Poměrně často se – jako pravděpodobně každý – setkávám s lidmi, kteří se k náboženství vůbec a křesťanství zvláště staví buď s velkou nedůvěrou nebo vyloženě odmítavě. Příčiny jsou samozřejmě různé. Patří k nim positivistická klišé o tom, že věřit v Boha je špatné, protože to není racionální. Patří k nim předsudky založené na nedostatku znalostí, co křesťanství skutečně znamená, a skutečnosti, že v České republice nenaráží člověk zvnějšku na křesťany příliš často. Ale existuje i poměrně široká skupina lidí, kteří v křesťanských církvích vidí zlo naopak na základě setkání. Setkání s křesťany.
Když přijde řeč na téma křesťanství, je z nich cítit zklamání, hořkost, někdy i vztek. Jsou to lidé, kteří třeba uvěřili a toužili po církevním společenství, kde by svou víru mohli sdílet s dalšími lidmi, ale ono společenství je zavrhlo na základě jejich jinakosti. A jiní, kteří vlastně ani nedostali příležitost víru hledat, protože jim někdo dal jasně najevo, že není pro ně. „Křesťané o mně říkají, že jsem ďáblovo dítě,“ říká žena, která je shodou okolností upoutaná na invalidní vozík a hlásí se k homosexuální orientaci, když vysvětluje, že u Boha sílu pro svou cestu životem nehledá. Jiní lidé zase do církve upřímně chtějí, ale bojí se, že se budou opakovat jejich předchozí zkušenosti.
Najednou před sebou vidíme obrovský kontrast. Jen stěží si dovedu představit, že by Kristus někoho vylučoval za společenství kvůli tomu, že patří k nějaké opovrhované a utlačované skupině lidí. Právě naopak – Ježíš přeci stojí na straně slabých a k témuž nabádá i nás. Nevztahuje se snad řeč o „nepatrných bratřích“ z Matoušova evangelia právě na ty, kteří z různých důvodů čelí společenskému vyloučení? Klade si snad Kristus estetické podmínky ohledně toho, kdo k němu smí přicházet? Odpovědi na tyto otázky jsou dle mého soudu jednoznačné a jasné.
Proč je tedy mezi křesťany tolik lidí, kteří nejsou schopni – a především ani ochotni – akceptovat druhého člověka a jsou přesvědčeni, že jsou snad pro svou víru a konkrétní postoje lepší než ostatní? Rozlišovat, kdo je a není skutečný křesťan, je velmi nebezpečné a přísně vzato na to žádný člověk nemá právo. Jsou ale věci, které se s křesťanskou zvěstí dostávají do rozporu, i když jsou přitom v Kristově církvi velmi rozšířené. Tváří v tvář „křesťanské“ zášti si člověk připadá bezmocný a zoufalý. Hlasitost a urputnost, se kterou se mnozí věřící obracejí proti bezpodmínečné lásce, jež by měla být křesťanskou devisou, vyvolává chvílemi dojem, že jsou silnější. Že jich je víc a že mají – podle darwinistického principu – pravdu.
V konfrontaci s příběhy lidí, kteří takto narazili na netoleranci a myšlenku vrcholně exklusivní Boží lásky, se ani nemůžeme divit, proč na celé křesťanství zanevřeli a stavějí se k němu s krajní nedůvěrou. Potkají-li křesťana, který je přijímá a podporuje, je jejich prvotní reakcí údiv. To je velmi smutná skutečnost, jež je navíc, alespoň ve světle mé vlastní víry, vrcholně absurdní.
Pokud se tedy v této souvislosti zeptáme, jak lze účinně bojovat proti aniklerikalismu – chceme-li celou věc postavit takto – je nejvhodnější strategií jasný hlas přijetí a positivního přístupu tam, kde zaznívají hlasy zlovolné a nesnášenlivé. Jako křesťané nemůžeme dovolit, aby nás před očima veřejnosti representovali lidé jako Michal Semín nebo Petr Hájek. Musíme jasně říkat to, co by mělo být samozřejmou pravdou: ve společenství věřících je vítán každý, kdo o to projevuje zájem. Stejně jako si omezující podmínky nestanovuje Ježíš Kristus, neměli bychom si je stanovovat ani my. Rozhodně přitom nejde o reklamní strategii vedenou přízemní touhou, abychom jako křesťané vypadali sympaticky v médiích. Vidíme-li ale jednotlivé příběhy lidí zraněných a odmítnutých křesťany a negativní postoje ke křesťanství rozšířené ve skupinách lidí zvyklých na to, že je tito zlostní křesťané odmítají a tupí, musí nám být jasné, že to jednoznačně škodí našemu hlavnímu úkolu, kterým je svědectví o radostné zvěsti, jež přichází s Kristem.