Vyprávění Vlasty Raichové, učitelky hry na klavír, manželky evang. faráře Jaroslava Raicha, matky Ireny, Daniely a Benjamina
Rozhodli jste se žít šest let v Anglii. Jaká byla vaše očekávání a jaké jsou první dojmy?
Jára nejel do Anglie poprvé, před lety studoval v Manchesteru, tudíž naše očekávání byla různá. Musím ovšem říct, že i jeho představy byly tak trošičku zkreslené. Studentský život je přece jen trochu něco jiného než život řadového občana. Já sama jsem nikdy nepobývala delší dobu v západních zemích, takže jako český občánek ve věku čtyřiceti let jsem vyjela za hranice ovlivněna tím vším středoevropským, tedy hlavně obvyklou představou, že Západ vypadá jako v Německu. Když pak člověk přijede do Anglie, zjisti, že je všechno úplně jinak.
Jak jinak?
Člověk například očekává západoněmeckou čistotu, ale v Anglii panuje skutečně velký nepořádek. Od psích výkalů a odpadků na ulicích až po nepříliš vábná zákoutí, kde se odhazuje všecko, co není potřeba. Samozřejmě záleží na tom, do jaké čtvrti přijdete, ale v kterémkoliv větším městě najdete vytlučené domy s okny pobitými prkny. Ani autobusy městské dopravy neoplývají čistotou, můžete si v nich dokonce i zakouřit. (Zdá se, že tato výsada bude brzy silně omezena, i v Anglii se totiž začíná (!) diskutovat o škodlivosti kouření.) Angličané mají čistotu rádi, ale je jim proti srsti hledat na ulici odpadkový koš, kterých tam mají neskutečně málo.
Zarazilo mě taky obrovské plýtvání papírem. Na jedné straně se páni vládní dohadují s představiteli Jižní Ameriky o nebezpečích, která vznikají kácením pralesů, na druhé straně toto dřevo vesele nakupují. Dřevo pak mizí v obrovské záplavě reklamního materiálu, denního tísku atd.
Jak vás přivítali ve sboru?
Velice mile. Nejsme emigranti, byli jsme předem očekáváni. Hned druhý den po našem příjezdu se konala Járova instalace, dokonce i s českým projevem paní farářové. Přijali to ohromně, cítím se ve sboru od začátku velmi dobře.
O jakou církev vlastně jde?
United Reformed Church vznikla spojením presbyteriánů, kongregacionalistů a členů Církve Kristovy. Průměrná nedělní návštěva je tu padesát až sedmdesát lidí, sbor je to aktivní. Když byli dlouho bez faráře, všechno si zařídili sami – od nedělní školy přes květinovou výzdobu až po odpolední pikniky. Ale pozor! S příchodem nového faráře aktivita poněkud poklesla – když vás tu máme, tak vám všechno předáváme! Nevím, jestli byl Jára připraven, ale zvládl to, myslím, velmi dobře.
Fakt, že jde o spojenou církev, přináší trochu problémy, pro kazatele je to dost náročné. Každá skupina tam totiž vnáší své důrazy a někdy je složité se dohodnout.
Líbí se mi, že se tu zpívá mnohem svižněji než u nás. Dokonce i frázují, zatímco u nás je to zpěv spíš deklamační. Výhodou je vynikající varhaník, nevýhodou zas, že se sbor skládá z tolika tradic. Mají totiž několik různých zpěvníků, které se neustále střídají, takže neumím pořádně snad ani jednu píseň.
V čem byl pro vás největší problém?
V řeči. Manžel anglicky mluvil, Irena celkem slušně, a přesto i oni cítili obrovskou jazykovou bariéru. Nemluvíš-li jejich jazykem, přestáváš vlastně existovat. Strašně rychle mizíš a nejednou nejseš. Nejde jen o to popovídat si o počasí nebo politice. Jakmile totiž nedokážeš vždy a naprosto přesně vyjádřit své názory a pocity, přestáváš být sám sebou. To není žádná legrace. Dá to práci a trvá to dost dlouho, než jsi zase tím, čím jsi býval doma. Ale určitě jsme na tom byli lépe než emigranti, protože jsme byli obklopeni členy sboru, kteří se nám snažili neustále dělat společnost a ty složité začátky nám zpříjemnit
Manžel zápasil i s jinými problémy. Jaksi samozřejmě se od něj očekávaly věci, které by nás ani nenapadly, a tak vznikalo spousta nedorozumění. Taky na nás dost působil přechod z vesnice do města – z Nového Města pod Smrkem do Middlesbrough. Když chceme do přírody, musíme sednout do auta a zajet do Albert Parku, který je sice nádherný, ale napřed musíte tím autem. Provoz je obrovský a jezdí se rychle. Na kole málo, a když už jedeš, musíš se napřed vyzdobit pestrobarevnými pásy, odrazovými sklíčky a helmou – a přesto je to nebezpečné.
Ta přetechnizovanost mi vadí, nebyli jsme na to zvyklí. Například většina dětí se vozí do školy a ze školy autem, a to ne proto, že je to pohodlné. Ulice jsou nebezpečné, přeplněné dopravou. Rodiče se o děti skutečně bojí. Místní sdělovací prostředky se navíc vyžívají ve zveřejňování různých kriminálních případů, je hrůza to číst.
Nezaměstnanost je obrovská. Ani dobrá kvalifikace není vždy zárukou dobré práce. Můj obor je bez problémů. Hra na nástroje se učí na základních školách, ale hra na klavír jenom soukromě, a to mi vyhovuje. Není sice snadné vytvořit si klientelu, ale udělali jsme loni v červnu dva rodinné koncerty, a pak už to šlo. Z domova jsem byla zvyklá na daleko větší vytížení. Vůbec jejich hodnocení toho, kdy máš právo být unavený, je jiné než naše. Ale to se Angličanům těžko vysvětluje. Klobouk dolů před zaměstnanou českou maminou. Život obyčejné, slušně situované anglické ženy je daleko snazší.
Přátele máme, ale je to jiné než doma. Vynikající jsou sousedé, velmi blízcí jsou nám američtí manželé - oba faráři, kteří v Anglii působí. Hodně přátel máme v jazykové škole, kde studujeme. To pro nás hodně znamená, protože tam se setkáváme s lidmi vlastně z celého světa.
Jednou za čas se scházejí faráři. Jsou vždy velice společenští, zdvořilí, přátelští, ale Járovi tam chybí Slovo. Jak sám rád říká – kázání či exegeze se vyskytují asi tak často jako přestupný rok. Oni nemají vůbec potřebu ztišit se nad Písmem. Prostě se spolu cítí dobře, bylo to tak vždycky a žádnou změnu tedy nepotřebují.
Irena se zúčastnila několika setkání mládeže. Nebyla jí blízká svou přeorganizovaností a aktualizací Božího slova za každou cenu. Opačné bylo seniorátní sejití mládeže, kam se jelo na dva dny, jedlo se, hrály nějaké hry a pan farář se zamýšlel nad textem bez jakéhokoli komentáře někoho z mládeže. Irena přijela z tohoto setkání jen s tím, že se naučila nějaké nové hry.
Je hodně všelijakých akcí, jen je třeba je vyhledávat. Třeba řada výborných koncertů, které však navštěvuje jen střední a hlavně starší generace. Mladé tam nepotkáš, jejich kultura je soustředěna do nočních klubů a diskoték. To je něco, co naše holky nedokážou pochopit. Mají pocit, že si se svými vrstevníky nemají příliš co říct. Aby si holka vyjela někam na kole nebo lezla skály, to je opravdu jen hodně výjimečné. Oblíbeným hobby je jízda autem. Je to prostě jejich styl – zajet si 40 mil do oblíbené kavárničky na oblíbenou kávu. I když anglický venkov je skutečně moc pěkný. Zeleně uhlazený a působí uklidňujícím dojmem.
Co v Anglii není dobré, to je ta jejich šílená byrokracie. Ve všem. Písemně se žádá o cokoliv. Byli jsme sice na leccos zvyklí z domova, ale na co všechno se ptají… A v pravém dolním rohu několikastránkového formuláře je napsáno „obrat’“!
Angličané se cítí opravdu hodně svobodní. Ale někdy mám pocit, jako by se s tou přemírou svobody nedovedli vypořádat. Pociťuji to nejvíc učitelé na základních školách, policie a soudy.
Ráda bych se ještě zmínila o tom, že jsme také navštívili různé dobročinné ústavy. Mezi nimi byl i jeden pro nevyléčitelně nemocné. Byl to denní ústav, útulný dům, kam se každé ráno pacienti sjížděli a společně se pak sdíleli po celý den. Dům byl vybaven vším důležitým: „domácí kuchyní“, koupelemi, masážemi, kadeřníky. Chod domu zajišťovaly dobrovolné pracovnice. Finance získávaly prodejem second-hand zboží. Funguje to, jde to a celé je to, myslím, výborná myšlenka.
Co bys předala z české povahy Angličanům a z anglické Čechům?
Čechům trpělivost a zdvořilost. Já Čechům fandím a jejich momentální netrpělivost a nezdvořilost omlouvám tím, že čtyřicet let žili pod něčím, co je určitým směrem utvářelo. Angličané měli štěstí a žili těch čtyřicet let jinak. Jsou na sebe vzájemně nesmírně usměvaví, mají čas jeden na druhého, nejsou uspěchaní. Žijí tak od malička.
A co bychom jim mohli dát my? Víc fantazie. Až příliš lpějí na svých tradicích. A pak také skutečnou otevřenost, nebo lépe řečeno – umění nazývat věci pravým jménem. Jen těžko poznáš, co si Angličan vlastně myslí. Většinou se zdvořile usmívají a jenom výjimečně hodnotí něco negativně. Špatné je u nich O. K., dobré „lovely“ a o tom skutečně dobrém mluví jen v superlativech. My jsme daleko zdrženlivější. A poslední věc – víc zájmu o to, co se děje za Kanálem, tj. za jejich hranicemi. Průměrný Angličan žije jen na svém písečku a vůbec ho nezajímá, co se děje venku. Ani moc necestují, možná Francie, případně Španělsko, ale na Východ málokdo. Mají strach, je to pro ně „dangerous“. Kanál se jim stal jakousi Čínskou zdí. Málokdo z nich by to přiznal, ale přetrvává v nich jistá soběstřednost.
K. H. Borovský napsal, že chce-li si člověk zamilovat domov, má vyjet do ciziny. Je to tak?
Je. Žiješ venku, ale dejcháš česky. V Anglii můžeš nasbírat hodně zkušeností, ale doma jsi tady.
Ptal se Joel Ruml