Komunistické školství se hlásilo k odkazu Zdeňka Nejedlého, v jehož pojetí byli katoličtí kněží líčeni jako ďáblové, tvrdí v Lidových novinách (Křivda a církev, LN 12. 2. 1996) Tereza Brdečková. Nemíním dělat komunistickému školství advokáta, leč nic takového nestojí v učebnicích z té doby, ani ve spisech Zdeňka Nejedlého, ve kterých hovoří ve smyslu právě opačném (např. Spor o smysl českých dějin, 1952, s. 77–78). Tereza Brdečková by měla obrátit své výtky spíše proti T. G. Masarykovi. Ale každý, komu je dnes přes třicet let, má podvědomě uloženy v paměti charakteristické obrazy: pátera Koniáše, nešťastného Žalmana, mistra Jana na hranici, hlavy českých pánů na pražských mostech, což patrně podle T. Brdečkové není dobře. Jen přísně katolické rodiny dokázaly tyto obrazy v myslích svých dětí změnit, bude třeba desítek let, aby se negativní obraz katolické církve vylepšil.
Mám obrazy chmurných dějů rovněž uloženy v paměti, byť jsem se o nich neučil v komunistickém školství, ale na sklonku Masarykovy republiky a dokonce ještě na začátku protektorátu, kdy jsme stále ještě měli výbornou Kožíškovu čítanku Ráno a neméně výbornou paní učitelku Rosalii Köppelovou, která nám krásně a odvážně vykládala vlastivědu. Ale podobné zkušenosti měli i mí rodiče, přestože chodili do školy ještě za Františka Josefa I. – ono se to tak vykládalo podle pravdy už od pádu Bachova absolutismu. Proč tedy tolik bojovníků za nápravu deformací ve školství (ale jen některých!) proti tomu najednou vznáší námitky?
Pokud chtějí katoličtí pastýři odplavit u střední generace stopadesátiletý nános nedůvěry, mají prý mluvit nejen ke svým, ale ke všem. Myslím, že tato rada je neúplná – nejde jen o to, oslovit všechny, ale především o to, aby se říkala pravda. A s tou, bohužel, zůstávají uvedení pastýři někdy dost na štíru – viz např. Příručku církevních dějin Pavla K. Mráčka O. P., reakce na její kritiku a některé další podobné postoje a projevy. Takže patrně bude nejlepší, když se vrátíme k tomu, co o těchto otázkách soudí česká věda od osvícenství.