V posledním čísle theologického časopisu Concilium (5/1997) se autoři z různých zemí soustředí na (egyptské, apokalyptické, ekologické) rány dnešního světa. Dr. Walter Wink, profesor biblické exegeze z New Yorku, se v té souvislosti věnuje problému moci. Zároveň nám jeho výklad připomíná, že Zjevení je potřeba číst a vykládat v historickém a religionistickém kontextu.
Národy, koncerny, náboženství, armády, ideologie, zákony – tyto mocnosti jsou rozprostřené po celé zemi a zasahují většinu lidstva. Každý mocenský systém se stará především o to, aby mohl s lidmi zacházet podle libosti a udržovat je v zajetí viny. Proto musí ten, kdo chce rozkrýt klamy, do nichž je veřejnost zapletena, ovládat umění rozlišovat. Nikdy totiž nejsou mocnosti mocnější než když působí vskrytu. S geniální vynalézavostí se stahují z centra pozornosti do okrajových oblastí vědomí, odkud působí jako nevyslovený předpoklad řádu univerza, a strukturám útlaku, i těm nejnáhodnějším, propůjčují punc božské danosti. Mocnosti sice mají k dispozici také zbraně, zpravidla si však uvědomují, lépe než sami utlačovaní, jak pochybnými a neúčinnými nástroji se mohou stát. Co si měl počít v roce 1986 filipínský diktátor Marcos, když mu vlastní piloti odepřeli poslušnost a raději přeletěli na blízkou americkou základnu, než aby stříleli do neozbrojených demonstrantů? K čemu mu byly tanky, když jejich velitelé odmítli rozkaz a nevyjeli proti civilistům? Proto mocní panují raději nenápadně, pomocí neviditelných pout, jimiž jsou omotány ruce i nohy veřejnosti, pomocí nepostřehnutelného vymývání mozků, po němž masy touží stát se tím, čím se mají stát.
Mocnosti budoucnosti si s námi chtějí zahrávat na nejvyšší úrovni (klamat, latinsky deludere, znamená „obehrávat“), jejich triky však byly odhaleny již dávno – a nikde se tak nestalo zřetelněji než v surrealistických obrazech Zjevení sv. Jana.
Nástroje klamu (Zjevení 12 a 13)
Nesmírně významný je samotný fakt, že vidění v těchto kapitolách jsou součástí „zjevení“. Jan vidí věci ostatním neviditelné (13,1. 2. 11), „zjevily“ se mu věci dosud nevídané (12,1. 3). Vidět – to předpokládá nikoli esoterické vědění, ale dar vidět skutečnost takovou, jaká skutečně je. Je snad něco vzácnějšího a převratnějšího než holý popis skutečnosti? Již samotné úsilí o přesný „popis“ mocností, které nás napadají, je podstatnou součástí zápasu s nimi.
Avšak popsat duchovní ráz světové říše, která se vidci Janovi zjevuje, k tomu nestačí jen pozorovat její chování. Situace je složitější. Videc sám – tak jako kterýkoli jiný člověk v kterékoli době – pozoruje sice mocenské struktury zvenčí, avšak jejich démonského ducha přitom umisťuje do vlastního nitra. Tak impérium získává někoho, kdo jedná společně s ním. Vidcův dar není v tom, že by byl proti spiritualitě říše imunní, ale že může tento zniternělý duchovní ráz rozeznat, pojmenovat, objektivovat. Tím vyhání démonství z úkrytu. Co bylo skryto, je nyní zjeveno. Videc je schopen slyšet vlastní hlas, jímž pronáší slova mocností, ukazuje se mu, že jsou to slova lživá, propůjčuje se mu plná moc, aby je jako taková zapudil. Shledává, že ta slova pocházejí odjinud než z jeho nitra, a tím se od nich osvobozuje.
Když vezmeme v úvahu, jak esotericky tato místa později vykládali gnostikové, musíme užasnout nad skutečností, že Nový zákon chápe mocnosti tak vnějšně, bez jakéhokoli mysticismu či okultismu, bez tajemných slov. Duchové tu sice jsou, ale jsou to duchové vykořenění, duchové skutečných institucí, demaskovaných kritickou silou evangelia.
Řím jako šelma z moře
Světu, který se utápěl v bratrovražedných válkách, přineslo římské impérium mír. Přineslo mu dlouhou éru blahobytu (jen pro blahobytné). Jeho moc byla tak proslulá, že jediný jeho vyslanec mohl žádat podrobení sousední země. A přece, ta nádherná fasáda byla draze zaplacena. Zjevení Janovo strhává Římu masku dobra a pokoje a odhaluje jeho pravého ducha. To není sličná Roma, která trůní na hromadě odhozených zbraní a z rohu štěstěny štědře naděluje celému lidstvu (takhle je zobrazena na kartaginském oltáři Gens Augusta), nýbrž groteskní, ohavná stvůra, která si umanula sesadit samotného Boha (Zj 13), anebo nevěstka hovící si na sedmi římských pahorcích, která svedla k nezřízenému smilstvu své otroky, krále světa, poté co je omámila afrodiziakem moci. Rozeznat monstrózního ducha Říma není malý výkon, i když někteří kynikové by to jistě také dokázali. Avšak Janova vize jde ještě hlouběji, neboť si je vědoma toho, že mocenský systém přesahuje i tu podobu, do které se v dané chvíli vtělil.
Žádná panující moc není totiž totožná s mocenským systémem. Nikdy se moci nezmocní absolutní moc – tomu brání příliš silné, houževnaté partnerství, příliš mocný výron lidské sounáležitosti, příliš mnoho citlivých a spravedlnost milujících lidí, silných žen, spravedlivých zákonů a lidských úředníků. Avšak za každým režimem (který je ve Zjevení symbolizován mořskými a pozemskými tvory) stojí onen starý mocenský systém, jehož duch je satan (symbolizovaný drakem).
Drak moci
„Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu.“ (Zj 12,3) To není nic jiného než stará Tiámat, sedmihlavá Hydra, netvor Chaos, Velká matka babylónských bohů. Zabil ji Marduk, bůh Řádu, a z její mrtvoly udělal svět. V římském světě byla tato prastará mytologická postava známá také jako řecký Pythón, egyptský Tyfón, syrský Lotan a starozákonní Livjátán (Jób 3,8; 41; Ž 74,13–14).
Od všech těchhle představ se však Janovo vidění liší v jednom důležitém bodě. V babylónským mýtu Tiámat původně představovala chaos, elementární ohrožení státního řádu. Jan nyní rozeznává, že onen Pradrak symbolizuje i duchovní principy, které stojí za samotným impériem. Funkce Tiámat jako chaosu splývají s funkcemi vladaře Marduka jakožto řádu. Tiámat a Marduk jsou jedno. To zlo, které se nám zde ukazuje, není hrozba anarchie, nýbrž právě systém a řád, moc zinstitucionalizovaná, moc jako základ mezinárodních vztahů. V tomto novém pohledu řád není protikladem chaosu, ale naopak prostředkem, díky němuž se systém chaosu mezi národy udržuje. Marduk přece jen Tiámat neporazil, neboť onen řád, výdobytek moci, je zase řád Tiámatin. Mír, který byl dobyt silou, působí anarchicky. Moc má tendenci proměnit se v přesnou kopii toho, proti čemu stojí. Ani impérium není beranidlem proti chaosu, nýbrž kvintesencí chaosu.
Žena oděná sluncem
Videc Jan spatří ještě jednu postavu, dokonce ještě starší než Tiámat: „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina.“ (Zj 12,1–2)
Kdo je ta žena? Můžeme se rovnou vzdát jakéhokoli pokusu o jednoznačnou definici. Je to Marie, matka Mesiášova (12,5), ale je to také Izrael, matka mesiánské naděje. Vezmemeli však v úvahu narážky na útěk jeruzalémského sboru do Pelly (Zj 12,14), pak onou ženou je pronásledovaná křesťanská obec. Nebeská symbolika nám zase napovídá, že by se mohlo jednat o Moudrost nebo Šechinu (Mdr 7,29).
Chcemeli však tu ženu popsat, nevystačíme s běžnými židovskými symboly. Vždyť tu nejde jen o dějiny židovstva, ale o dějiny celého lidstva: je to osvícená Eva, navěky znepřátelená s hadem (Gn 3,15; Zj 12,9), která ztělesňuje nejen naděje Izraele, ale i mýty pohanů.
Půlměsíc a hvězdy doprovázejí také Artemis; Létó má hvězdnatý šat; Damkina, matka Mardukova, se nazývá „dáma s nebeskou korunou“; podobně i bohyně Isis a Panna Marie. „Dvanáct“ hvězd nepředstavuje jen dvanáct apoštolů a dvanáct kmenů Izraele, nýbrž i dvanáct hvězdných znamení zvířetníku. Je to prostě archetypická Žena, samotná Velká Matka, jejíž syn skoncuje s mocenským systémem. Ona je obrazem bytí bez moci, samotného Bytí, které musí před drakem utéci „na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní“ (Zj 12,6), to jest po tři a půl roku, což je symbolická polovina doby, po kterou ještě žije starý řád, cestou v zapomnění.
Bezmoc moci
Zato drak žádnou dvojznačností netrpí. Je to duch mocenského systému, který se prohání dějinami po zpustošené zemi. Ztělesňuje se v jedné říši po druhé (Da 7–8; 11–12). Střídá je pohotově, bez rozpaků poráží včerejšího vítěze. Je přece jasné, že to, co jedno impérium potřebuje pro porážku druhého, i z něj dělá dračí dítě, takže se neliší od svého předchůdce (Zj 17,15–17). Janovo vidění usvědčuje ze lži onu marnou naději, že násilný rozpad impéria vyřeší jeho problémy. Násilí sice může zničit přítomný režim, nic ale nepořídí s oním řvoucím drakem, který na své přemožitele přeskočí a nakonec je postupně ovládne. Proto Jan varuje: „Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí. Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít. Svaté teď může zachránit už jen trpělivost a víra.“ (Zj 13,10)
Impérium je systém, který ze své přirozenosti neustále trpí krizí legitimity. Není to systém přirozený, ale vyumělkovaně poskládaný a udržovaný násilím. Proto je pro něj tak důležitá propaganda. Je nutno lidi přesvědčit, že systém, který jim ve skutečnosti škodí, jim prospívá, že žádný jiný se pro ně nehodí, že sám Bůh svým imprimatur potvrdil tento systém, a žádný jiný.
Modloslužba ve Zj 13
Pro oklamání lidí drak stvořil další šelmu: „Vtom jsem uviděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak.“ (13,11) Tohle není bytost přirozená, pozemská, chthonická, ani archetyp vynořující se z hloubi podvědomí, nýbrž docela obyčejný, umělý výrobek, později označený jako „falešný prorok“ (16,13; 19,20; 20,10). Jeho úkolem je přesvědčit lidi o tom, že jejich záchrana spočívá v politickém systému. „Dovede činit veliká znamení … a svádět jimi obyvatele země“ (Zj 13,13–14).
Ta druhá šelma se zjevuje jako mírný beránek – jako Ten, kdo bude vládnout národům, – ale mluví hlasem dračím. Drak v kůži beránčí: kněžská propagandistická mašinérie ve službách impéria, které zneužívá náboženské popularity a necouvne ani před náboženskopolitickým terorem.
Uctívání moci
Historicky vzato naráží Jan na občanský kult uctívání císaře. Kult sloužil jako lakmusový papírek proti rozkladným tendencím, proti kyselinám rozleptávajícím brokát impéria. Kdokoli se octl v podezření, že spřádá revoluční plány nebo se oddává podvratným myšlenkám, byl pod hrozbou trestu smrti vyzván, aby před obrazem císaře zapálil špetku vonného kadidla.
Druhá šelma tedy získává své přívržence pomocí civilního náboženství, které zbožňuje stát a jeho vůdce. Tento prvek uctívání moci Jan opakovaně zdůrazňuje: „Lidé klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, a klekali také před šelmou a volali: ‚Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?‘“ (13,4); „bylo jí dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou; budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka“ (13,7–8). Druhá šelma „svádí zemi a její obyvatele, aby klekali před první šelmou“ (13,12); a smí „zahubit všechny, kdo by nechtěli uctívat obraz (první) šelmy“ (13,15). Proč ale chce být šelma uctívána? Proč se nespokojí s pouhou poslušností?
Šelma ví, jak vrtkavá je nálada veřejnosti; jak silně na ni působí sebemenší změny na světové scéně. Proto potřebuje něco jako stěžeň, oporu loyality, která odolá vlnám společenského neklidu. Pocit lidové sounáležitosti nestačí, ani vlastenectví. Je třeba státního náboženství, a v tom byla a je podstata nacionalismu. Nacionalismus není v jádru politickým, ale náboženským fenoménem. Jedině něco transcendentního dovede pohnout mladé muže k tomu, aby dobrovolně nasazovali krk a riskovali bez vyhlídky na vlastní prospěch.
V takovém případě není propaganda pouhým klamem, ale rodičkou modloslužby. Nestačí jí zavalit lidi falešnými informacemi o podstatě systému, vždyť stejně snadno k nim může dorazit mocné slovo pravdy, které iluze zpochybňuje a boří. Když se však šelmě podaří přimět lidi ke kultu, stanou se vůči pravdě imunní. Studie kognitivní disonance prokázaly, že lidé propadlí kultu svou víru nevzdají, ani když jsou veřejně známy skutečnosti, které ji zpochybňují. Prostě se k nim otočí zády.
Tamtamy propagandy duní, však to známe: velké i malé všední lži, zfalšované zprávy a fotografie, vymyšlené historky, poupravené výsledky vědecké práce, náznaková udání, pomluvy a klepy. Ještě zákeřněji působí mediální překrucování fakt, potlačování takových zpráv, které se nehodí do „konsensu elity“, bez ohledu na to, jak jasné, ověřitelné a důležité jsou jejich podklady. Mocný tisk často jen papouškuje státní politiku, i když mu reportéři dodávají docela jiné informace, které oficiální obraz vyvracejí, jak tomu bylo například za vietnamské války.
A přece je propaganda nesmírně slabá. Ukazuje se, že ve východním bloku naprosto selhala, když za čtyřicet let nestačila lidi obrátit na komunismus. Iluze, chceli vypadat jako pravda, se musí neustále opakovat. Jedině tak se jí může podařit lidem prodat zkažené hodnoty, falešné poznatky, nepravá fakta. Na druhé straně pravda, i když její úděl nikdy není lehký, vystačí jen s několika málo přáteli, dokonce stačí povědět ji jednou, jedinkrát. Pravda nemá zapotřebí velkohubou propagandu, neboť sama skutečnost už na ni pohotově čeká, připravená ji potvrdit. Proto jsou tak mocní utlačovaní proroci, anebo matky „zmizelých“, které každý den demonstrují v El Salvadoru, anebo lidé, kteří se nechávají připoutat ke kolejím, aby zabránili průjezdu vlaku s nukleárními zbraněmi k americkým ponorkovým základnám. Normální lidé bez hospodářských zájmů by přece nikdy tolik dobrovolně netrpěli jen proto, aby lhali.
Osvobození z klamu
Chceme-li však rozbít systém podvodu, nestačí odhalit klam: je třeba vyléčit z poddanství vůli jeho obětí. Je to etický paradox: jsme odpovědni za to, jak se vyrovnáme s tím, že nám ublížili jiní. Možná jsme před podvodným systémem kapitulovali jenom z donucení, nedobrovolně, ale přesto jsme v nějakém temném záhybu své duše dobře věděli, že je to systém falešný. Jsme už prostě stvořeni tak, že žádná pozemská moc z nás nedovede definitivně vykořenit schopnost rozeznat pravdu. I když bývá dlouho pohřbena, i když bývá hrozně zrazována, nakonec pravda přece jen vyjde najevo.
Když někdo ze systému vystoupí a vyřkne pravdivé slovo, tu pravda ožívá, a díky prvnímu se objeví i další odvážlivci, nakukující za oponu. Ten první ukázal všem dalším, že je možné žít v rámci pravdy, i když to může mít všelijaké následky.
Síť podvodu a klamu, která je kolem nás rozestřena, může být protržena. Každý z nás může být osvobozen. Většina lidí se nemýlí schválně. Také naši momentální nepřátelé jsou jistým způsobem oběťmi. Proto nám Ježíš může přikázat modlit se za své nepřátele: ne proto, že je to zbožné, ale protože i oni jsou potenciálně schopni rozeznat zvrácenost současného systému. Musíme své nepřátele milovat proto, že i oni jsou oběťmi podvodné dračí hry.
Prohlédnutí léčí. Samotné vědomí toho, co jsme ztratili, nestačí ještě způsobit zásadní změnu, je však jejím nepostradatelným předpokladem. Naším nikdy nekončícím úkolem je rozlišování duchů. K tomu potřebujeme oči, které vidí neviditelné. Máme-li zlomit kletbu mámení, potřebujeme vizi Božího řádu bez vlády a násilí, a také cestu k němu. Proto pozorně sledujme nové, Boží pojetí skutečnosti, jak nám je zvěstoval Ježíš.
Z němčiny volně přeložil Jan A. Dus.