Ve chvíli, kdy se k vám dostává tento Protestant, už je dost možná jasné, kdo bude letos v amerických prezidentských volbách reprezentovat obě velké strany. Zastavovat se tak ještě u primárek může působit jako neaktuální myšlenková hra. Protože mi ale v tomto textu nejde o výsledky a nakonec ani o jméno budoucího amerického prezidenta, dovolím si u tématu zůstat. Bez ohledu na výsledky je totiž jasné, že do amerických primárek letos na obou stranách zasáhly osobnosti, které v kontextu americké vysoké politiky působí přinejmenším na první pohled neobvykle: Bernie Sanders a Donald Trump.
Bernie Sanders je dlouholetý senátor za stát Vermont (dříve mnoho let jeho jediný kongresman a ještě předtím starosta města Burlington), hlásí se k demokratickému socialismu skandinávského typu a k jeho programovým prioritám patří navýšení minimální mzdy, větší zdanění korporací (respektive snížení vládní podpory korporacím), bezplatné zdravotnictví a bezplatné školství. Donald Trump je bohatý podnikatel, ideologicky sám sebe nijak nevymezuje a pozornost veřejnosti i médií získal především ostrou rétorikou, kterou mnozí jeho odpůrci hodnotí jako fašistickou nebo – méně zabarveně – krajně pravicovou.
Média mají od začátku tendenci srovnávat Sanderse a Trumpa, protože skutečně mají mnoho společného: oba narušují zaběhnuté mechanismy „svých“ velkých stran, oba – různě konkrétně – slibují velké změny, oba jsou na poměry americké mainstreamové vysoké politiky poměrně atypičtí kandidáti, oba se rozhodli naslouchat těm vrstvám americké společnosti, které většina jiných politiků přehlíží. Jako nebezpečnou ovšem vnímám mediální zkratku, podle níž Sanders a Trump představují dva extrémní póly politického spektra – Sanders je levicový extrémista, Trump pravicový.
Kromě toho, jak je tato perspektiva nepřesná s ohledem na politické postoje Bernieho Sanderse, ukazuje především nepřesnost a nevhodnost konstruování symetrických politických spekter za každou cenu. S podobným problémem se koneckonců setkáváme i u nás: policie si rozděluje své nepřátele na levicové a pravicové extrémisty a zatímco ti pravicoví útočí na lidi s nožem a zapalují domy, ti levicoví demonstrují proti rasismu a dělají sbírky na uprchlíky.
Podobně Donald Trump přistupuje jednoznačně nenávistně – mimo jiné! – k muslimům a přistěhovalcům z Mexika, za což si vysloužil nálepku pravicového extrémisty, zatímco Sanders tu svou obdobnou získal za programové body, které jsem naznačil výše. Představa politického extrémismu, který prostě má své levicové a pravicové varianty, vede k představě, že Sanders a Trump jsou jen zrcadlové obrazy téhož. Zděšení ze Sanderse a představa, že je extrémistou – nebo aspoň radikálem – ještě dává nějaký smysl v americkém kontextu, kde se alespoň ve vysoké politice k socialismu kromě něj skutečně nikdo nehlásí a kde se tento pojem naopak používá de facto jako nadávka. Je ale poněkud zvláštní, že k této hysterii a házení Trumpa a Sanderse do jednoho pomyslného pytle extrémismu mají sklon i někteří čeští komentátoři. A to i přesto, že zavedení nejextrémnějších Sandersových plánů by znamenalo, že by ve Spojených státech začaly fungovat věci, které jsou běžné v naprosté většině evropských zemí i leckde jinde. Trump slibuje vybudovat zeď mezi Spojenými státy a Mexikem a chce plošně vyhánět muslimy ze země, Sanders prosazuje právo na vysokoškolské vzdělání a zdravotní péči pro všechny. Takové politické pozice skutečně nelze ani vzdáleně pokládat za dvě strany jedné mince. V širším kontextu ale problém není v tom, že by Sandersovi byla nespravedlivě přiřčena jinak adekvátní nálepka. Sanders je spíš skvělý příklad její všeobecnější neadekvátnosti.
Extrémismus se definuje různě. Jednou ze spíše konzervativních variant – která je v českém prostředí ale poměrně populární – je chápání extrémismu jako nesouhlasu se stávajícím demokratickým řádem. Problém ale nastává, zaměříme-li se konkrétně na to, v čem onen nesouhlas spočívá. U autoritářských osobností a hnutí – ať už je to Donald Trump, Blok proti islámu nebo otevřený fašista Kotleba na Slovensku – vidíme nesouhlas s demokratickými hodnotami jako je rovnost všech lidí nebo všeobecná lidská práva, kladný vztah k násilí a zastrašování, důraz na silová řešení. Jde o snahy stávající demokratický řád osekat o určité demokratické principy nebo – jinak řešeno – prosadit určité principy nedemokratické. Údajná druhá strana mince, tedy v České republice kolektiv kolem Kliniky, v Americe Bernie Sanders nebo v Řecku Janis Varufakis kritizují stávající řád naopak proto, že jim připadá málo demokratický. Usilují o rozšíření všeobecně uznávaných lidských práv také na práva sociální a ekonomická a vytýkají politickému establishmentu, že přes řadu rozdílů nakonec nahrává autoritářským a nenávistným silám. Chápat oba přístupy jako stejně extrémistické je nebezpečné. Demokratická společnost tím totiž říká, že „lépe už to nejde“ a rezignuje na jakoukoli možnost sebezlepšení. Vidíme to nakonec u Sandersovy soupeřky Hillary Clinton: v její kampani jde o udržování statu quo a přesvědčování voličů, že žádná změna není možná, natož žádoucí. Demokracie by ale nikdy neměla usínat na vavřínech. Samozřejmě je možné se Sandersem nebo kýmkoli jiným nesouhlasit – třeba i zásadně – ale nálepky extrémistů nebo nebezpečných komunistů znamenají neochotu reagovat na jakýkoli podnět. Zatuhlost přitom (nejen) politickému systému škodí.