Člověk, tvor bioloicky podmíněný

Číslo

rozhovor s Jindřichem Halamou, odborným asistentem ETF UK

(dokončení z minulého čísla)

Jaké postavení má sociobiologie v českém prostředí?

To je otázka pro odborníka, jímž nejsem. Co říci mohu, je skutečnost, že všechny biologicky orientované pohledy na člověka se u nás prosadily na veřejnost až s pádem marxistického sociálního determinismu. Já jsem si z celého okruhu vybral několik autorů, jejichž díla vyšla česky. Dá se proto předpokládat, že to budou lidé číst a je potřebné kriticky se nad těmito názory zamyslet. Jako teologům nám rozhovor s přírodními vědami pomáhá, abychom zbytečně neteologizovali tam, kde to není případné a nutné. To je trauma vztahu teologie k vědě již od středověku, že se teologicky tabuizovaly nejrůznější oblasti (což nám křesťanům občas předhazuje způsobem spíše pokleslým doktor Uzel). Na přírodní vědě ovšem vidíme velmi zřetelně, že se občas také snaží vytvořit nauku, která řekne o člověku všechno, přičemž zcela zřejmě není vědy, která by mohla říci všechno. V tomto ohledu se mi líbí profesor Erazim Kohák, který ukazuje, jak někdy v šedesátých letech začalo pozitivistickomaterialistické pojetí vědy ve světě ustupovat. Ono přesvědčení, že skutečnost je to, co můžeme změřit a zvážit, a že tím zjistíme prostě všechno. Wilson do jisté míry tomuto pozitivistickému pojetí vědy podléhá. My teologové si toto nebezpečí uvědomujeme třeba u biologie, ale často si ho neuvědomujeme u sebe. Zdá se nám, že máme transcendentní pověření ke všemu, práva k chápání celku a rozumíme všemu. Teologie se pak jeví jako teorie všeho. Nesmíme tedy přeslechnout, že ty závěry, které udělá jakákoli věda přes hranice své disciplíny, jsou po pravidle problematické. Pokud bychom jako teologové chtěli soudit biologii, a tvrdit, že nikdy nemůže pochopit, co je opravdu člověk, činili bychom totéž co pan Wilson, když nás vyhání z této skutečnosti do oblasti prvního hybatele.

Jak se biologie dívá na člověka a na jeho socializaci?

Wright je přesvědčen, že v nás jsou určité biologické páky, které jsou u každého člověka stejné a zásadně určují naše jednání. Rozdílné je ovšem jejich nastavení. U někoho je zapotřebí pořádně zatáhnout, u někoho stačí jen brnknout a vyvolá to stejně divokou reakci. Nastavení pák je ovlivnitelné, samotné páky nikoli. Čili je v nás jakési tvrdé biologické jádro, které zakládá naše jednání geneticky, a je tu učení, zkušenosti, kterými se působení tohoto jádra ovlivňuje. Vše je věcí biologické a kulturní evoluce, přičemž tu druhou nesmíme přeceňovat. Biologie je silnější, než tušíme. Wilsonova myšlenka, že by bylo možné v budoucnu vytvořit genetickou manipulací, uměle, nový typ člověka, je pouze hypotéza a on sám soudí, že v nás může být něco, co nám v takových snahách zabrání. V tomto ohledu nebude zřejmě tak horká ani poslední novinka – možnost klonování člověka. Odpor proti tomu bude velmi silný, ale nehledě na to řada vědců sdělila, že klonováním zřejmě nebude možné znovuvytvořit téhož jedince, natož nekonečný počet kopií jednoho člověka. Klonovaní jedinci možná nebudou ani tak identičtí jako jsou jednovaječná dvojčata.

Naklonovat se nedá paměť

Jistě, identita člověka je dána i časoprostorově. Dva naprosto identičtí jedinci nemohou existovat, neboť by po sobě šlapali. Nebo bychom se museli přiklonit k cimrmanovské teorii yettiho, jak ji známe ve Svěrákově verzi již delší čas.

Pod těmi hybnými pákami si máme představit sexualitu, agresivitu a ještě něco jiného?

Sexualita, agresivita a projevy altruismu jsou vděčnými oblastmi zkoumání pro biology i etology. Konrad Lorenz pojednává o obraně teritoria, výběru druha, páření, starosti o potomstvo atd., a hledá spojnice mezi lidským a zvířecím jednáním. Wright sleduje podobně péči o příbuzné, sexuální chování, úsilí o sociální postavení, spojenectví s přáteli a obranu proti protivníkům. Nachází známky biologické podmíněnosti našeho jednání. Např. smrt dítěte je vždycky smutná událost, ale nejvíc nás trápí, zemřeli ve věku dospívání, tj. sexuální plodnosti, kdy se již očekává, že svoje geny předá…

Jak se dívají etologové a biologové na homosexualitu?

Konrad Lorenz pozoroval homosexualitu u zvířat, jmenovitě u houserů, a nezdá se, že by ji vnímal jako nepřirozenou. Wilson ji vidí také jako určitý menšinový typ sexuální orientace. Domnívá se, že právě altruistické rysy naší genetické výbavy v momentě, kdy dosáhnou určité konstelace v genetickém kódu, mohou vést k tomuto typu sexuální orientace. Statisticky dokládá, že homosexuálové často bývají laskaví lidé, starající se o jiné. Nemají vlastní rodinu, tak pečují o děti z okolí nebo se jinak věnují práci pro druhé. Pokud bychom chtěli homosexualitu radikálně vyhladit, poškodíme pravděpodobně určitou část našeho genofondu.

O homosexualitě se tedy nehovoří jako o anomálii?

V podstatě homosexualitu považují za menšinový jev ve vývoji druhu, který je zákonitý a zřejmě nutný, nikoli anomální.

Jak se dívají na homosexualitu studenti?

To je vlastně otázka sexuality vůbec. Slyšímeli o těchto věcech hovořit biologa, tak to s námi zpočátku otřese. Mluvíli Wilson o tom, že u člověka vymizela říje, protože máme extrémně dlouhou dobu péče o mláďata a je nutno, aby pár spolu velmi dlouho zůstal, proto se i naše sexuální aktivita rozložila na dlouho, de facto napořád, tak člověku při prvním čtení trnou zuby. Biologové nás poučí, že dělat ze sexuality posvátnou krávu je nesmysl. Jsme živočichové. Ale jeli nám tu dáno něco výlučně lidského – a teď překračujeme biologickou hranici – otázka stálosti vztahu, odpovědnosti k druhému, to už je věc, kterou biologové neřeší. Pro ně je to odbyto biologickými vztahy, předáním genů. Sexualitu nesmíme tabuizovat nebo sakralizovat. Nesmíme se však nechat dotlačit do pozice, že jde jen o biologickou stránku existence. Buď vnímáme svou sexualitu jako zakotvenou do odpovědného vztahu k druhému, nebo se pro mne druhý stává jen nástrojem k ukojení mých potřeb.

Se studenty jsme se homosexualitou zabývali v jednom semináři poměrně dlouho. Do značné míry jsem byl překvapen otevřeností, s níž jsme mohli hovořit. Po skončení semináře – v letmém průzkumu – se jen jediný účastník vyslovil, že homosexualitu nadále vnímá jako projev hříchu a nemůže ji s dobrým srdcem tolerovat. Jeli někdo homosexuálně orientován a již víme, že se to nedá změnit – budiž, ať však se zdrží sexuální aktivity. Ostatní účastníci (ne že by se jim homosexualita líbila) ji nezavrhovali. Dokonce byli ochotni přijmout názor, že věrný homosexuál by křesťanům měl být milejší než promiskuitní heterosexuál. Jako heterosexuálové dost těžko homosexualitě opravdu porozumíme, ale nechceme homosexuály diskriminovat, pokud žijí svou sexualitu zasazenou do vzájemného, hlubokého a věrného vztahu.

Lze tedy říci, že přístup biologů k homosexualitě učí i teology určité tolerantnosti?

Tolerance biologů jde někdy velmi daleko. Např. Wright tvrdí, že čím více víme o své přirozenosti, tím méně jsme schopni soudit jednání druhého, ať je jakéhokoliv druhu. Pochopímeli v budoucnosti lidské jednání úplně, pak nebudeme moci soudit ani zločince, protože se vysvětlí, kde je chyba. Tak biologie komplikuje otázku odpovědnosti člověka, a též viny a trestu. U Wrighta se ruší představa svobodné vůle, což vede k situaci, kdy je vlastně nemožné rozhodnout – to je dobře postmoderní. (Tento přístup mi připomíná jednu povídku Karla Čapka, kde se setkáváme se zvláštní vizí posledního soudu: Bůh vystupuje jako svědek, nikoli jako soudce. Ví všechno, takže nemůže soudit.) Může to mít velmi závažný dopad pro společnost. V Americe to má již některé sporné důsledky právě v soudnictví, kde se podařilo na základě biologických faktorů vybojovat osvobození v určitých kriminálních deliktech. Vyvolalo to zároveň velký odpor a byly zase přijaty nové, přísnější zákony.

Jak tedy celkově hodnotíte význam biologie pro teologii?

Myslím si, že musíme vzít vážně naše tvrdé biologické jádro, které nemůžeme odstranit. Máme si to uvědomit právě proto, abychom si příliš nevěřili a nemysleli si, že se nám musí podařit to, co si umaneme. Střízlivé držení se při zemi nás vede k větší pokoře v sebehodnocení. Nesmíme však přijmout redukci na biologický pohled. Je tu samozřejmě rovina sociálního formování, která je rozvinutá např. v psychologii. Ovšem právě třeba na Erichu Frommovi vidíme druhý extrém. Ten v knize „Mít či být“ v poslední kapitole vytváří konstrukci, vycházející z přesvědčení, že když budeme chtít a spolehneme se na sebe, jistě vytvoříme a racionálně uspořádáme novou společnost. Fromm biologickou podmíněnost nebere vůbec v potaz. Zdá se mu, že biologickou rovinu překračujeme natolik, že ji kulturní rovinou ovládneme. Biologové nedoceňují to, co Fromm přecenil.

Křesťanská antropologie se má vystříhat obou krajností, protože ví, že člověk je stvoření, je součástí této biosféry, a to tělem i duchem. Je mu však dána i transcendence, možnost vztahu k tomu „radikálně jinému“, a to duchem i tělem. Jak se k sobě tyto aspekty našeho lidství mají, to je otázka dynamického vztahu, hledání rovnováhy, kterou nelze předem definovat. Nelze předepsat, kolik přidat z té a kolik z oné roviny. Je potřebné mít na zřeteli všechny aspekty a korigovat každé podezřelé bujení. Mohlo by být zhoubné.

Děkuji za rozhovor, Pavel Keřkovský