Nedávno jsem shlédl australský snímek Cesta naděje, který se pro mne stal zvláštním pandánem k filmu Americký sniper (USA, 2014, 133 min; režie: Clint Eastwood). Příběh ukazuje národní australské trauma z první světové války – bitvu u Gallipoli. Australský farmář Joshua Connor má zvláštní talent pro hledání podzemní vody vody ve vyprahlé krajině. Svůj instinkt využije, aby nalezl své tři syny. Cesta z australského kontinentu vede do Konstantinopole, na rozhraní Evropy a Asie, doprostřed chaosu hroutícího se osmanského impéria. Film bychom mohli odbýt jako sentimentální kýč vytvořený pro idealizovaný nacionalistický obraz hrdinů Austrálie. Takový skutečně je. Nicméně pro mne jsou filmy také svědectvím doby, podobenstvím, apokryfy současného politického dění. A v tomto pohledu nabývá Cesta naděje zajímavých kontur, zvláště ve srovnání s Americkým sniperem. Na rozdíl od tohoto filmu (který se stává také idealizovaným obrazem hrdinů USA) zcela opačně popisuje islám. Mimořádně odpornou postavu ve filmu Cesta naděje potkáváme v katolickém faráři, který ztělesňuje mamon a pokrytectví křesťanů. V samotné Konstantinopoli se naproti tomu setkáváme s bodrými muslimskými Turky, kteří jsou možná na první pohled nevyzpytatelní, ale jsou to rovní a správní chlapi. Neštítí se dokonce ani pálenky. Filmem neustále probleskuje odkaz na islámskou mystiku v podobě extatického tance dervišů. Tato cesta je líčena velmi pozitivně. Barbary ve filmu ovšem najdeme též: jsou to Řekové. Chovají se barbarsky, vypadají barbarsky.
Jaký vzkaz nám tedy film „mezi řádky“ zprostředkovává? To nechť posoudí každý divák sám.
The Water Diviner Režie: Russell Crowe
Austrálie / USA, 2014, 111 min