Když jsem se po skončení posledního zasedání 26. synodu objevil ve svém sboru, první otázka se týkala br. synodního seniora. Pověděl jsem, že podal rezignaci ke konci r. 1990 a na této rezignaci trvá. „Takže ho chartisti vyštvali,“ uslyšel jsem. Jak vidět, stín „zlých chartistů“ se naší církevní veřejností i po třinácti letech plouží nadále. Škoda, že jsem v tu chvíli neměl ještě k dispozici poselství 26. synodu. Je to první dokument naší církve, kde se o Chartě 77 mluví s uznáním.
Před třinácti lety, kdy se v souvislosti s Chartou 77 a s podáním 31 členů naší církve Federálnímu shromáždění rozpoutala i v církvi kampaň proti chartistům, mnozí z nás cítili a věděli, na které straně je pravda. Forma, kterou tito bratři a sestry tehdy zvolili, nebyla jisté jedinou možnou, jak působit na státní moc, ale byla v souladu s právními závazky, které náš stát krátce předtím přijal. To, že jsme se tehdy a vlastně až do letošního listopadu k nim nedokázali veřejně a nahlas přiznat, způsobil náš strach. Co však deprimovalo nejvíce, byla skutečnost, že i v těch nejsoukromějších rozhovorech uvnitř církve byl postoj oněch statečných kritizován a byly jim podkládány zištné úmysly. Ke slovům uznání Chartě 77 a jejím signatářům z naší církve se však 26. synod dopracoval až na svém posledním sejíti v listopadu 1990, a to možná jen díky slovům synodního seniora před zahájením rozpravy ke zprávě synodní rady. Ve svém příspěvku na synodu jsem vyjádřil názor, že tato slova uznání mají rok zpoždění, že měla zaznít již v listopadu 1989. Někteří synodálové z našeho seniorátu mi vytkli, že přilévám olej do ohně, že dříve to nebylo možné, že bychom byli třeba i bez synodního seniora. Nemohu s tímto názorem souhlasit, zvláště nyní, s odstupem určité doby. Je zřejmé, že jde o pozůstatek určitého způsobu myšlení v naší církvi, jet má počátek v 70. letech. Nevyčítal jsem opoždění jeho slov jen br. Hromádkovi, je to vina většiny církve. Příliš jsme si zvykli ohlížet se na nejvyššího představitele církve, jako by jeho postoj byl neomylný. Sami jsme ho měli tlačit k uznání Charty 77 a jejím způsobům nátlaku na moc. Jednalo se totiž vždy o odpor nenásilný a opozici pouze slovní, tedy o způsob odporu v principu křesťanský. Státní správě se v roce 1977 podařilo dotlačit tehdejší synodní radu ke konfliktu s chartisty. O opodstatněnosti postoje tehdejší synodní rady a synodního seniora jsme byli v minulých letech přesvědčováni tak usilovné, až tomu značná část církve uvěřila a o opaku ji mohl přesvědčit až jiný postoj synodního seniora. Jak pak od ní mohl být požadován samostatný přístup ve věci angažovaní ve společnosti! Hlavním argumentem tzv. konzervativních členů církve bylo oficiální stanovisko nejvyšších církevních představitelů. Jak se však propracovat ke změně tohoto stanoviska? Nejlépe na synodu. Tam však tvořili většinu oni spíše zdrženliví. Ty pak musel někdo s autoritou přesvědčit ke změně postoje. Domnívám se, že to byla slova br. Hromádky, která vedla k přijetí poselství synodu v konečném znění. Je však škoda, že ke změně postoje synodu nás přivedlo až stanovisko synodního seniora, a nikoliv změna vlastního přesvědčení.
Druhou rozšířenou nemocí v naší církvi jsou nepatřičné ohledy. Již před rokem zněl jeden z argumentů proti odvolání důtek z roku 1977, že by se tak pošpinila památka br. Václava Kejře. Vážím si br. Kejře pro mnohé jiné věci, ale obhajovat jeho postup, kdy podlehl naléhání státní správy nelze – a to i tehdy, když cítíme, že jiní by si asi nepočínali lépe. Chyby je třeba analyzovat, aby se jich bylo možno v nových situacích vyvarovat.
Přimlouval bych se velice za to, abychom se konečně přestali chartistů v naší církvi bát, abychom přestali podrážděné reagovat na všechny jejich návrhy na změny. Nechci tím samozřejmě jednoznačně schvalovat všechno. Například vystoupení br. Jana Duse na synodu se vyznačovalo tvrdosti a své prohlášení nepodepřel potřebnými argumenty. V kontrastu s tím však byla přijatelná a konstruktivní vystoupení např. bratři Trojana, J. Šimsy, Balabána a dalších.
Na synodu „zlobili“ někteří mladí bratři kazatelé, studenti a zástupci mládeže. Některým se jejich vystoupeni zdála troufalá, netaktní, málo theologicky podložená. Uvědomme si však, jaké nehorázné postoje se v minulých desetiletích theologicky zdůvodňovaly, a to i přičiněním profesorů naší fakulty. Budoucnost církve patři mladým. Oni na vlastní kůži nepoznali strach padesátých ani sedmdesátých let. Nechtějí se stále ohlížet zpět, jestli jim za zády někdo nestojí. Chtějí se na život a budoucí podobu církve dívat novýma očima, očima své generace.
Na synodu bylo usneseno, že 27. synod se bude konat nejpozději do 30. 6. 1991 a pravděpodobně bude volit celou synodní radu. Pro tento případ je třeba v církvi zahájit přípravy ke konání seniorátních konventů do konce 1. čtvrtletí 1991, aby mohli být včas zvoleni synodálové a mohl být uskutečněn průzkum na kandidáty pro volbu synodní rady. Zároveň také zazněla myšlenka na uskutečnění nových voleb členů seniorátních výborů. Nezdá se to všechno poněkud zbytečné a „nátlakové“?
Minulá doba nás poznamenala všechny. Báli jsme se a všelijak v životě kličkovali. Ti, kteří stáli ve vedení církve, byli podrobeni sítu státních souhlasů a byli vystaveni většinou většímu tlaku. Možná, že se někteří skutečně zapletli do sítě StB (uvádí se číslo 10 % kazatelů), avšak ani ti, kteří se toho vyvarovali, vědomě či nevědomě často plnili vůli OCT. Třeba jen tím, že po sborech sbírali oběžníkové dopisy zasílané disidenty, např. před volbami. Ani my laikové na tom nejsme lépe. I my jsme ve své většině neměli odvahu se vzepřít různým nepravostem veřejného života a v zaměstnání jsme často bez reptání odsouhlasili, co nám bylo předloženo. Někdo by se mohl zeptat: a kdo je tedy vlastně spravedlivý? A když nikdo není spravedlivý, má někdo vůbec právo žádat odstoupení synodní rady, seniorátních výborů a uskutečnění nových voleb? Všichni bychom měli projít cestou poznání a pokání asi tak, jak o tom hovořil v Živých slovech rozhlasu 18. 11. 1990 Václav Malý. Ale také všichni u kormidla církve by se měli podrobit novému projevení důvěry svých spolubratří. Ti, kteří v minulosti hodné kličkovali nebo autoritativně prosazovali názor tehdejší synodní rady, by se neměli o vedení v církvi nadále ucházet. Sloužit lze i na nižších postech. Osobně se domnívám, že ve vedení církve by se měli objevit kazatelé středního věku, nezatíženi stereotypy řídící práce v minulém období. Ono vůbec bude nutné začínat s řadou věcí od začátku.
Co nás čeká v budoucnosti a na co je třeba se připravit? Liberalismus a tržní hospodářství přinesou soutěžení, které má i své stinné stránky. Je třeba se připravit na řešení různých sociálních problémů. V této oblasti prý byla církev (i ta naše) na počátku tohoto století nedůsledná. Nepřímo prý napomohla marxistické filozofii k ovládnutí dělnictva, a pak i celé společnosti. Církev však nesmí nadále koketovat s marxismem a pokoušet se oživit jiné formy socialismu, když se jí nepodařilo pomoci reformovat ten bolševický. Církev má v Písmu dost vlastní inspirace, na níž může stavět apel pro milosrdenství a lásku k bližnímu. Ve zprávě synodní rady bylo napsáno, „že myšlenky marxismu jsou ještě v mnoha oblastech světa přitažlivé“. Asi proto, že tam ještě neokusili negativní důsledky jeho praktické aplikace. Nechceme-li se, byt jen nepřímo, podílet na nových Kambodžách, Angolách apod., vyslovme své jasné slovo našich zkušeností a varování.
Dá se říci: právě znova začínáme. Jsme na cestě, kde kráčíme vzpřímeněji než dříve. Ohlédnutí za minulosti je nutně, protože nás upozorní na možná úskalí, která nás mohou čekat hned za první zatáčkou.