Ani v 21. století není na škodu zapnout si rádio. Kromě zajímavého zpravodajství a tématických pořadů totiž můžete narazit na jeden čistě rozhlasový umělecký žánr – rozhlasovou hru. Především Český rozhlas 3 Vltava nabízí velké množství mluveného slova, od čtení literární klasiky přes cykly věnované slavným autorům až po premiéry současných her. V kombinaci s internetem, kde lze ještě nějakou dobu po odvysílání poslechnout hry ve streamu, je to dobrá příležitost narazit na vskutku zajímavé věci.
Rozhlasová hra, která v poslední době silně vybočila z běžného standardu, se jmenuje Zázrak (v originále Underværket – „The re-mohammed – tv show“), napsal ji mladý dánský dramatik Christian Lollike a nastudoval Aleš Vrzák.
Pod názvem, který nedává tušit nic nebezpečného, se skrývá brutální sonda do života dnešního člověka, do světa médií a také do světa terorismu. Odrazovým můstkem pro hru je kontroverzní výrok experimentální hudebního skladatele Karlheinze Stockhausena: „Letadla, která 11. září 2001 vletěla do World Trade Center, to je největší a nejdefinitivnější umělecké dílo všech dob.“ Čtyři hlavní postavy hry sedí v rozhlasovém studiu a mají natáčet pořad pro imigranty, jejich pokusy o nahrávání se však stále stáčí jiným směrem. Teze skladatele Stockhausena vyvolává řetězec otázek.
Ve změti rozhlasových znělek a zvukových efektů se na nás valí jedno mediální klišé za druhým. Jen občas se kolotoč zvuků a výkřiků zastaví a ozve se zoufalé volání po skutečnosti, která není jen mediálním obrazem a zároveň mou snahou se tomuto mediálnímu obrazu přizpůsobit. Toto je také kontext v jakém Lollike rozumí Stockhausenovu výroku. Umělecké dílo má člověka opravdu zasáhnout, má v něm být přítomna opravdovost, má ho vytrhnout z všednosti a říct něco důležitého o jeho realitě. To vše události 11. září přece splňují. Rafinovaně připravená událost je nabitá symbolikou, ukazuje na palčivé globální problémy a zároveň dokázala připravit o dech miliony lidí u televizních obrazovek. „Cítíte ten osvobodivý rozdíl mezi reality show, ve které si lidé jen hrají na skutečnost, a přímým přenosem padajících mrakodrapů, záběrů lidí, kteří prožívají nefalšovanou paniku?“
Druhá část hry vyvrcholí činem Muhammada Atty, který hledá stejně jako všichni ostatní pevný bod, pravdu o svém životě, která by nebyla jen reklamním sloganem. Jedna z jeho posledních replik zní: „Nevím, jestli skutečně věřím, ale tím, že se zabiju, dokážu, že skutečně věřím.“
Ještě před závěrem se mezi zvukově bohaté a dynamické pasáží vklíní tiché, pomalé a syrové výpovědi obětí různých tragédií z posledních desítek let. Manželka po mrtvém hasiči z 11. září, znásilněná žena z Rwandy. Zde jako bychom se poprvé ve hře setkali s něčím opravdovým z lidského života, zde už nejde o rozhlasové pořady, reality show ani pochybná umělecká díla, ale o konkrétní lidské osudy. Tam, kde se snad konečně setkáváme tváří v tvář s člověkem, je ale tento člověk zasažen nelidským a absurdním utrpením, pod jehož tíhou se hroutí.
Hra Christiana Lollikeho je provokativní, zkouší, kam až lze zajít, a dotýká se celé řady zásadních a palčivých témat. Zaujala mě především intenzivně kladená otázka „Jak být člověkem?“ v dnešním světě. „Život v pravdě“ není lidem Lollikeho hry znemožňován totalitními praktikami, ale změtí pokřiveného zrcadlení skutečnosti, které zpětně křiví skutečnost samotnou. Člověk, který potřebuje nalézt alespoň základní smysl pro své myšlení a jednání, je dezorientovaný. Média jako hlavní „dodavatelé smyslu“ dneška jsou znovu a znovu odhalována ve své schématičnosti a neopravdovosti. Alternativa se však jaksi nenabízí. Člověku se nedostává základní potřeby po vědomí smysluplnosti vlastního života uprostřed dnešního světa bez ohledu na to, zda je to západní člověk nebo muslimský imigrant ztracený v cizí kultuře. V bezvýchodné situaci se pak nabízí zoufalá otázka, zda jen „násilné akce, bomby, atentáty a únosy letadel dokážou otřást lidskou skutečností“.
Hra Zázrak, jak ji v češtině nastudoval Aleš Vrzák, je každopádně vydařeným dílem. Ač její provokativnost jde na hranu únosnosti, nic nevyznívá samoúčelně, jako bezcílný cynismus ani jako společensko-kritické klišé o konzumní společnosti. Padají otázky, které nezůstávají viset napůl cesty a na něž je možné navazovat. Vše je doplněno o dobré herecké výkony a skvělou práci se zvukem.
Nechci dělat unáhlené skoky z recenze do teologických úvah ani nechci shodit ze stolu těžká témata lacinými odpověďmi, nicméně již při první poslechu hry mi vyvstávala v hlavě otázka, jakou roli hraje nebo může hrát v dodávání smyslu křesťanská církev. Čím silněji mě zasáhly otázky kladené ve hře Zázrak, tím silněji jsem si zároveň uvědomoval, jak životadárné je místo člověka v církvi jako oblaku svědků. Příběhy a obrazy životů lidí, kteří dokázali a dokážou být lidmi, jsou zásobárnou smyslu i pro dnešek. Snad bychom si tohoto daru měli být vědomi a začít s ním pracovat i v mediálním kontextu naší doby. Na to, že odpověď na otázku po smyslu nakonec pramení jinde než v člověku samém, pak odkazuje i samotná hra, kterou lze přitom těžko podezřívat z nějakých misijních ambicí. Poslední věty dvou rozhlasových reportérů zní: „Myslíš, že se jednoho dne probudíme a budeme vědět, jaké to je být člověk?“ „Asi ne, a proto máme jenom modlitbu.“
Christian Lollike: Zázrak Nastudoval Aleš Vrzák. Hrají Táňa Vilhelmová, Vanda Hybnerová, Igor Bareš a Lukáš Hlavica. ČRo 3 – Vltava 8. 5. 2012