Ajalonova Palba do vlastních řad
Palba do vlastních řad nastává většinou omylem, když kvůli špatné komunikaci ostřeluje armáda vlastní vojáky. Jindy k ní dochází, když si velení váží životů vlastních vojáků méně, než možnosti dosažení cíle – tak byly beznadějné sovětské útoky na nacistického nepřítele často doprovázeny uzavírací palbou, znemožňující útočícím vojákům ustoupit. Jak vypadá palba do vlastních řad v pojetí penzionovaného izraelského generála, usilujícího o znovuobnovení mírového procesu?
Život Amiho Ajalona (*1945) je prototypem kariéry úspěšného izraelského vojáka – po dětství stráveném s rodiči v levicovém kibucu Maagan u Tiberijského jezera se přihlásil do námořnictva (1963), kde sice nezažil nasazení za Šestidenní války (1967), ale dostal nejvyšší izraelské vojenské vyznamenání „Za odvahu“ za dobytí egyptské pevnosti Green Island za tzv. Opotřebovací války (1967–1970). V různých pozicích se účastnil ještě jomkipurské války (1973), 1. libanonské války (1982), jiholibanonského konfliktu (1982–2000) i první intifády (1987–1993). Jako voják zaznamenal strmou kariéru – 1979 se stal velitelem speciálních sil Šajelet 13, 1992–1996 byl admirálem izraelského námořnictva, 1996–2000 ředitelem tajné izraelské služby Šin bet (Šabak). Úspěšní izraelští vojevůdci se často uplatňují v politice. Ajalon neúspěšně kandidoval ve Straně práce (Avoda) proti Ehudu Barakovi, ale byl zvolen do izraelského parlamentu – Knesetu a v letech 2006–2008 byl ministrem bez portfeje.
Izraelští generálové bývají úspěšní, přímí, mluví jednoduchým jazykem, působí jako jestřábi – ale v určitou chvíli se jejich pohled někdy změní a usilují o mír. Právě to je i případ Amiho Ajalona. Ve své autobiografii líčí svůj život a pohled na něj, kdy byl nejprve vojákem a účastnil se bojů, zažíval smrt svých přátel, ale také sám zabíjel (nepřátelské vojáky v těchto kapitolách označuje Ajalon jako „terče“). Později jako velitel (spolu) rozhodoval o tom, jak se budou provádět vojenské operace – a stavěl se proti „kolaterálním ztrátám“, tedy ničení nepřátelských teroristů i s mnoha více méně nevinnými lidmi z jejich okolí, včetně dětí. Izraelská armáda užívá, jak známo, strategii asymetrické odvety, tedy nepoměrně větší odplaty útočníkům a jejich okolí. Ajalon tomuto pojetí odporoval – a například se vzepřel rozkazu generála Rafula Eitana, náčelníka generálního štábu. Zásadní zvrat však Ajalon prožil jako ředitel izraelských tajných služeb, soustředěných na boj s terorismem – Šabaku. Spolupracoval přitom s palestinskými představiteli, s některými se spřátelil – a uvědomil si, že hrubým potlačováním se terorismus nevymýtí, ale posiluje. „Tragédie všech debat o bezpečnosti Izraele je v tom, že si neuvědomujeme, že sice vyhráváme každou bitvu, ale prohráváme válku … chceme bezpečnost a dostáváme teror,“ tvrdí přesvědčivě Ajalon. Spolu se svým palestinským přítelem, filosofem Sarim Nubasjou, rektorem univerzity Al Quds v Jeruzalémě, proto založili mírovou iniciativu Hlas lidu, s podrobně naplánovaným rozdělením území na dva státy – Izrael a Palestinu. Na podporu tohoto plánu získali 450 000 izraelských a palestinských podpisů. I tato mírová iniciativa však ztroskotala, jako všechny ostatní.
Paměti Amiho Ajalona jsou knihou místy nevyváženou (po vojenském stylu autor šmahem odsuzuje všechny své politické protivníky, podceňuje vliv teroristických organizací, které výrazně přispěly ke krachu všech mírových snah, a přeceňuje možnosti jednoho člověka – autora knihy). Je to však kniha současně velmi autentická, seznamující nás s realitou státu Izrael, jeho armádou, tajnými službami i mírovými iniciativami (např. izraelských vojáků „Už nechceme mlčet“ a rodičů obětí na obou stranách „Rodičovský kruh“). Rejstřík a odkazy umožňují i českému čtenáři dohledat si další knihy, z nichž leckteré jsou dostupné i česky. Kromě knih stojí za připomenutí také film Strážci (Shom’ray Ha’Saf 2012), v němž promlouvá celkem šest bývalých ředitelů Šabaku a vyjadřují svoje obavy o budoucnost Izraele jako demokratického a židovského státu.
Ajalon si u čtenáře přes všechnu možnou kritiku získává sympatie svou otevřeností a upřímností, s níž popisuje svůj život. Je přesvědčený o tom, že nejlepším řešením tohoto blízkovýchodního sporu je vznik dvou států – demokratického Izraele jako národního státu židovského národa a demokratické (a demilitarizované) Palestiny jako národního státu palestinského lidu. Podle průzkumu veřejného mínění v tuto vizi dnes již nevěří většina Izraelců ani většina Palestinců. Není tedy jasné, zda se ji v nejbližších desetiletích podaří zevnitř izraelské a palestinské společnosti prosadit.
Autor je o něco optimističtější než recenzent – a to je dobře. Svou předmluvu končí slovy: „Prostřednictvím své knihy bych chtěl ukázat, že demokratické země mohou vyhrát boj proti teroru jenom tehdy, jestliže jim jako obranný štít i bojový meč budou sloužit hodnoty, na nichž byly založeny. Primitivní nacionalismus, lživá propaganda, vzbuzování strachu a to, čemu jsem začal říkat postupná tyranie, které moderní demokracie ve stále větší míře zaplavují, rozhodně terorismus neporazí. Dokázat to můžeme pouze tehdy, budeme-li se držet liberálních hodnot pluralismu a prosazovat rovné podmínky pro všechny. Nezbývá nám než doufat, že se nám to podaří.“ (s. 31) Vojáci bývají optimisté. Válka se dá vyhrát. Palbu do vlastních řad neprovádí podle Amiho Ajalona on sám, ale izraelská politika a společnost, ničící principy, na nichž staví. Není to ovšem ruská uzavírací palba, ale omyl v zaměření. Když armáda zjistí, že omylem ostřeluje své vlastní řady, ustane s palbou. Škody tím nezmizí, ale nenarůstají další. O politice na Blízkém východě je jisté jen to, že nic není jistého. Třeba i mír mezi Izraelem a Palestinou je tak blíže, než bychom čekali…
K českému vydání zbývá dodat několik vět chvály a tři kritické poznámky. Pochvalu si především zaslouží rychlý překlad a vydání knihy. Anglicky vyšla v září 2020, česky a německy v roce 2021, hebrejsky dosud nevyšla (údaj jsem ověřoval na hebrejské wikipedii). České vydání v nakladatelství Kalich – s fotografií domu se zamřížovaným oknem a ošuntělé izraelské vlajky na obálce – dobře vypovídá svou formou o obsahu. Také typograficky je kniha dobře čtivá. Překlad je plynulý a svědčí o pochopení obsahu. Více chyb je jen v překladech hebrejských výrazů, které se v knize občas vyskytují. Zvláštností knihy je, že se v ní člověk nikde nedočte, kdo je to spoluautor Anthony David. Český překlad obsahuje předmluvu Dennise Rosse, prolog a závěr autora. Zasloužil by si ovšem také úvod či doslov českého autora, uvádějící Ajalonův text do kontextu česko-izraelských vztahů a středoevropské perspektivy (podobně jako německý překlad má úvodní slovo Daniela Barenboima).
Český překlad knihy Amiho Ajalona a Anthonyho Davida doporučuji všem zájemcům o moderní historii státu Izrael, příznivcům mírových procesů, a také milovníkům žánru vojenských pamětí.
V Praze, na křesťanský svátek Den židovství a židovský svátek Tu bišvat, 17. 1. 2022
Ajalon Ami, David Anthony, Palba do vlastních řad, Jak se stal Izrael svým nejhorším nepřítelem a jakou má naději na budoucnost, Paměti, Kalich 2021, 321 stran