Nemálo našich necírkevních současníků se ke křesťanskému poselství i víře dostává prostřednictvím společenství více či méně fundamentalistických. Působí na první poslech přesvědčivě, mají působivější marketing a nejen nabízejí jednoduché srozumitelné odpovědi, ale ještě přitom mávají biblí jako ti, kdo jsou jí opravdu oddáni. Důsledkem takového přístupu jsou však též lidé různým způsobem zranění, podvedení, vystřízlivělí až do zahořklosti. Všem takovým, ale zrovna tak i těm, kdo si vskrytu srdce říkají, není-li ta údajná biblická opravdovost jen skrytou podobou touhy ovládat druhé, je určena knížečka, či spíš esej františkána Richarda Rohra Číst bibli jako Ježíš.
Poselství bible Rohr rozumí a vykládá ho „ježíšocentricky“. Všímá si toho, jak ke svým vlastním svatým písmům, tedy Zákonu a Prorokům přistupuje novozákonní Ježíš, vyzdvihuje důrazy, jež přitom vyniknou, a doporučuje jít podobnou cestou. Číst kontemplativně, vnímat ježíšovské důrazy na milosrdenství, Boží zastání slabých a odstrkovaných, bránit se tomu, když si poselství bible uzurpují ti, kdo chtějí druhým diktovat a ospravedlňovat své konzervativní a mocenské pozice.
Autorův přístup má především terapeutickou funkci. V očích lidí zklamaných nerehabilituje bibli jako slovo Boží, které by spadlo z nebe „zavařené v igelitu“, neobhajuje to, co na ní vidíme kriticky. Ale rehabilituje vztah křesťanů k ní jakožto jedinečnému zdroji milosrdenství dopřávaného přes všechny možné bariéry, kastování a odmítání, jichž se v dnešní době mnozí církevní bafuňáři i jejich ovečky napříč konfesemi chytají. Text lze číst i nabízet jako lék na duši zmatenou a zraněnou sektářstvím majitelů pravdy napříč konfesemi, ideology kulturních válek i náboženskou samospravedlností.
Když se autor vyrovnává s ideologií a přístupy křesťansky podbudovávané nenávisti, nebojí se jejich představitele postavit do řad Ježíšových odpůrců. Bůh příběhů bible, zejména těch líčených v exodu, jeho ozvěnách či právě evangeliích, je hluboce zaujatý pro outsidery života, společnosti, pro ty, jež sevřely panující poměry anebo třeba i křesťanské předsudky. Autor se nevyhýbá ani takovým pojmům jako je „pouhý humanismus“ a upozorňuje, že tento výraz (byť ho často doprovází evangelikální úšklebek) vyjadřuje autentické postoje evangelijního Ježíše. Projevy, které evangelia líčí jako projevy Ježíšových oponentů či protivníků, učí zas vidět jako postoje, které se již dávno vtělily do přístupu a slov křesťanských autorit všeho druhu.
Rohrův Ježíš nás učí sklízet nejvýživnější plody poselství Písma. Ale Písmo zve k tomu, abychom nejen konzumovali, ale také se tázali, z jakých kořenů a na jakémžeto stromě ty podivuhodné plody nemoralizujícího přístupu, milosrdenství, inkluze, otevřenosti hříšníkům vyrůstají. A tady, zdá se mi, zůstává americký františkán čtenáři přece jen ledacos dlužen. Možná to bude tím, že se primárně vyrovnává s fundamentalismem amerického ražení, jehož projevy jsou v Evropě přece jen tlumenější. Nicméně:
Jak četl bibli sám Ježíš, nevíme, nenechal nám o tom žádnou písemnou zprávu. Marek a spol. jako by před sebou měli pospolu s tradicí Ježíšových slov a příběhů i svitky Ježíšových Písem, Tóry a proroků. A pomocí těch „starozákonních“ citací (či narážek) dovysvětlují, oč jde v Ježíšově příběhu a jak mu správně rozumět. Nebyli první, takhle se na „Písma“ a jejich autoritu jako rámec zvěrohodňující prvokřesťanské vyznání odvolává i Pavel (viz 1 K 15!). Nejde tedy jen říci, že si Ježíš svobodně a s autoritou vybírá, nač naváže – ale též, že pro toto rozhodnutí hledá (a nachází!) církev od počátku věrohodný doklad v Tóře a Prorocích. Koneckonců, touto textovou provázaností jsou poznamenána i samotná Ježíšova slova. Podobenství o tom, jak z hořčičného zrna vyroste největší strom, není nedokonalým příkladem z přírody, ani jen orientální nadsázkou, ale narážkou na „strom do nebe“ z Daniele 4,9.
Právě v nedostatečné reflexi návaznosti na tzv „starý zákon“ lze vidět i autorovo malé docenění příběhovosti biblického poselství. Proces, kdy se z Ježíšových slov staly posléze čtyři různě komponované příběhy, lze vidět jako ozvěnu narativních postupů Tóry a proroků. Přičemž máloco léčí vlastními pochybnostmi nahlodanou a fundamentalisty rozbitou duši tak dobře, jako příběh.
Autor nás chce inspirovat přístupem patristických vykladačů, ale při svém plédování zapomíná, že např. právě v alegorizaci se rozbujel typ výkladu, jímž si církevní autority dokázaly ospravedlnit vlastní násilí. Stačí jen připomenout, na kolik násilím zmařených životů a znásilněných duší zadělal Augustinův výklad věty „přinuť vejít“ (Lk 14,23).
Rohr opakovaně upozorňuje na spjatost fundamentalismu s reformační Lutherovou zásadou sola scriptura. Jenže už si nedohledal, že je to ablativ, a je mu tedy potřeba rozumět jako prostředku, cestě, nikoli papírovému papeži. „Pouhým Písmem,“ říkal Luther, a navíc měl pro autoritu Písma jasně stanovené měřítko, totiž Kristovo dílo milosti. Kdyby autor nenahlížel Luthera, jak ho vyobrazují fundamentalistické předsudky, zjistil by, že je mu v nejednom ohledu docela blízko.
Knížečku lze každopádně doporučit nejen jako čtení osvobozující, jako přístup umožňující nalézt k bibli vztah hluboké odpovědnosti, důvěry a otevřenosti, který se přitom nezvrhne ve fundamentalistické blouznění a opanovávání důvěřivých srdcí. Zároveň je ji možno, jak snad i tato recenze naznačila, číst jako provokativní příspěvek do diskuse, proč a jak vlastně se dnes vůbec v církvi biblí zabývat.
Richard Rohr, Číst bibli jako Ježíš. Z anglického What Do We with the Bible přeložil Jan Spousta. Brno, Barrister & Principal 2021