Kázání Matěje Opočenského
Text Efezským 6, 10–18 Čtení Genesis 32,22–31
Ef 6,10–18
A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy „opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje“ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také „přílbu spasení“ a „meč Ducha, jímž je slovo Boží“. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.
Bratři a sestry, mluvit dnes o boji z kazatelny, byť se myslel boj veskrze duchovní, je docela hazard. Známe z historie a známe i ze současnosti, jak se může duchovní boj zvrtnout v násilí a krveprolití. Je třeba opatrnosti i dnes, kdy se zdá, že křesťanství otřepalo své fanatismy. Tento zlý našeptávač je přítomný stále. Křesťanské společenství si musí dávat vždy pozor, aby poznanou pravdu, poznanou spravedlnost a spásu nevyměnilo za pýchu a falešnost. Hrozí nám to – vždy, když to, co budujeme, považujeme za to nejlepší na světě. Vždy, když pravdu, spravedlnost a spásu prosazujeme ve společnosti silou; i dobře míněnými zákony můžeme spíš ukazovat svou touhu po dominanci, než upřímné vyznání.
Pokud se přece jen rozhodneme vnášet něco z toho křesťanského do svého okolí, potom bychom měli jít jedině cestou pokoje. Pokoje uklizeného od vší agrese a nabubřelosti, mindráků a skepse. A začneme‑li přitom přece jen mluvit o boji, pak musíme myslit pokorně a jednat v modlitbě. Musíme začít od sebe. Protože o nás jde. Jde o „já“ každého z nás. Chceme‑li na to své „já“ obléci zbroj a zbraně nikoliv z tohoto světa, ale ze světa Božího, musíme dobře znát své nejskrytější úmysly. Chceme‑li svět jen mentorovat, není to Kristova cesta. Chceme‑li svět jen usvědčovat z klamu a pýchy, není to Kristova cesta. Chceme‑li svět učit o pravdě a spravedlnosti, ale sami se neotevřeme spravedlnosti a pravdě Boží, jen se staneme těmi, kteří se ospravedlňují sami, a na Boží milost nečekají. Musíme se sami postavit do řady vedle ostatních a pokorně poslouchat. Jsme bohatší o naději a víru, to jsou nádherné a unikátní dary, ale tyhle dary nás nedělají lepšími lidmi.
Tady bych měl vlastně skončit. Sednout si k vám, spolu s vámi poslouchat a v tichosti a pokoře se modlit. Než tak ale učiním, přeci jen k těm dvěma biblickým textům něco řeknu. Pak po kázání tu společnou chvíli mít budeme. V novozákonním pavlovském povzbuzení čteme o výbavě k duchovnímu boji. Čteme tam také proti komu a čemu bojujeme. Než se tedy začneme oblékat, Pavel nám říká, co nás může nečekaně a nebezpečně svléci. Apoštol Pavel na začátku překvapí. Kdo by čekal protivníka z masa a krve, mýlil by se. Protivník není člověk. Doslova čteme, že protivník je jakýsi zvláštní „počátečník“ – řecky archas. A co bylo na počátku? „Na počátku stvoření stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma.“ Protivník, kterému se máme postavit, je pustota, prázdnota, propastná tůň. Tma. Tma, která vše obepíná, prostupuje. Každý věk má své temnoty. Pavel dokonce píše, že každý věk je ovládán kosmokraty – temnými vládci universa. Dneska se nám to zdá divné, co je to za mocnosti!? Vždyť věříme, že Pán universa je jen jeden, Hospodin. Tehdy lidé věřili, že jsou síly tajemné, nespoutané, nadpozemské, které přivolávají na člověka tmu. Dneska bychom tyto představy mohli připodobnit ke konspiračním teoriím, spiknutím či hoaxům – poplašným zprávám a strašícím e‑mailům. Je to něco neosobního, co se rozmáhá po lidském společenství. A když člověk něco neumí uchopit rozumem, chňapne ho to.
Nemůžeme ale nevidět, že něco jako tma na člověka a společnost padnout umí. Drobnými krůčky se přiblíží a pak vše prostoupí. Tma sama o sobě ale není tím zlým. Vždyť přece, když jsme ve tmě a „nefungují“ nám naše oči a musíme se soustředit jinými smysly, zachycujeme dění jinak. Někdy dokonce ostřeji. Zkuste v absolutní tmě naslouchat svému okolí. Přemýšlet o sobě ve tmě. Není na škodu přemýšlet o sobě a o světě a nepoužívat k tomu oči. Oči umí být zrádné, tak jako kamera, či fotoaparát zaberou ze světa jen výřez. Ucho naopak slyší sorround. Prostorově – v kruhu. Oči nás v některých situacích mohou velmi klamat, zvlášť když se necháváme ovlivnit viděním někoho dalšího – třeba obrazem mediálním. Tma sama o sobě tedy není tím Zlým. Zlým se tma stává, když nám chce diktovat, když nám chce vnutit, že ona je tou silou – pravou a jedinou – a když my jí podlehneme.
Nad propastnou vodní tůní plnou tmy se ale vznáší Duch Boží. Duch Boží popírající zákony temnoty se vznáší. Nenechá se tmou pohltit. Nenechá ji vládnout. Tento Duch nás vyzývá, když, člověče, vězíš ve tmách, ptej se, koho necháš, aby ti vládl. Kdo je tím pánem, k němuž se obracíš, když jsi pohlcen obavami, nejistotami, únavou? Tady Duch čeká na odpověď, na to až mu otevřeme své dveře. Podobně na tom byl praotec Jákob, který své dveře otevřel. Když se měl setkat se svým bratrem, kterému ublížil, upřímně se obával setkání a musel svést svůj nejtěžší životní zápas. Bojoval s bojovníkem kvalit neznámých a osvědčil se. Nevyhrál, ale ani nepohrál. Je to taková biblická ne‑prohra. Zápas ukončí hvězda – Jitřenka. Mudrci z východu už přicházejí. Světlo nového věku je blízko. Tma ztrácí svou moc. Vychází jitřenka. Zápas o podstatu života, o smysl našeho bytí, zápas s životní únavou, kdy se každý další krok zdá nesmírně těžký, je pro tuto chvíli vybojován. Jákob je připraven na další den, narovnává se, tělo ho bolí, ale obstál. Tma jej nepohltila. Dostává nové oblečení – jmenuje se Izrael.
Pojďme do obleku i my. Do obleku Božího, tady je pomoc. Najděme svou sílu v síle jeho. Vezměme na sebe Boží zbroj, abychom měli sílu odolat v den zlý. I přes tu životní psotu vykonat vše dobré a obstát.
Mám takovou osobní zkušenost. Přes deset let jsem sportovně šermoval. I když nemám rád zbraně a považuji se spíš za pacifistu, tenhle sport mám pořád upřímně rád. Když se připravujete na zápas, máte různé pocity (od nervozity až po strach – to zas bude nakládačka). Už samotné oblékání do šermířského je rituál. Ponožky, kalhoty, spodní vesta, vrchní vesta, boty a rukavice. Jdete na šermířkou planš, na sedmnáctimetrový běhoun. Pozdravíte soupeře, rozhodčího, přítomné diváky. V ruce máte kord nebo fleret, a teď to přijde. Nasazujete si masku (něco jako přilbu) a všechno ve vás pulzuje. Celý svět se zúží na prostor před vámi, díváte se přes drátěný koš na soupeře, nevíte, co ten druhý umí, ale jdete do toho. Máte natrénováno. Jdete prodat své umění. Když jsem začínal, měli jsme na sobě jen takové pláťáky, takže po prvním turnaji jsem přijel domů v podstatě celej modrej. A i když jsem měl poté lepší vybavení, šrámy stále nebyly výjimkou. Po každém turnaji je člověk zbitej, ale je vám nakonec moc dobře. I když jsem se v turnajích moc daleko nedostával, nikdy jsem z té planše neutekl. Myslím, že to byla taková Jákobova ne‑prohra.
Zbroj, kterou na sebe chceme nyní vzít, je oblek podobný. I když se po boji ukáže, že máme tělo samou modřinu a šrám, vězte, že nás chrání od daleko větší pohromy. Od ztráty výhledu za tmu, od útěku, od propadnutí do tmy. Postavme se tedy opásáni pravdou a pancířem spravedlnosti – pravdou, kterou si Pilát Pontský neuměl představit. Domníval se, že v jeho lidských rukou je život, propadl falši své moci. Každý lidský život je v rukou Božích. V této nabyté pravdě oblékejme i skutky spravedlnosti. Obujme se do pohotovosti – připravenosti, abychom mohli předat dobrou zprávu – evangelium o pokoji. To je náš úkol, zvěstovat pokoj dalekým i blízkým. Vezměte do ruky štít víry. Víra není ohnivým mečem, ale štítem, který naopak dusí oheň toho Zlého. Vezměme na sebe přilbu spasení. Tahle přilba nezužuje výhled jako ta šermířská, naopak ho rozšiřuje. Je to přilba záchrany světa, s touhle přilbou hlavu neztratíte. Na závěr vezmete meč. Meč Ducha. Meč, který roztíná tmu, obavy i smutky. Je to slovo povzbuzení, nástroj, který zachraňuje lidi v nouzi. Je to Boží slovo, které nás obléká, a ne my jeho.
Teď by měl začít boj, jsme připraveni. Modleme se tedy v Duchu, modleme se v každé chvíli a s veškerou vytrvalostí. Prosme za všechny bratry a sestry, prosme za společnost, za věřící i nevěřící, ať je nám všem dáno slovo života – slovo Boží – Boží odění. Jdu si k vám nyní sednout…
Píseň Ve jméno Krista doufáme (EZ 244)