(Protestant 6/97, s. 4)
Diskusní příspěvek Vladimíra Duška ukazuje, jak těžžká je cesta k občanské společnosti. Ponechme stranou jeho hodnocení tří posledních velkých stávek a všimněme si čistě formálních nedostatků, které jsou účelově využity k prosazení vlastního názoru, a které nakonec posouvají příspěvek takřka na rovinu frašky.
Panu Duškovi se zdá nepřípustné, aby občan či sdružení občanů požadovalo odstoupení ministra. V našem právním řádu neexistuje zákaz tohoto požadavku, těžko by se také dal odůvodnit. Podobné požadavky může vznášet kdokoli (ať už v restauraci, v médiích či na veřejném shromáždění), a dokonce k tornu účelu může použít i nátlakové prostředky, pokud tyto nejsou v rozporu se zákonem (stávka, hladovka), nebo v krajním případě formu občanské neposlušnosti (lehnout si někam či přivázat se za něco a znemožnit tak normální běh věcí; bojkotovat některé vyhlášky nebo i zákony – podle vzoru Gándhí, King).
Zároveň je však nutné si uvědomit, že záleží jen na samém ministrovi, jeho straně a předsedovi vlády, zda podobnému požadavku a tlaku odolají či nikoli. Překvapuje mne představa, že občan by měl své názory na vládní politiku vyjadřovat jen prostřednictvím hlasování ve volbách do poslanecké sněmovny jednou za čtyři roky a pak hodit odpovědnost na bedra našich poslanců. Tady se V. Dušek dopouští dalšího omylu, když se domnívá, že ministr je odvolatelný parlamentem, což pramení zřejmě z neznalosti naší ústavy. Ministry jmenuje předseda vlády určený prezidentem a po vyslovení důvěry nemohou samotného ministra odvolat poslanci ani jedné komory parlamentu (jedinou, velmi nestandardní možností by snad bylo odvolat ministra zákonem).
V. Dušek navíc možnost občanů podílet se na politice prostřednictvím voleb přeceňuje. Opět totiž zapomíná, že dosud není napiněna základní společenská smlouva – naše ústava – a tak je občanům odepřena možnost volit si své zástupce na úrovni vyšších územně samosprávných celků. Občané se musí spokojit s vládními úředníky na postech okresních přednostů.
Za ohrožení demokracie nepovažuji jakékoli požadavky kohokoli. Za vážné nebezpečí však považuji neznalost práv a povinností občanů, účelovou ignoranci zákonů a ústavy, jak to můžeme vidět nejen u prostých občanů, ale i u vysokých státních úředníků, zastupitelů a ministrů.
Přestože V. Dušek obviňuje odboráře z polopravd a demagogie, sám se jí nevyhnul. Jako negativní příklad nátlakové stávky uvedl tzv. generální stávku z 24. 2. 1948, která trvala od 12 do 13 hodin a účast na ní měla ke všeobecnosti daleko i podle komunistických údajů. Naproti tornu jako by zapomněl na generální stávku ze 14. – 15. 10. 1918, na jednohodinovou generální stávku z 23. 8. 1968 a demonstrační generální stávku z 27. 11. 1989. Tomu, že neví o dalších politických stávkách z doby totality, bych se nedivil, protože ty KSČ vždy úspěšně zlikvidovala, prohlásila za nedemokratický mocenský boj a aktivisty odsoudila na dlouhá léta vězení, což našim soudcům zřejmě slouží jako zářný vzor. Tyto akce už tak snadno odsoudit nelze.
V závěru se V. Dušek podivuje nad Keřkovského úvahou o možné stávce farářů. Ponechme stranou, že naši faráři jsou dobré a obětavé duše, které by nikdo k takovému kroku nedonutil; a věnujme se čistě hypotetické otázce – co by je k tornu mohlo dohnat? V. Dušek jakoukoli možnost odmítá řečnickou otázkou: je farářská služba zaměstnání či povolání? A tady je jádro problému. Faráři, doktoři a učitelé nepracují, oni vykonávají povolání. Toto velké povolání je samo o sobě tak velké, že za jeho výkon už nemusí dostávat peníze, ale kdokoli od nich může požadovat kdykoli cokoli. O směšných platech lékařů a učitelů už se toho napsalo dost. Zatím se však nepsalo o trapné almužně, kterou dáváme našim farářům za jejich službu. A tak si naši milí, pracovití a obětaví faráři s ještě obětavějšími rodinami, které je musí vydržovat (pokud to nedělají západní přátelé), opravují fary a kupují počítače a auta za své, aby mohli dobře vykonávat své povolání. A zatím spokojení členové sborů – zaměstnanci se slušnými příjmy – ve své většině práci faráře podceňují a jen minimálně podporují, a vůbec nechápou, s čím by mohli být faráři nespokojení (viz Případ začínajícího faráře, Protestant 3/97).
P. S.: Co se týče Duškova eufemistického hodnocení našeho školství, odkázal bych jen na článek v Respektu 26. 5.–1. 6. 1997 s názvem Učení idioti.