku dohromady a výsledek se předloží „Komisi pro hodnocení absolventů vikariátu“ (jejího předsedu volí synod – je jím RNDr. Tomáš Růžička – a dále do ní patří jeden člen SR a tři členové komise pro vikariát). Tato komise si vikáře pozve a všechna „hodnocení“ s ním probere (nutno podotknout, že vikáři je musejí znát předem). Vikář se k nim vyjádří a komise vynese „verdikt“: totiž zda doporučuje udělit dekret volitelnosti za faráře, či nikoli. Konečné rozhodnutí přísluší synodní radě.
Vikariátem „neprojde“ automaticky všech 100% uchazečů o službu faráře, ale je tu dostatek pojistek proti nespravedlivému rozhodnutí. Nemůže se stát, že by jediný člověk o své újmě někomu překazil církevní „kariéru“.
Zvolili jsme tento způsob hodnocení, protože je přesnější než „zkouška“ z některého oboru: během roční práce „naostro“ se přece jen dost pozná, třeba i schopnosti komunikovat s lidmi a řešit konflikty – to ze zkušebního kázání sotva zjistíte.
Jak se na vikariát dívají sbory? Byly všechny sbory dotázány, zda o vikáře stojí? Nezačínají se mimoděk oddělovat „vikářské“ sbory od těch druhých?
Vikariát existuje krátkou dobu – není divu, že se na vikáře většinou dívají jako na „skorofaráře“, který konečně přišel na neobsazený sbor. Tuto funkci vikariát nemá, ba nesmí mít. Vikariát je spíš dokončení studia a vikář si má zkusit farářskou práci pod vedením mentora – a v jeho odpovědnosti! Tady má šanci odbýt si začátečnické chyby atd. Proto jsme se neptali všech sborů, ale jen těch, kde je zkušený kazatel. A kde je na dostřel nějaké bydlení pro mladou rodinu (svobodní vikáři se téměř nevyskytují). Sbory, které obě podmínky splňují, se mohou stát „vikářskými“ spíš než jiné. Ovšem snažíme se, aby farář pokud možno nebyl mentorem dva roky po sobě.
V některých zemích musí vikář z toho sboru, ve kterém konal vikariát, po skončení odejít, nesmí zde zůstat jako farář. U nás toto pravidlo neplatí, ovšem považuji je za dost rozumné.
Když určujete, kam bude který vikář přidělen, myslíte v první řadě na sbor, nebo na mentora, nebo na vikáře?
Na vikáře, protože jde o to, aby si co nejlíp vyzkoušel teoretickou průpravu v praxi. Podle toho hledáme vhodného mentora (přičemž výběr obvykle omezuje vikářova rodina, zaměstnání jeho manželky či manžela atd.). Nepřímo tím myslíme na sbory – bude-li vikariát fungovat, jak má, budou z toho mít sbory užitek. Ten jeden rok přípravy navíc by měly vydržet.
Kdo platí vikáře ve vikariátu a co se stane, když vikář nedostane po skončení vikariátu dekret volitelnosti za faráře?
Vikáři dostávají začátečnický plat, zatím tedy ze státních peněz jako ostatní kazatelé. Na bydlení, stěhování a dopravu jim přispívá synodní rada (s výjimkou těch, kdo bydlí doma, ti si bydlení platí sami). Vždy k 31. srpnu končí jejich pracovní smlouva. Nejsou-li zvoleni za faráře v některém sboru, jejich práce kazatele v církvi končí. Důvody mohou být dva: Buď jim synodní rada neudělí dekret („neudělají vikariát“), nebo nastoupit nechtějí. Ani v jednom případě nic nevracejí. Pokud to někomu připadá nehospodárné, myslím si, že je tento „luxus“ na místě. Vikariát je tu od toho, aby obě zúčastněné strany mohly na konci svobodně a zodpovědně říci ano či ne.
Udržuje komise pro vikariát soustavný kontakt s novými faráři? Došlo už k tomu, že by se komise – díky zkušenosti nových farářů – rozhodla v něčem postupovat jinak?
Kontakt udržujeme, soustavný je ovšem silné slovo (není čas, všichni členové komise se zabývají vikariátem „vedle“ zaměstnání – šest jako faráři na sborech, jeden jako docent na ETF UK). Ke změnám na základě zkušeností absolventů vikariátu došlo a nepochybně bude docházet.
Vikáři se během několika týdenních setkání soustředí na různá témata. Kdo a jak je vybírá?
Komise pro vikariát určí vedoucího semináře a vše další už je výhradně v jeho kompetenci (vyjma rozpočet, ten je dán předem). K průběhu a obsahu semináře se vedoucí i vikáři vyjadřují, není tedy problém sporné momenty příště změnit nebo vedoucího vyměnit. Zatím to nebylo třeba.
K tématům se vyjadřují jak pozvaní odborníci, tak mentoři. Co je pro vikáře větším přínosem?
Asi by každý z vikářů odpověděl jinak. Mnoho témat přednášeli odborníci na univerzitě a nemá cenu to opakovat. Ve vikariátu jde spíš o reflexi zkušeností, o vyzkoušení „naostro“, o poznání sebe sama v této práci – dalo by se pokračovat. Různí vikáři mají různá očekávání a podle toho hodnotí i přínos mentorů či pozvaných spolupracovníků.
Kolik vikářů a mentorů se zatím ve vikariátu vystřídalo? Z kolika vikářů jsou dnes faráři?
Počítám-li správně, zatím vikariátem prošlo dvacet vikářů (a dvanáct jich je v letošním ročníku). Šestnáct z nich se stalo faráři. Mentorů bylo – včetně těch letošních – dvacet osm.
Vikariát je poměrně mladá instituce a je tedy brzy na jeho všestranné hodnocení. Můžeš nám přesto povědět, jaký máš z něho celkový dojem?
Za církev si hovořit nedovolím, nebylo dost času na srovnání, jsou-li absolventi vikariátu lépe připraveni než jsme byli my, když jsme prostě byli hozeni do vody. Takže povím jen za sebe: Myslím si, že na tom lépe jsou a že ten rok čekání a jakési výdaje (ročně tak 350. 000,–) za to stojí. Aspoň vikáři sami to říkají – a co mě se týče, já jim ten vikariát docela závidím.
Za rozhovor děkuje redakce.