Každý slušný stát s vyspělou právní kulturou má ombudsmana – ochránce občanů před nespravedlnostmi jakéhokoli typu. Odkdy tento úřad funguje v České republice?
Veřejný ochránce práv, což je česká podoba ombudsmanské instituce, byl zřízen zákonem na sklonku roku 1999, ale trvalo to ještě rok, než byl v prosinci 2000 zvolen první ombudsman Otakar Motejl. Takže pracovat se začalo v roce 2001. Není bez zajímavosti, že pokusů přijmout příslušný zákon bylo během 90. let několik. První debaty o ombudsmanovi jsou asi z roku 1991. Myšlenku na zřízení obdobné instituce v naší zemi přinesl Československý helsinský výbor, jmenovitě Jiří Hájek a Libuše Šilhánová a velmi ji podporoval a prosazoval také prezident Václav Havel. Existující verze zákona je až asi pátá, několik jich spadlo pod stůl. Část politické reprezentace se totiž dost intenzivně bránila tomu, aby taková instituce vznikla.
Můžete připomenout tehdejší důvody, resp. argumenty proti zavedení institutu veřejného ochránce práv?
Politici argumentovali nejčastěji zbytečností ochránce, tvrdili, že jeho roli plní již Ústavní soud, že je lepší trpělivě a věcně zdokonalovat tradiční mechanismy, než zakládat další poněkud romantické instituce. Zaznívaly argumenty poukazující na možnou finanční náročnost. Občanská demokratická strana tehdy zaujala jednoznačně negativní stanovisko, které představovalo spíše aktivní odpor, než nedostatek zájmu a vůle. Václav Klaus odmítl zřízení ochránce slovy: „Ombudsman je věcí zbytečnou, mylnou, falešnou“.
Kolik pracovníků má Úřad veřejného ochránce práv a kolik případů ročně podpoříte?
Naše Kancelář veřejného ochránce práv, tak se slovy zákona ten „úřad“ nazývá, zaměstnává v současné době asi 130 lidí, z toho asi 80 právníků, asi 20 pracovnic je v oddělení spisové služby. Ti všichni se podílejí přímo na vyřizování stížností. Několik posledních let dostáváme okolo osmi tisíc podnětů ročně. V roce 2016 to bylo dokonce 8.398. Z toho menší část, asi tak 35 %, je mimo oblasti, jimiž se můžeme zabývat. Je vždy dobré připomenout, že naše základní působnost je vůči nejrůznějším úřadům, tedy chráníme lidi před nedobře vykonávanou státní a veřejnou správou. Nemůžeme se zabývat třeba sousedskými nebo rodinnými spory a také je z naší působnosti zcela vyloučeno soudní rozhodování a celé trestní řízení. Pokud je věc tzv. mimo působnost, dostane dotyčný velmi rychle tuto informaci a rámcovou radu, kam se může obrátit, je-li taková možnost.
K určitým tématům jako je např. situace odsouzených ve vězení či diskriminace, se vyjadřujete i z vlastní iniciativy. Jaký podíl tento monitoring tvoří a jak na vás pracovníci dotčených institucí reagují?
Ochránce fungoval prvních pět let jako klasická ombudsmanská instituce vyřizující stížnosti na úřady, ale posléze dostával nové úkoly, samozřejmě že mu byly uloženy zákonem. První velká změna spočívala v tom, že se stal ve smyslu Úmluvy proti mučení, respektive jejího opčního protokolu tzv. Národním preventivním mechanismem proti špatnému zacházení v nejrůznějších uzavřených institucích. To znamená, že ochránce se svými spolupracovníky navštěvuje bez předchozího ohlášení věznice, výchovné ústavy, zařízení pro zajištění cizinců, psychiatrické léčebny, ale třeba také domovy pro seniory, a tam provádí velmi důkladné (dvoudenní až třídenní) kontroly zaměřené na prevenci špatného zacházení. Po takové návštěvě vždy dáváme systémová doporučení co a jak změnit. Důležité je, že můžeme ve všech uvedených zařízeních hovořit osobně a bez přítomnosti dalších osob s jejich obyvateli či uživateli. Hovoříme samozřejmě i s personálem, studujeme dokumentaci apod. Až na výjimky na nás v těchto institucích reagují korektně, jistě i proto, že i my se chováme korektně a dnes po deseti letech činnosti vědí, co od nás mohou očekávat. Po návštěvě více zařízení daného typu poznatky shrneme a publikujeme je jako obecná doporučení pro všechna obdobná zařízení. Dozvěděla jsem se, že na některých zdravotních a sociálních školách naše materiály využívají jako výukový materiál. A od roku 2010 zákon ochránci ukládá chránit lidi před diskriminací. Parlament přijal antidiskriminační zákon, kde definoval diskriminaci. Zákon zakazuje zacházet s někým méně příznivě jen kvůli národnosti, barvě pleti, náboženství, pohlaví, věku, sexuální orientaci nebo zdravotnímu postižení. V této oblasti mám podle zákona za úkol vydávat stanoviska, provádět výzkumy a poskytovat metodickou pomoc obětem diskriminace. Kromě řešení konkrétních případů vydáváme i obecná doporučení, jak se vyvarovat byť i nezamýšleného diskriminačního jednání. Tato činnost klade velký důraz na osvětu a vzdělávání. Už mí předchůdci vydali řadu zajímavých doporučení: třeba k naplňování práva na rovné zacházení s žadateli o pronájem obecního bytu nebo doporučení pro přístup vodících a asistenčních psů do veřejných prostor. Všechna tato doporučení lze nalézt na našich webových stránkách v oddíle diskriminace.
Tomáš Bísek Vás na farářském kurzu v Praze v lednu tr. nazval svědomím českého národa – máte nad sebou ještě nějakou další duchovní instanci jako je ústava či ústavní soud?
Zdá se mi, že to Tomáš Bísek myslel trochu jinak. Zmínil ve své otázce či úvaze to, že jsem na počátku přednášky řekla, že se při své práci a rozhodování řídím právním řádem a svým svědomím, a ptal se, jak do mého rozhodování zasahuje to, že mám rodinu a další faktory. Ale ať už to myslel jakkoliv, tak bych chtěla zdůraznit, že řídit se svým svědomím je něco zcela jiného než se považovat za svědomí národa. To by mne nenapadlo, to by byla nezřízená pýcha. Chtěla jsem jen poukázat na to, že rozhodování a spravedlivé posouzení je samozřejmě otázkou zákonů, ale i interpretace. Do takového rozhodování vstupuje samozřejmě jak znalost práva (včetně ústavního a včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva), tak znalost společnosti, představa o spravedlnosti, také životní zkušenost. Důležitý je také dialog a diskuse s mými spolupracovníky. Chci zdůraznit, že debaty nad složitými nebo novými otázkami se u nás v kanceláři systémově podporují. Někdy máte situaci, kde se střetají dvě práva, z nichž některému musíte dát přednost. A poslední instancí je přece svědomí. Také chci trochu upomenout na ty situace, kde se zastanete někoho a přitom to vzbudí výraznou nevoli části společnosti, kvůli předsudkům, nevraživosti někdy až nenávisti.
Má se dnes argumentace při mediální diskusi o přistěhovalcích a asylantech odvolávat na práva asylantů deklarovaná ve Všeobecné deklaraci lidských práv (§ 13+14), nebo se z ní fakticky stal už jen „cár papíru“?
Určitě se můžeme, a asi i máme, v těchto debatách odvolávat i na lidskoprávní dokumenty. Pokud jde o uprchlíky, velmi důležitá je již Ženevská úmluva (Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951). Ale chtěla bych připomenout, že komplex lidských práv vtělených do mezinárodních úmluv máme proto, že jsme se (jakožto lidstvo) z hlubších pohnutek – filozofických, křesťanských, humanistických – rozhodli po druhé světové válce zaručit lidská práva zákony. Byla to právě ta strašlivá doba nacistické zvůle, kdy selhalo i právo, protože nacisti si dokázali přizpůsobit právo zrůdné praxi. Na tu situaci reagovala po válce i německá právní teorie. Právní filozof Radebruch zformuloval zásadní tezi: V případě, že rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne nesnesitelné míry, musí zákon jakožto „zákonné neprávo“ ustoupit „nadzákonnému právu“. Tou válečnou zkušeností a absolutním popřením lidských práv v době vítězící zvůle se zabývala v nacistické věznici ve Vratislavi Božena Komárková. Později to popsala v rozhovoru s Janem Šimsou nazvaném Věc osobního svědomí. A odborně toto její poznání, že právu něco předchází, vyústilo v její práci Původ a význam lidských práv. To nic nemění na tom, že právo je významným pomocníkem v denním úsilí o spravedlnost, pokud je dobré.
Jak se Vám jeví výnosy Ústavního soudu z minulých let? Je možno je interpretovat jako doklad, že český právní systém není zcela chaotický a principy spravedlnosti se z naší společnosti nevytratily?
Ve svém celku hodnotím nálezy Ústavního soudu jako velmi užitečného pomocníka v mnoha argumentačních nejasnostech a vnímám je jako oporu pro hodnotové rozhodování. Asi není třeba dodávat, že člověk nemusí souhlasit s každým nálezem a s každou argumentací. To není podstatné. Nemyslím si, že by se principy spravedlnosti z naší společnosti vytratily. Ale připomínám, že máme všichni povinnost pečovat o to, aby to nenastalo. Nejen ombudsman a nejen Ústavní soud.
Ústava z roku 1948 zrušila ústavní soud (nebyl obnoven ani v r. 1960) a občané byli odkázáni pouze na občanské či církevní petiční iniciativy (Protesty proti návrhu zákona o rodině, Charta 77, Dopis 31). Nebo i za minulého režimu existovaly v rámci oficiální společenské samosprávy nějaké možnosti podobné dnešním?
Ne, za minulého režimu jsme nic takového jako ústavní soud neměli. Možná nevíte, že v ústavě z roku 1968 zakotven je, ale nikdy nebyl zřízen. A museli jsme si často vystačit [když už nám svědomí nedalo:-)] s odkazem na humanitu a spravedlnost bez dalších opor. Charta, to chci připomenout, byla celá postavena na konfrontaci neutěšené společenské reality se zněním mezinárodních paktů o politických a občanských právech a sociálních, hospodářských a kulturních právech, které Československo tehdy ratifikovalo. Takže tam určitá opora byla a myslím, že to situaci jednotlivcům reálně v konkrétních policejních tlacích usnadňovalo. Mohli říci: neděláme nic jiného, než k čemu se stát zavázal. Ale chtěla bych připomenout, že i dnešní doba, kdy se evropské státy k základním právům svými ústavami a mezinárodními závazky jednoznačně hlásí, přináší situace, které lze nazvat jako konflikt svědomí a práva. Asi před dvěma léty proběhla českými médii zpráva, že v Německu celá řada farářů (evangelických i katolických) poskytuje v kostelích azyl migrantům, kterým hrozí vyhoštění. Před několika lety ve Francii požadovaly úřady po ředitelích francouzských škol, aby oznamovali, pokud mají podezření, že rodiče dětí, které navštěvují školu, nemají povolení k pobytu. Vyvolalo to mimořádně silnou negativní reakci veřejnosti a deklaraci mnohých, že takovou „povinnost“ plnit nebudou.
Zdá se, že mnoha dnešním politikům není jasné, jakou úlohu mají hrát státní instituce ve společnosti. Starověký prorok Jeremiáš, živé svědomí Izraele, jakýsi starověký ombudsman vytyčil pro stát jasnou úlohu: „Zjednávejte právo a vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, netýrejte bezdomovce, sirotka a vdovu, nedopouštějte se násilí.“ Cítíte se někdy v jeremiášovské pozici, že musíte státním úředníkům, ředitelům a ředitelkám škol připomínat, co jsou principy solidarity a tolerance?
Asi by mě takové srovnání samu nikdy nenapadlo, ale někdy jsem opravdu překvapena tím, že někteří odpovědní činitelé tak málo cítí odpovědnost za ochranu slabých a někdy ani nevědí, jaké jsou zákony a co z nich vlastně plyne.
Pociťujete nějaké ataky ze strany veřejnosti, anonymní veřejnosti, sociálních sítí či dokonce ze strany státní moci? Souvisejí s určitým typem Vašich nálezů?
Ze strany státní moci nikoliv, zaznamenala jsem ale útočné výroky od některých politiků. A zažila jsem delší velmi nepřátelskou mediální kampaň po zveřejnění stanoviska k případu somálské studentky. Nejsem na sociálních sítích, ale od přátel vím, že se leccos nenávistného proti mně osobně objevuje. Také diskuse pod články toho nejsou prosty. Ale když tak přemýšlím, uvědomuji si, že s osobní nevraživostí přímo tváří v tvář jsem se v běžném životě, při nákupech, v restauracích nebo třeba v tramvaji, vlastně nesetkala.
Otevřeli jste díky konkrétním podáním či případům ještě další témata, na něž se v naší zemi pohlíží spíše „zvykově“ či s předsudky, než z hlediska rovnosti a lidských práv?
Myslím, že docela typickým a velmi smutným příkladem je prakticky masová diskriminace Romů v přístupu k bydlení. Dokonce lze říci, že to vlastně všichni vědí a tak nějak se s tím smiřují, dokonce včetně Romů. Když chce romská rodina zprostředkovat přes realitní kancelář nájemní bydlení, zaměstnanci realitek ještě před dvěma lety zcela bez skrupulí klidně do telefonu říkali: „Je nám líto, ale Romové ne, majitel si to nepřeje.“ Pak byl jeden případ, kde si paní zajistila důkaz ve formě zvukové nahrávky telefonního rozhovoru a podala žalobu k soudu. Já jsem provedla právní analýzu tohoto jednání a označila jsem to za diskriminaci. Byl z toho tak trochu poprask. Paní čelila mnoha mediálním urážkám a část veřejnosti se solidarizovala s původkyní diskriminace a nikoliv s její obětí. Dokonce někteří poslanci se velmi divili, že se nesmí říci: „Vám pronájem bytu nezprostředkujeme, protože jste Rom.“ Asi nedávali pozor, když ve Sněmovně přijímali antidiskriminační zákon. V tomto směru žijeme opravdu ve vychýlených poměrech.
Jak se daří nálezy Vašeho úřadu uplatňovat? Mají některé z nich i širší pozitivní odezvu ve společnosti?
Myslím, že cesty práva jsou v této oblasti velmi klikaté. Je zřejmé, že některá témata jsou společnosti snáze vysvětlitelná a jiná hůře. Lze říci, že i negativní mediální reakce na téma alespoň upozorní a vyjeví hloubku problému a některé lidi snad přiměje zamyslet se nad situací lidí, kteří se dnes a denně setkávají s překážkami či odmítáním. Vrátím-li se k šetření postupu správních úřadů, velice mě těší, že pokud zjistíme pochybení, úřady ho ve čtyřech případech z pěti uznají a napraví hned po vydání zprávy o šetření a ve zbytku vesměs uspějeme v „dalším kole“, tedy po vydání závěrečného stanoviska s doporučením k nápravě. Také soudy obvykle souhlasí se stanovisky ochránce, jak vyplynulo z analýzy jejich rozhodnutí v letech 2012 až 2015.
Otázky připravili a za odpovědi děkují Pavel Keřkovský a Tomáš Trusina
Veřejný ochránce práv především chrání osoby před nezákonným či jinak nesprávným jednáním nebo nečinností správních úřadů jako jsou ministerstva, stavební úřady, katastrální úřady, pobočky Úřadu práce aj. Provádí také preventivní systematické návštěvy míst, kde jsou nebo mohou být lidé omezeni na svobodě. Usiluje o dodržování jejich základních práv a chrání je před špatným zacházením. Ochránce rovněž přispívá k prosazování práva na rovné zacházení a pomáhá obětem diskriminace. Ochránce nesmí zasahovat do rozhodovací činnosti soudů ani do jednání orgánů činných v trestním řízení. Vysvětlení rozsahu pravomocí veřejného ochránce práv i mezí jeho působnosti lze nalézt na http://www.ochrance.cz/. Zájemci o konkrétní výstupy si mohou objednat Elektronický zpravodaj. Anna Šabatová nastoupila šestileté funkční období 18. 2. 2014.