5. a 6. dubna letošního roku se v Minsku uskutečnila mezinárodní konference u příležitosti 450. výročí reformace v Bělorusku. Pozvání přijali jak faráři a historici domácí, tak i řada hostů ze zahraničí: z USA, JAR, Polska, Německa a České republiky. Na konferenci byly připomenuty základní teze reformace, z níž v 16. století vzešla také běloruská církev reformovaná, ale i témata, která se vážou k dějinám protestantismu na východě Evropy a odrážejí i současné postavení minoritních církevních útvarů ve společnosti určované atheismem, římským katolictvím v případě Polska a státem podporovaným pravoslavím v Bělorusku. Mimo tyto body měla konference rovněž záměr osvětový, totiž seznámit veřejnost s faktem, že v zemi vedle pravoslaví a vizuálně zřetelné katolické církve (kostely a kláštery) existuje také církevní tradice vzešlá z reformace 16. století. V neposlední řadě byl patrný i moment misijní, k němuž přispěli zejména ukrajinští misionáři ze Spojených států a Jihoafrické republiky. Nutno dodat, že právě tato misijní angažovanost řečníků v první den konference byla současně i prvkem značně odrazujícím, takže druhý den, jenž byl věnován tématům věcnějším a stravitelnějším z pohledu světského člověka, byla účast posluchačů o více než o polovinu nižší. Ovšem na celkově nízké účasti veřejnosti se jistě podepsala i skutečnost, že prostor konference byl omezen stěnami malého baptistického kostela na periferii Minsku z důvodu, že plánovanému konání v prostoru kulturního domu bylo z vyšších míst zamezeno a kostel mimo účastníky a přednášející vyplňovali také na první pohled zjevní „tajní“, obtíženi běžícími kamerami.
Právě řečeným se dotýkáme ožehavé a smutné kapitoly dnešního politického i církevního vývoje v Bělorusku. Režim prezidenta Lukašenka naviguje zemi k stále užším vztahům s Ruskem a postupně je vytěsňováno vše, co upomíná na někdejší samostatnost země. Televizní zpravodajství, rozhlasové vysílání i tisk jsou nejen cenzurovány, ale většinově informují pouze o událostech ruské politiky a kultury. Ze škol a úřadů je ruštinou vytlačován běloruský jazyk, jímž se hojněji hovoří pouze na venkově. Původní běloruská státní vlajka byla nahrazena vlajkou novou a i zdejší měnu má od příštího roku nahradit ruský rubl. S touto formou „rusifikace“ jde ruku v ruce i snaha o nadvládu pravoslaví nad veškerým církevním životem země a s touto skutečností souvisí i obtížné postavení protestantských církví v zemi. Reformovaná církev, která konferenci pořádala, je běloruskému režimu nepohodlná hned z několika důvodů. Předně je příliš zakotvena v historii a příliš upomíná na dobu nezávislosti země na Rusku. Reformovaní se také nechtějí vzdát běloruštiny, jakožto svého bohoslužebného jazyka, na rozdíl např. od místních baptistů. Reformovaná církev rovněž nechce žít na hranici ilegality a tolerance, ale chce vstoupit se svou zvěstí na veřejnost a do této své práce zapojuje i mládež. A konečně, jak bylo řečeno, reformovaná církev je režimu nepohodlná jednoduše proto, že není pravoslavná, s režimem nechce spolupracovat, v jejích řadách jsou mnozí vlastenci, kteří bojují nejen za zachování mateřského jazyka, ale jejich myšlení je vůbec zřetelně protirežimní. Vedle reformovaných je však možné se v hlavním městě Běloruska setkat i s jinými protestantskými církvemi, s luterány, baptisty a letničními. Letniční, soudě dle stavební činnosti, zažívají zde zřejmě svůj postup, ale hlubší poznání všech řečených denominací nám zde uniká. Konference samé se zúčastnili pouze zástupci církve luterské a pochopitelně baptisté, v jejichž kostele se konference konala.
Celé Bělorusko je obětí válek. Bojovali zde Rusové, Ukrajinci i Poláci, vojska švédská i německá, leskly se zde šavle muslimů i křesťanské meče a zemi válcovala jak Hitlerova blesková válka, tak i sovětská protiofenzíva. Na zemi se také podepsal komunistický režim a není-li člověk příznivcem socialistické architektury, mnoho toho v zemi nespatří. Zlé časy přežilo jen několik pozdně gotických a pár původně kalvínských kostelů z 16. století a do dnešních časů se zachoval jediný zámek, stojící mimo hlavní cesty země. Lépe je na tom přírodní bohatství se svým pralesem na hranicích s Polskem, ale i to bylo na jihu země postiženo spolu s jejími obyvateli prokletím černobylské tragédie. Mnohem více alarmující je však stav dnešní běloruské společnosti. Sovětská válka v Afghánistánu připravila o život velkou část mužské populace, nebo právě zdejší muži sloužili moskevské vládě v první linii. Muže zde kosí i „ruské prokletí“ – alkohol a hospodářství země je tak závislé především na práci žen, z nichž téměř 50 % žije, většinou s jediným dítětem, po rozvodu svého manželství. Nezaměstnanost v Bělorusku roste, také díky migraci obyvatelstva po černobylské havárii do měst, ale zejména proto, že diktátorský ráz politického systému, korupce a „bumážková“ byrokracie znesnadňují jakýkoliv druh soukromého podnikání, natož příliv zahraničních investorů. Často jediný Bělorus, který pracuje v zahraničí, zaopatřuje svým výdělkem širší okruh své rodiny a sen o práci na západě patří k běžné výbavě mladé generace. Vládne beznaděj, strach z mocného východního souseda a bída, bída materiální i bída duší. To je prostředí, v němž běloruští lidé a místní církve žijí svůj život.
S Bílou Rusí nás spojuje víc, než si myslíme. Snadno se o tom přesvědčíme, otevřeme-li jakoukoli knihu o historii Běloruska, která tam vyšla od počátku 90. let 20. století. Při listování nás upoutá známý dřevoryt Prahy z konce 15. století, jinde zas profil Mistra Jana Husa a v učebnici dějepisu pro základní školy nechybí ani pražské fotografie armád Varšavské smlouvy ze srpna 1968. Běloruský čtenář se dočte o tom, jak roku 1413 navštívil zemi, jež byla tehdy součástí Litevského velkoknížectví, mistr Jeroným Pražský. Také se seznámí s misí Žižkova „milého syna“ Zikmunda Korybutoviče, který přibyl z Litvy do revolucí zmítané České koruny roku 1420. A čtenář nepřehlédne ani zprávu o první bibli v národním jazyce, která spolu s dalšími knihami běloruského tiskaře Františka Skaryny opouštěla po roce 1517 pražskou tiskárnu. Naše znalosti o Bělorusku jsou však o poznání chudší. Čteme sice romány běloruského spisovatele Dostojevského a posloucháme skladby jeho krajana Čajkovského, avšak naše šíje, obrácené až křečovitě na západ, nám brání, abychom si uvědomili, že na východ od nás nežijí jenom masy levné pracovní síly, kterou využíváme, a mafiánských bosů, jichž se bojíme. Na východ od nás žijí národy, postižené mnohem krutěji než my komunistickou diktaturou, bídou a bezmocí podílet se na vlastním osudu. Jedním z těchto národů jsou i Bělorusové. Jejich přežití visí na vlásku a na nás nyní je, abychom se zachovali tak, jak se chovali jednotlivci západních demokracií v době komunismu, a podporovali ty, kteří byli o svou cestu k demokracii ochuzeni. Nebudeme-li tak činit, jako křesťané a jako lidé, sklidíme svou úrodu v den, kdy „vlky z lesů vyžene hlad“. To však již bude pozdě!