Tak trochu mimo zorné pole většiny veřejnosti se na české básnické „scéně“ vede už v horizontu měsíců debata o politické angažovanosti. Základní otázka je přitom nastavena trochu zvláštně: je legitimní, aby básník/básnířka ve své tvorbě reflektoval/a své názory na politické a společenské otázky? Na jedné straně stojí představa poezie zcela apolitické, poezie jako umění čistého od konfliktů a napětí světa „tam venku“, poezie niterné nebo možná poezie pro poezii. Na straně druhé pak stojí zastánci takzvané angažované poezie, tedy poezie, která reaguje na aktuální společenskou situaci a politické problémy, poezii, která vyjadřuje jasné stanovisko. Poezii, která je v tomto smyslu radikální a naprosto politické. Samozřejmě jsou tu ještě další, kteří se snaží najít nějaký kompromis mezi těmito dvěma póly nebo poukazují na to, že takové zdánlivé rozcestí vlastně nakonec nedává smysl.
Bojovníci za apolitickou poezii argumentují rolí „oficiální“ poezie za minulého režimu. Zcela pochopitelně je jim nanic z ód na Stalina, Sovětský svaz a Stranu. Poezie, která vyjadřuje politická stanoviska, v jejich očích automaticky patří do tohoto světa. Tento svět je mrtev a hanba tomu, kdo by jej snad chtěl křísit. Většina stoupenců dnešní angažované poezie se skutečně hlásí k levici a mnohdy dokonce k levici radikální nebo – chcete-li – extrémní. Neznamená to ovšem, že by chtěli vyhrabávat Stalina nebo budovatelské říkanky. Soustřeďují se na kritiku nešvarů současného světa, které spojují se socioekonomickým systémem v němž žijeme. Obě strany si paradoxně vytýkají de facto totéž: apolitičtí mají angažované za pokračovatele režimních básníků, angažovaní apolitické zase obviňují z toho, že z nich jejich proklamovaná apolitičnost a mlčení k aktuálním problémům dělá režimní básníky dneška – i když nepíší oslavné básně o ideologii laissez-faire a volném trhu, podporují je už tím, že je nekritizují.
Nad tím vším se samozřejmě vznáší jedna zásadní otázka. Jaký je úkol básníka/básnířky ve společnosti? Současný spor ukazuje dva romantické archetypy. Jedním je básník jako rozhněvaný revolucionář, druhým básník, který sedí ve svém pokojíku a vyznává se ze svých nejniternějších pocitů. Má být básník buřičem nebo melancholickým lyrikem? Takovou otázku chápu jako špatně položenou. Nejen, že v dějinách najdeme velké představitele obou těchto archetypů a obě cesty můžeme s čistým svědomím vnímat jako stejně legitimní. Mám velké pochybnosti o tom, zda se a priori vylučují. Co bychom si počali s takovým Arthurem Rimbaudem, Ivanem Martinem Jirousem nebo celým surrealistickým hnutím, jež znamenalo vyvrcholení niternosti a zároveň společenskou angažovanost (a to v podobě, ze které dnes člověku běhá mráz po zádech v tom nejhorším smyslu).
Původně jsem do této debaty vůbec nechtěl zasahovat. Jaký jsem já nakonec básník, abych se do ní pouštěl? Nakonec ale došlo i na násilí. „Apolitik“ Jaromír Typlt byl v průběhu svého čtení (asi spíše symbolicky, ale přesto) fyzicky napaden „angažovanými“ Tomášem Schejbalem a Janem Kubíčkem, což vyvolalo ještě vášnivější debaty i na místech, kde by to člověk nečekal. Koho nakonec zajímá poezie? Koho zajímá, že jeden básník dostal facku od jiného? Najednou to zajímá dost lidí. Sám nebudu rozebírat nevkusné a nepřijatelné napadení Jaromíra Typlta. Mimo jiné i proto, že v době, kdy čtete tyto řádky, bylo pravděpodobně vše důležité už řečeno. A možná došlo i na další facky.
Jaký je úkol básníka/básnířky ve společnosti? Rád bych na tuto otázku odpověděl nejprve z pozice svého osobního zájmu a svého psaní. Ještě důležitější ale je, co tento zdánlivě bezvýznamný konflikt uvnitř zdánlivě bezvýznamného básnického ghetta znamená v širším kontextu.
Jsem zvyklý psát a moc nepřemýšlet o tom, co píšu. Ze zkušenosti aktivně píšícího člověka vnímám úkol básníka/básnířky jednoduše: v poezii by se měla odrážet lidská zkušenost, prožívání člověka. Úkolem poezie je být zcela subjektivní (nebo, lépe řečeno, ne-neutrální). Stojí mimo požadavky vědy a všeho racionalizování. Nejen mimo, ale vyloženě proti nim. Básníci a básnířky mají být naprosto pravdiví, ovšem naprosto nevědeckým způsobem. Jde o pravdivé zrcadlení vlastní zkušenosti, vlastních prožitků. Na základě tohoto přesvědčení odmítám určitý typ takzvané „angažované“ poezie. Velmi často je totiž křečovitá. Veršované politické manifesty neodrážejí to, co od poezie osobně očekávám. Program zde stojí nad konkrétními obsahy a formami. Proto bych o sobě nikdy nemluvil jako o křesťanském básníkovi nebo angažovaném (levicovém) básníkovi, i když na základě řady básní, které jsem napsal, bych se do obou kategorií asi řadit mohl. Věřím, že básnická tvorba by měla být odrazem toho, kdo za ní stojí. Křesťan, pro kterého je víra důležitá, bude proto vždy psát poezii v nějakém smyslu křesťanskou. Stejně tak anarchista anarchistickou, marxista marxistickou, a tak dále. Na základě tohoto přesvědčení odmítám takzvanou „apolitickou“ poezii. Pokud se člověk pohybuje ve společnosti a prožívá, co se v ní děje, bude jeho poezie vždy – aspoň trochu – „angažovaná“. A určitě proto není hned bolševik nebo stalinista.
Lze diskutovat o tom, jak se komu líbí dílo toho kterého autora. Lze diskutovat i o tom, jak se komu líbí politické názory toho kterého autora. Diskuse o tom, zda je legitimní, aby se do něčí poezie jeho postoje a názory promítaly, je ale od začátku nesmyslné. Jsou v důsledku diskusemi o tom, zda (a nakolik) mají básníci a básnířky ve svém díle sami sebe cenzurovat.
Tato debata uvnitř básnického ghetta ovšem říká něco zcela zásadního o celé společnosti. Básník je na prvním místě člověkem a poezie tedy odrazem/výrazem lidství. A ukazuje se, že být společensky „angažovaný“ nebo politicky aktivní a zabývat se věcmi veřejnými je něco podezřelého, problematického nebo v nejlepším případě diskutabilního. V menším měřítku se tady děje totéž co ve společnosti jako takové: kdo má na něco názor a chce jej hlásat nebo za něj nějakým způsobem bojovat, je ihned řadou lidí vnímán jako podezřelý. Nemusí přitom jít jen o skutečně politická témata jako jsou reformy Nečasovy vlády nebo squatting. Podezření a odsudky se vztahují i na lidi, kteří demonstrují proti kácení stromů nebo za to, aby někde jezdilo méně aut. Jako by svobodu slova a projevu, kterou jsme v listopadu ’89 získali, bylo nevkusné nebo dokonce nemorální využívat. Nejde přitom ani tak o konkrétní témata a postoje, ale o to, že si někdo vůbec dovoluje se ozvat. Slova jako „aktivista“ nebo „angažovanost“ chápe dost lidí skoro jako nadávky. Navzdory proklamované neideologičnosti a apolitičnosti lidí, kteří takto mluví, jde o projev nenápadné, ale o to nebezpečnější ideologie, podle níž žijeme v nejlepším možném společenském zřízení, které stojí na neutrální hodnotě racionality („zdravého rozumu“) a kdo je jakkoli nespokojený nebo chce něco změnit, jako by se hned chtěl vracet ke Stalinovi a Gottwaldovi.