Zpráva „Komise 26. synodu – Cesta církve od roku 1945“ pro 28. synod ČCE
0.1. Text je pokusem o nalezení a hledání záchytných bodů naší nedávné historie, jehož dalšími kroky by měly být:
- konkrétní analýza mechanismu vztahů mezi státem a církví
- teologická reflexe situace, kterou jsme prošli.
Tyto další dva kroky bychom chtěli předložit v následujících letech, pokud o existenci naší komise (případně o jejím doplnění o další členy) nerozhodne 28. synod jinak. Složení komise (včetně náhradníků) bylo zvoleno 26. synodem. Výsledný text vykrystalizoval během našich sejití jako konsensus našich stanovisek, odrážejících nejen naši zkušenost a znalosti života církve, ale i současný stav ochoty církve Českobratrské evangelické o těchto věcech vydávat svědectví. Proto předkládáme pouze tento pokus. (Výsledný text vypracovala komise ve složení: prof. Jaromír Procházka, PhDr. Eva Romana Melmuková, farář Pavel Fojtů, farář Jan Šimsa, farář Pavel Otter, farář Pavel Keřkovský — nahlédnutím do materiálů 26. synodu lehce zjistíte, kteří bratří se v průběhu tří let z práce omluvili)
1. Přístup
1.1. První, co zjišťujeme při pokusu přehlédnout naši cestu v době diktatury komunistické strany, je bezradnost a nechuť vracet se k tomu, co bylo. Tento pocit v naší společnosti převažuje a v ČCE se v obdobné míře sdílí. Jakoby ani čeští protestanté neměli sílu podívat se do zrcadla své minulosti, jakoby i oni se nechávali pohltit dneškem a tak zůstávali i nadále v osidlech totality, jež chtěla člověka vytrhnout ze směřování, které by přesáhlo meze momentálně vládnoucí moci a stávajících poměrů vůbec.
1.2. Bez přiznání si vlastní minulosti nemůžeme být sami sebou. Odkázáni na pouhý dnešek ztrácíme budoucnost.
1.3. To vede k zásadní otázce, nakolik český evangelík pouze zapadá do obecného proudu a pokud se odlišuje, pak v jakém směru.
1.4. Jestliže víme, že samému Bohu sluší sláva a čest, pak se můžeme podívat střízlivě i na svou církev. Nepůjde o černobílé vidění – církev totálně selhala – církev je čistá.
1.5. Před tím, kdo nás učí nenávidět hřích a milovat hříšníka, bychom měli umět pojmenovat selhání a nepropadat sudičství.
1.6. K pochopení patří věcná znalost procesu, jeho proměn, rozlišení různých etap, specifických situací.
1.7. Dobrat se odpovídajícího obrazu je možné jen v rozhovoru svědků a to různých svědků. Zejména jde o rozhovor generací. Církev pozná svou cestu, budou-li ji zkoumat sbory, údy nahoře i dole.
1.8. Bratři, kteří vedli jednání se státními orgány, jsou církvi dlužni svědectví o svém zápase.
1.9. Zejména bychom se měli rozpomínat na to, kdy a kde všude, z kterých úst jsme v oněch letech zaslechli slovo Boží, prorocký hlas.
1.10. Pokání nemůže být prostým přiznáním minulých chyb, ale nastoupením nové cesty. Nejde o samoúčelné zabývání se minulostí, ale o ujasnění si, od čeho z ní se máme osvobodit a čeho se máme vděčně přidržet.
2. 1945–1948 (Osvobození Československa a únorový zvrat)
2.1. Evangelická církev sestávala převážně ze sedláků, živnostníků, prosperujících podnikatelů a z inteligence. Šlo o uvědomělé občany ČSR, stoupence Masarykovy a Benešovy politiky. Odboje proti nacistické okupaci se zúčastnili v míře větší, než jak by to odpovídalo jejich početnímu zastoupení v národě.
2.2. Po osvobození spolu s ostatními podporovali demokratickou vládu Národní fronty, souhlasili s odsunem Němců. Kritiku násilností vyjádřili jen jednotlivci.
2.3. Zvýšená sociální citlivost, nezatíženost konzervatismem, eschatologická ozvučnost, přispěly k tomu, že řada evangelíků se za války a po ní se stala komunisty.
2.4. Po únorovém. zvratu se cestou odboje, aktivní snahy o povalení vlády KSČ, vydali jen málokteří. Někteří věřili v nástup sociální spravedlnosti, mnozí čekali brzký pád diktatury.
2.5. Proti proudu své církve tel J. L. Hromádka. Odmítl to, čemu se dnes říká „třetí odbor, kalkulaci na brzký pád komunismu, na třetí světovou válku: „Posláním církve Kristovy je jít za hranice dnešních národních a politických rozdílů a rozdělení na bloky“ (KR 1948, s. 238). Trval na tom, že v zemi pod komunistickou vládou, v sovětském táboře má křesťan své místo. Vlastní pozici charakterizoval Hromádka slovy: „My, kteří hledíme kupředu, jsme jako mezi dvěma mlýnskými kameny.“ (Brno, 1959)
2.6. Místo křesťana v marxisty ovládaném státě formulovala Božena Komárková. Kritizovala J. L. Hromádku tam; kde přeceňoval dějinný význam marxistické vize přeměny světa. Zda má stát řídit hospodářství, je otázka účelu. Jsou vsak hranice, jež nesmí překročit. Nemůže se mu přiznat právo rozhodovat o tom, co je pravda. Za nejnaléhavější označila dodržování právního řádu.
3. 1948–1953 (Tzv. nevyhnutelné zostřování třídního boje)
3.1. V souvislosti s církevními zákony z roku 1949 byl uveden v chod aparát státního dohledu nad církvemi.
3.2. Hlavní nápor diktatury v této etapě směroval proti katolické hierarchii. Čeští evangelíci musili svádět zápas o presbyterní zřízení a jeho ducha proti snahám o episkopalisaci církve — a to navenek i uvnitř vlastních řad — a neudělování a odnímání státních souhlasů.
3.3. Komunisté jako „dědici pokrokových tradic“ se rozhodli zneužít morálního kreditu české reformace pro svou diktaturu. Tísnivost poměrů přispívala ke zintenzivnění sborového života.
3.4. Nesrovnatelně více než aktivních odpůrců, bylo obětí teroru. Avšak ani s nimi se tehdejší společnost nesolidarizovala. Evangelická církev se od tohoto obecného postoje neodlišovala a to ani tehdy, když vystěhováním tzv. kulaků byly přímo v jádru postiženy její sbory zejména v Polabí.
4. 1953–1971 (Mezi stalinismem a novou komunistickou politikou)
4.1. Po Stalinově smrti roku 1953 bylo již obecně zjevné, že k brzkému pádu komunismu nedojde a současně se šířila frustrace ze zklamaných nadějí. Tlak diktatury začal polevovat a režim se stával snesitelnější. Většina českých evangelíků se v něm snažila spíše zabydlovat než usilovat o jeho nápravu.
4.2. Zahájení boje strany a vlády proti revizionismu v červ nu 1957 bylo frontálním útokem proti náboženství jako takovému. Hlásit se otevřeně ke svému vyznání se stává vyznavačským činem. Začal proces přechodu od církve lidové k diasporní.
4.3. V roce 1958 se formuje Nová orientace se svým důrazem na eschatologii, civilni interpretaci a odpovědnost za společnost.
4.4. Po hospodářských potížích roku 1963 byla částečně uvolněna cenzura.
4.5. Akcí řady sborů ČCE v roce 1963 se podařilo dosáhnout změny znění připravovaného zákona o rodině.
4.6. SČED se roku 1966 obrátil na ministerstvo vnitra se žádostí, aby občané nebyli doháněni ke službám pro StB.
4.7. V souvislosti s důrazem na oslovení současného člověka začala práce na novém překladu bible.
4.8. Čeští evangelíci přivítali roku 1968 dobu svobody. Ukázalo se, že přes všechno školení se národ nestal marxistickým. Skeptici oslabující demokratický proud zůstali na okraji.
4.9. Po 21. srpnu 1968 vstupuje do širšího povědomí podíl českých evangelíků na odporu proti restauraci diktatury (Kázání Jakuba Trojana při pohřbu Jana Palacha, Poselství Synod svému národu).
4.10. Žádost XVII. synodu v říjnu 1971 o amnestii pro politické vězně a o rehabilitaci propuštěných z práce byla u nás posledním veřejným vystoupením pro demokracii.
5. 1971–1985 (Normalizace evangelíků)
5.1. V únoru 1972 synodní rada pod nátlakem vyhlásila snahu „zlepšovat vztahy ke státní správě všude, kde byly narušeny“ tím, co tato správa „pokládá za nepřijatelné“. Stanoviska státní správy přijala jako normu pro postoj církve v oblasti politické:
5.2. Rokem 1972 začíná nová vina odnímání státních souhlasů farářům. Byly zakázány letní tábory dětí a mládeže do 18 let, letní brigády, zastaveno Bratrstvo. Byl zlikvidován SČED (1974), který byl demokratickým forem v církvi.
5.3. Z nových písní zazníval hlas vzdoru a naděje.
5.4. Vyhrocovalo se napětí mezi oficiální církví a neoficiálními proudy.
5.5. Synodní rada se dala zmanipulovat státními orgány ke konfrontaci s Novou orientací, do které byli zahrnováni i další nepohodlní.
5.6. V mnoha sborech zdomácněly názory oficiální linie: Posláním církve je kázat čisté evangelium a nestarat se o politiku.
5.7. V Chartě 77 za lidská a občanská práva se sešli evangelíci s katolíky, liberály, demokratickými socialisty a s demokratickými i reformními komunisty.
5.8. V prohlášení 31 členů ČCE o stavu církve a věřících z 7. 5. 1977 byl popsán mechanismus manipulace církevních institucí a jejich představitelů orgány státního dohledu.
5.9. V rámci kampaně proti Chartě 77 zveřejnili učitelé KEBF osm tezí z 24. 5. 77. Na adresu signatářů dopisu 31, kteří byli umlčeni na veřejnosti, prohlásili v plné publicitě: „v současné době jsme svědky nápadných konkrétních důsledků několikaletého úsilí vtáhnout českobratrskou církev evangelickou do politického zápasů na posice, které nejsou bohoslovecky oprávněny a které negují socialistické a politické podmínky, v nichž žijeme a na nichž se chceme podílet.“
5.10. Charta 77 znamenala, že diktatura se musila vzdát bezprostředních snah o masivní zatlačování církví, vyvstal jí bezprostřednější „vnitřní nepřítel“. Diktatura začala považovat za uspokojivou tu míru podřízenosti, jíž se jí podařilo až dosud prosadit.
5.11. Vztahy státu a církve se petrifikovaly. Faráři byli úzce vázáni svými osobními kontakty s tajemníky pro věci církevní při ONV a KNV. 10,4 % evangelických duchovních bylo zaneseno do agentury StB mezi spolupracovníky. Mezi evangelíky se ve značné míře rozšířil výklad, že postihy duchovních „mají svůj původ v jejich osobních vlastnostech“ a v soukromých postojích.
5.12. V církvi umlkl rozhovor mezi Synodní radou a neoficiálními proudy, což zesilovalo vzájemné odcizování. Krystalizovala místa svobodných sejití: Zbytov, Libštát, vodácké akce, lesní brigády aj. V brněnském seniorátu se udržely školky mládeže.
5.13. Tiskem vyšel Ekumenický překlad a Evangelický zpěvník.
6: 1985–1989 (Od Gorbačova k Národní třídě)
6.1. Režim již poměrně toleroval politicky neangažované náboženství. Proti očekávání ve společnosti nastoupila nová náboženská vina, která se dotkla i našich sborů.
2. V rámci znejistění státní politiky přibývalo případů veřejně projevené solidarity s postiženými uvnitř církve.
6.3. V dané situaci šlo o to, zda naši komunisté budou schopni ,předat vládu demokratům pokojně a spořádaně“ (Jan Dus, dopis L. Vaculíkovi – únor 1989, samizdat, Alternativy, ed. Kantůrek).
6,4. Vedení čCE přicházelo s vlastními návrhy řešení vztahu církve a státu v rámci připravované ústavy, ale církevní veřejnost nebyla povzbuzována k demokratickým snahám.
6.5. 2. 2. 1989 dvacet šest členů církve vyzvalo SR, aby odsoudila normalizační dokumenty z let 1972–87, což bylo odmítnuto.
6.6. 17. listopadu 1989 zasedal právě 4. synod. Využil příležitosti, aby jako první protestoval proti masakru na Národní třídě a žádal demokratické reformy.
6.7. V revoluční obrodě společnosti mnozí jednotliví čeští evangelíci působili na nejrůznějších úrovních. Většinou dosud apolitická církev uvítala vstup svého synodního seniora do vlády, zatímco dosud politicky angažovaná menšina to odmítla.
7. Závěr
7.1. Zkusme zvažovat, v čem nám léta pod diktaturou jedné strany posloužila k dobrému.
7.2. Bylo samozřejmé, že jsme je přečkali?
7.3. Obstáli jsme v solidaritě s pronásledovanými?
7.4. Věřili jsme dostatečně v Pána dějin, toužili jsme dost po svobodě a neochabovali v hledání pravdy?
7.5. Uvědomovali jsme si, že programová apolitičnost vede ve svých důsledcích k přizpůsobení se politice špatné?
7.6. Orientovali jsme se dostatečně v měnící se situaci, abychom dovedli využít možností k nápravě?
7.7. Co pro nás v podmínkách svobody znamená dřívější zjištění o konci konstantinské epochy?
7.8. Čím je nám dnes ekumenický zřetel?
7.9. Dovedeme nést dědictví české reformace svému národu, Evropě a světu?
7.10. Jak se vyrovnáme s novou obecnou religiozitou?
7.11. Jsme připraveni sloužit k překonání nebezpečí konzumního stylu jako náhražkové náplně života?
7.12. Jak můžeme být kvasem uprostřed sekularizovaného světa?