Lidové noviny 20. 10. 1995 otiskly dva rozsáhlejší příspěvky Jana Duse a Jiřího Ješe o prof. J. L. Hromádkovi, které reagovaly na pořad Svobodné Evropy a jeho rozhořčené odmítnutí farářem Pavlem Nagyem. „Zveřejnilo se“ tu téma v církvi stále se vracející a dosud „do živého tnoucí“. Položili jsme v této souvislosti dvě otázky evangelíkům, na něž měl prof. J. L. Hromádka vliv nebo kteří se jeho odkazem zabývají. Druhou část odpovědí zveřejníme v příštím čísle.
1. Není pohled českobratrských evangelíků na postavu a dílo JLH zúžen, ba předurčen tím, že je vykládají především v teologické rovině, za kterou jako by zůstala „odmocněná“ rovina jeho veřejného působení?
2. Neměli bychom více respektovat pohled neteologů, kterým podle vnějších znaků (tj. veřejného vystupování v letech 1948–1969 doma i v zahraničí) nezbývá než JLH zařadit mezi ideologickou nomenklaturu 50. a 60. let?
Jakub S. Trojan, děkan ETF UK:
Nedokáži „roztrhnout“ postavu, jakou byl J. L. Hromádka na dvě části. Jsem přesvědčen, že i své postoje k dějinným událostem formuloval JLH jako věřící bohoslovec. „Odmocnit“ rovinu jeho veřejného působení by znamenalo „odmocnit“ i něco z theologické roviny, z které vycházel. To, že se JLH rozhodl podporovat Východ a jeho hospodářský, politický systém i kulturní dědictví, s kterým byl spjat, bylo rozhodnutí „jeremiášovského“ typu (Jr 29,4n). Stojí za ním odhad vyrůstající ze znalosti Západu, jeho demokratických pořádků, které koncem třicátých let značně churavěly. Jako mnozí s ním, postrádal v nich větší sociální vnímavost a nedostatek prozíravosti vůči nacistickému nebezpečí. K pozitivnímu vztahu k Východu ho jistě připostrčilo i mnichovské trauma. Po válce pak obava z nukleárního střetu. Odpočátku si však byl JLH vědom nebezpečí, že se v Sovětském svazu udrží stalinismus (Amsterdamský projev při zakládání Světové rady církví, 1948). Vsadil na to, že se vůlí Západu k spolupráci i pod tlakem veřejného mínění (spoléhal na církve na obou stranách dělící čáry) podaří socialismus zreformovat. Nepodařilo. Hromádka to na konci života nahlédl a v posledních svých projevech dal najevo, že je potřebí začít znovu.
Co zbylo po ideologické nomenklatuře 50. a 60. let? Takřka nic. Po JLH zbývá ohromné dědictví, na které lze a bude třeba navázat. I jeho omyl je velkým omylem, právě tím, že je vkomponován do hluboké theologické koncepce, z níž lze čerpat dokonce i ty motivy a důrazy, jimiž je možno tento omyl překonat.
Spor o Hromádkovo dědictví ještě patrně v plné síle nenastal. Ale Hromádku bude možno překonat opět jen Hromádkou samotným.
Pavel Filipi, profesor ETF UK:
Jsem na cestách, proto odpovídám stručně. Otázka 1: Hromádka byl teolog. Je proto potřebí jej vykládat v teologické rovině. Kdo jiný by to měl dělat, nežli „českobratrští evangelíci“?
Otázka 2 je nejasná: Pohled kterých, jakých „neteologů“? Co se míní „nomenklaturou“? V této nejasnosti mi nezbývá než dát odpověď obecnou: Respektovat názor je zajisté třeba, ale nemusíme s ním souhlasit.
Jaromír Procházka, historik:
Pokud se hledí jen na vnější znaky, není dnes těžké zobrazovat J. L. Hromádku jako kolaboranta komunistické totality. Vychází se při tom z představy, že jedině legitimní reakcí na ni byl tehdy třetí odboj. Ten sám se však teprve musí stát předmětem diskuse. Jeho úsilí o povalení, podlomení komunistické diktatury rychle ztrácelo v letech po únorovém zvratu společenskou základnu. Chyběl základní předpoklad odboje prvního a druhého – světová válka. Odmítání komunismu přecházelo do rezignace – v tomto systému se nedá nic dělat.
Hromádkovo únorové rozhodnutí bylo odmítnutím třetího odboje, vycházelo z přesvědčení, že také v zemi pod vládou komunistické strany a v táboře vedeném SSSR mají křesťané své místo. On, muž Západu, hleděl z Východu působit k tomu, aby znepřátelené strany nepřestaly spolu mluvit. Mírové hnutí bylo jistě využíváno Stalinem jako kouřová clona pro připravovanou agresi, to však nic nemění na skutečnosti, že v padesátých letech vše záviselo na tom, zda bude studená válka překonána mírovým soužitím.
Hromádka sílu komunismu, tedy i jeho nebezpečí i jeho schopnost podílet se na organizování nového světového řádu, přecenil. Nadto nečelil tomu, že část jeho stoupenců si jeho zápas vyložila jako přizpůsobení a zabydlení se v režimu diktatury. Probojovával však prostor, v němž se držitelé moci volali k respektování zákonů. Totalita u nás nikdy nezavládla plně také díky jeho hlasu křesťanského theologa.
Od roku 1968 nelze k Hromádkovým přívržencům počítat ty, kteří nevzali v potaz jeho protest proti sovětské okupaci Československa.
Jaroslav Cejp, kotelník:
Přes mnohé patálie a zmatky od konce války (začali jsme v červnu 1945) a přes únor 1948 jsme dospěli ke dni podpisu Čepičkových církevních zákonů v ovzduší velmi desorientovaném a napjatém. Ten den se konala v Praze farářská konference a snad všichni do jednoho čekali shromážděni v Jirchářích do pozdního večera na návrat JLH, synodního seniora V. Hájka a bratra Valeše od Čepičky, aby od nich byli informováni, co a jak se dělo. Tito ještě po desáté večer nebyli zpět. Trojice farář Růžička, theolog Z. Altynski a já jsme vyhlíželi, až jsme se dočkali. Synodního seniora jsme zastihli na dvoře Husova domu, jak nasedá do auta a ujíždí k nádraží nebo přímo do Brna. Jediné, co jsme od něj slyšeli a viděli, bylo: „Vše závisí na tom, jsou-li lidé, s nimiž jsme jednali, důvěryhodní a…“ – zakroutil výrazně rukou a zmizel. Po návratu do Jirchář jsme na chodbě zastihli bratra Valeše obklopeného několika lidmi. Sám jsem slyšel, jak prohlásil, že se shodli na tom, že lidé, s nimiž se jednalo, jsou naprosto nedůvěryhodní. Za chvíli předstupoval před farářskou konferenci. Byl jsem samozřejmě zvědav, jak to, co jsme od něj na chodbě slyšeli, zaonačí. Nějak zkroušeně prohlásil úvodem, že se všichni tři shodli na tom, že lidé, s nimiž se jednalo, jsou důvěryhodní. Vzalo mi to dech a dál už jsem neposlouchal a při návštěvě v synodní radě v některém z příštích dnů jsem synodnímu seniorovi jasně a důrazně řekl, že jsou lháři.
JLH se jednoduše večer po návratu od Čepičky vymluvil, že je unaven, a před kolegiem v Jirchářích prostě utekl. Navštívil jsem ho ihned druhý den v jeho bytě a žádal od něj vysvětlení jejich chování. Na mé útoky nakonec Hromádka odpověděl takto doslovně: „Tak já vám, bratře, řeknu, jak to vlastně bylo: přišli za mnou, že už všichni podepsali a že se tedy čeká jen na můj podpis – tak jsem to podepsal a dodatečně zjistil, že jsem to podepsal první.“ Končil jsem námitkou, zda se něco podepisuje proto, že to podepsali všichni, anebo má-li můj podpis ojedinělý význam. Ještě jsem se přímo od Hromádky dověděl, že se Čepičky dotázal, co kdyby to nepodepsali, a dostal stručnou odpověď, že to prostě nepřipadá v úvahu. Odešel jsem znechucen, rozzloben a smutný.
Zanedlouho jsem odešel sám a bez rozloučení z fakulty do stavebnictví jako dělník, abych po několika výměnách lopaty skončil v kyjovské kotelně na 37 let a na této cestě si hledal odpovědi na důrazné otázky, které mě zatížily po násilné smrti mého otce v r. 1942 a na něž mi Husova bohoslovecká fakulta v nejmenším neodpověděla. Panu prof. Říčanovi jsem doslovně řekl, že kdyby to bylo za 500 let, tak by nám přesně popsal, která myš tady z které díry vyběhla a do které zapadla, ale o tom, co se dnes kolem nás děje, se nedovíme ani slovo. Při jiné příležitosti jsem na adresu profesorského sboru prohlásil, že nám ta slavná theologie je příliš drahá, když „pravověrnost“ a pořádek určují vrátný pan Bukáček s dvojicí Dušan Čapek a Holub, a v jirchářské domovině vrátný pan Zahradník podle jednoduchého klíče vlastnoručně vyhazuje ze vrat „nežádoucí“ návštěvníky atp., až nakonec mohutně znějící Lutherův chorál „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš… nech přijde na zmatek, čest, hrdlo, statek, nechť sobě mají…“ (mohutně, div skla v oknech nepraskala) dozněl u nohou delegace KSČ, která nás samozvaně přišla poučovat a napravovat za trapné asistence akademického sboru. Takhle to chodilo na fakultě děkana Hromádky, který ztratil zcela zájem studentů, takže si pamatuji jednou opilý hlas tajemníka fakulty: „Ať někdo přijdete zítra na přednášku pana děkana.“
Tento svět jsem nechal za zády a sestoupil na nejnižší společenskou příčku jako pomocný dělník při kladení kanalizace na ruzyňském letišti, abych se z tohoto pohledu potýkal sám se sebou a s lidmi bezprostředně kolem sebe, a abych po dlouhých letech až i těžkých depresí se postavil na vlastní nohy na tuto zem, jako člověk ze země zemský, a došel dnes vyrovnání a smíru proti vnitřním rozporům studenta theologie.
V odpověď na Vaši dvojotázku se skromně stavím za jména Dus a Ješ v LN 20. 10. 1995, ale jednoznačně bez otazníků. Tvrdím, že kdo by chtěl odmazávat politizující prvky JLH, porušil by zcela jeho „profil“. Hromádka se vždy přitíral k vysokým vrstvám společenským a jeho kritika vždy sledovala výhody a popularitu. V jeho začátcích byla funkce feldkuráta, to jest toho, kdo i uklidňuje a utěšuje prosté vojíny, když jsou učeni vrážet bodlo do břicha nepřítele. Mně je jasné, že v této funkci setrval až do konce.
Poslyšte jeho válečné troubení v roce 1938: … díváme se žádostivě kolem sebe, abychom jasně slyšeli slovo Evropy, slovo jasné a statečné, vřelé a mravně povzbudivé, slovo, které zdolává naši ochablost a organisuje evropské občany na frontě práva a lidskosti, světovosti a svobody. A to slovo nepřichází ze Západu – na Východě pak je předváděno divadlo za divadlem, na kterém hynou bývalí vůdcové ruské revoluce za okolností nejpotupnějších a nejpochmurnějších. Leckdo se už začal po letech pochybností dívat k Východu v naději, že tam bude vytvořena společnost svobody i práva, sociální humanity a obecné vzdělanosti, ale to, co se tam nyní děje, otřásá mravně i těmi, kdož vzhlížejí ke komunistické společnosti bez předsudků. Běsové ve střední Evropě, běsové na Východě.
… s osudem Československa stojí a padají nejvyšší a nejvznešenější ideály, které udělaly Evropu Evropou. Světe slyš! Věříme v mír… Ale na svou svobodu a na své ideály si nedáme sáhnout, za ty se budeme bít, i kdybychom měli zůstat sami. Raději smrt než otroctví. BOJUJEME ZA SAMOSTATNOST ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO NÁRODA, BOJUJEME ZA SVOBODU EVROPY A LIDSTVA (TGM 20. 10. 1917). Tu nás máš světe; buď připraven, že se nedáme a nevzdáme, že jsme hotovi státi sami… Kdybychom se dnes sami vzdali své svobody, už nám ji nikdy nikdo nevrátí. Stali bychom se jen podomky, nádeníky a plantážními roboty… A tak posledním naším slovem je … odhodlanost k nejtěžším obětem. (Křesťanská revue XI, 165 a další)
Následovala spanilá jízda do Ameriky. A v té Americe: Když ke mně přicházeli… američtí přátelé… a když se mě tázali, co by měli dělat, zda by měli válčit, obyčejně jsem nedovedl říci nic jiného, než aby se snažili porozumět tomu, co se ve světě děje… (O nové Československo, 63)
A po návratu do ČSR: Sami si musíte radit… V jednotlivostech nebudu radit. Neodvažuji se radit abstraktně… Záleží na tom, abyste rozuměli smyslu dnešní doby. Rozumíte-li a víte-li, co máte dělat, je vaší povinností, abyste … šli do práce… Ať jste kdekoli ve světě… můžete jít beze strachu, bojuje-li po vašem boku a s vámi Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý Pán. (tamtéž 64, 89n)
Kdo neslyší dutost a nabubřelost těchto a takových hesel, s tím je zbytečno diskutovat, ale pro ty, kterým v heslech JLH něco neladí (řečeno zcela jemně), by bylo dobré přestat uhýbat před pečlivým rozborem problému, kterým je působení J. L. Hromádky v letech 1948 až 1969. V Princetonu 24. 4. 1944 vytruboval Hromádka halasně: President Edvard Beneš nemá nad nás věrnějších a loyálnějších přátel. Kde byli tito přátelé, když odporný Gottwald dobíjel EB, když tragicky končil Jan Masaryk a ještě tragičtěji Dr. Milada Horáková? Byla také jiná cesta: přes pompézní pohřební průvod Gottwaldův k Mezinárodním cenám Leninovým, řádům práce a řádům republiky, po jejichž nositelích dnes ani pes neštěkne. Bylo to přihřívání se na výsluní mocných, zatímco jiní dleli v temných žalářích ve vší hrůze lidské zvrhlosti.