Proč stojí za to mluvit v souvislosti s Darwinem o Emanuelu Rádlovi?
Emanuel Rádl byl první velký moderní historik biologie, který jako jeden z mála lidí přehlédl celý vývoj biologického myšlení, a je proto velmi poučné sledovat, jak viděl v tomto celkovém kontextu Charlese Darwina. Pravděpodobně dodnes také platí, že Rádl patří k nejlepším znalcům počátečního vývoje různých typů kontinentálního darwinismu. Darwin zemřel, když Rádlovi bylo devět let. Tato okolnost je důležitá – Rádl přemýšlel o Darwinovi jen s malým časovým odstupem, v době, kdy se darwinismus mj. kvůli neznalostem procesů dědičnosti dostal do intelektuální krize a nálada doby byla protidarwinovská. Především je třeba zdůraznit, že Rádl si Darwina velmi vážil (viz citát v nadpisu) – zřetelně viděl Darwinovu oddanost živé biologické zkušenosti na rozdíl od čirých evolučních fantazií Lamarckových; toho Rádl ve svých „Dějinách biologických teorií“ předvedl jako ukázkový případ úpadkového učence. Rádl přísně rozlišoval mezi Darwinem a darwinisty. Ovlivněn svou vlastní experimentální praxí při studiu fyziologie vnímání u hmyzu a ještě více svým filosofickým vzděláním kritizoval u darwinistů jejich zjednodušující víru, že přežívání a rozmnožování adaptovaných jedinců vysvětluje celou tvarovou a funkční bohatost živého světa. Uvědomoval si důležitost toho, čemu dnes říkáme genetická informace a ontogenetický vývojový proces (tj. vývoj jedince včetně nepřerušené souvislosti struktur) – tedy evoluční význam aktuálně nenáhodného (a vnějším vlivům přímo nepodléhajícího) organizačního principu, který je vnitřní všemu živému. V tom byl ovlivněn kritikem darwinismu Hansem Drieschem (žákem ideologického darwinisty a atheisty Ernesta Haeckela), který tomuto organizačnímu principu říkal po aristotelovsku entelechie. Na přelomu 19. a 20. století také novokantovští myslitelé (Windelband) zdůrazňovali bytostný rozdíl mezi historií a přírodovědou – oprávněně se tak bránili proti pozitivistickým snahám učinit z lidské historie přírodovědu. Darwin svým odkazem na přežívání náhodně adaptovaných jedinců zavedl náhodnost (kontingenci) a historičnost do srdce biologie jako hlavní vysvětlující princip. Takový přístup ovšem vposledku vylučuje nalezení racionálních smysluplných vědeckých vysvětlení v biologii – dějinné náhody evoluce jsou neopakovatelné a neumožňují biologii jako vědu v silném slova smyslu. Rádl tuto (také Drieschovu) námitku proti darwinismu do značné míry přijímal přesto, že dokázal ocenit význam dějinnosti v darwinismu – jako protiváhu jednostranně empirického přístupu Darwinova požadoval hledání racionálních, všeobecně platných principů v biologii jako vědě, která se nevzdává kritické metody a snahy po porozumění.
Rádl se zabýval Darwinem a darwinismem mnoho, jeho formulace jsou závislé na kontextu (i časovém) a polemizoval s ním jako s jedním z úhelných kamenů biologie. Mezi darwinisty ovšem také diferencoval – darwinismus jako ideové hnutí, které zvláště v Německu sloužilo aktivní propagaci bojovného materialismu a atheismu, odmítal. Toto jeho odmítnutí je pak součástí Rádlovy skepse (která vrcholí v „Útěše z filosofie“) o možnostech pozitivní vědy jako nástroje orientace lidského života a hledání jeho smyslu. Proto nakonec „Dějiny biologických teorií“ jsou také filosofickým dílem hledajícím odpovědi na záhady života na úrovni vyšší, než je úroveň přírodovědného popisu. Rádl si ovšem, na rozdíl od Darwina, vždy uvědomoval a oceňoval význam filosofických východisek vědeckých metod a vymezoval se proti jednostrannému anglosaskému empirismu, jehož je Darwin dokonalým příkladem. Je přitom zřejmé, že Darwin skvěle naplňoval základní hodnotící požadavek, který Rádl na postavy dramatu vývoje biologického myšlení kladl – totiž opravdové osobní nasazení ve věci poznávání světa a osobní ručení za poznané. V tomto smyslu je také nutno rozlišovat Darwinův protrpěný agnosticismus od ideologického bojového atheismu darwinistů (jakým je dnes Richard Dawkins v Británii). Darwin se ke svému agnosticismu poctivě „prožil“ a respektoval při tom bez posměchu křesťanské cítění většiny. Připouštěl možnost integrace evoluční myšlenky do křesťanství a přátelil se nadále s křesťany (vzdělanými liberály), kteří už dávno dokázali integrovat kritickou vědu do křesťanství (jako např. v českém kontextu Josef Dobrovský, Bernard Bolzano, TGM a právě také sám Rádl). V Rádlově době bylo módou z krize darwinismu vyvozovat návrat k lamarckovským spekulacím o dědičnosti během života získaných vlastností, to vše kombinováno s různými úvahami o působení „ducha“ v přírodě. (Přitom Lamarck sám ovšem byl atheista a svou spekulativní hypotézu o vývoji druhů stavěl také jako nástroj proti křesťanství.) U nás neolamarckismus šířil profesor botaniky Karel Domin a Rádl jako kritický biolog a filosof se s ním v této věci čelně střetl a tuto módu odmítl.
Rádl nesouhlasil s Darwinem v tom, že by přírodní výběr byl hlavním vševysvětlujícím principem evoluce druhů. To bylo dáno nejen tím, že Rádl nemohl znát možnosti porozumění, které do evoluční teorie přinesla po 1. světové válce genetika, ale také jeho důrazem na fyziologii a vývojovou biologii organismů, které ještě donedávna v evolučních modelech opravdu scházely. Učebnicová evoluční biologie je často dodnes ve skutečnosti abstraktní matematickou genetikou živočichů. Z dnešní perspektivy se jeví název epochální Darwinovy knihy „O původu druhů…“ jako poněkud zavádějící – je to kniha o původu adaptací (tedy přizpůsobení lokálním podmínkám prostředí) spíše než druhů (v českém prostředí to dobře ukazuje kniha „Zamrzlá evoluce“ J. Flegra). V současné diskusi o evoluci se ukazuje, jak velmi je pojem druhu závislý na skupině organismů, u které jej studujeme – zdá se tedy, že všeobecně platná definice druhu pro celou oblast živého není dosažitelná. To samo o sobě napovídá, že podobně nedosažitelné bude všeobecně platné schéma speciace (tj. procesu vzniku druhu) – evoluční procesy jsou složitější a rozmanitější, než jak je představuje učebnicová evoluční biologie. Přitom ovšem Darwinovo rozpoznání, že další generace je obohacována především těmi dědičnými vlastnostmi, které svým nositelům umožnily nejvíce se rozmnožit v daných podmínkách (a to je také měřítkem přizpůsobení – adaptace), je stále platné a představuje jednu z hlavních mezních podmínek působení evolučních procesů.
Rádl v odstavci k Drieschovu pokusu o překonání darwinismu píše: „domnívá se, že překonal darwinismus, a zatím mu podlehl… darwinismus nelze tak snadno vyvrátit, tak snadno uchopit za kořen, jak by se mohlo zdát. Kdo ví, jaké hlubiny, které jsou zastřeny nám, již stojíme příliš blízko něj a máme k dispozici jen první kritické pokusy o posouzení, objeví v darwinismu pozdější generace.“