Zůstane ghetto v nás? Jiří Holý, Cizí i blízcí

– Mámo, kdy přestane bída a hlad?
„Až otevřou se brány ghetta, dítě…“
– Mámo, kdy se otevřou brány ghetta?
„Až každý člověk bude mít druhého rád.“
– Mámo, kdy to bude, kdy?
„Nikdy, mé dítě, a ghetto zůstane v nás.“
– Brány ghetta jsou brány k srdci?
„Ach, dítě moje, nám nepřísluší se tak ptát.“

Je to stará píseň ze souboru židovských pověstí a příběhů. Neoznačuje jen uzavřený prostor, ale také to, co Jan Patočka nazval uzavřenou duší. Pochází ze souboru básní V. A. Poláka, terezínského svědka šoa (holokaustu) a je to zároveň úvod skvělé tisícistránkové monografie našeho špičkového literárního vědce Jiřího Holého, profesora české literatury na UK, přednášejícího na řadě univerzit v Německu a Rakousku a v neposlední řadě presbytera jednoho pražského sboru českobratrské evangelické církve. A hned úvod předznamenává dramatické čtení o Židech, židovství, sionismu, antisemitismu v českých krajích. Začínáme 19. stoletím a literaturou Nerudy, Arbese, Mrštíků, Bezruče, kde lze poměrně silně dohledat klišé oněch dob dob před holokaustem – totiž postavičky židovských protagonistů s neustále se opakujícím stereotypem:

„Podlízavý, opatrný židák Štern, všeho schopný, ničeho se nelekající, představuje onen živel, který nejčastěji a nejvíce hubí náš venkov, jako rakovina rozežíraje náš lid…, úlisnému, vychytralému židu Šternovi, jenž jak pijavice zavěsí.. “

„To jsem rád, zase je osada naše panenskou.“ „Jak to myslíte?“ „Je osadou, na které není žida.“ (J. Š. Baar)

Pan profesor Holý s kolektivem (většinou svými žáky) nás erudovaně provádí přibližně posledními stopadesáti lety s jedním základním tématem – otisk židovství v české literatuře (počítá se i německy psaná, včetně Kafky, Broda, Werfela).

I ten, kdo se pokládá za dobrého čtenáře, se dozví mnoho nového: o Vrchlickém, o Eisnerovi, o týdeníku Selbstwehr, o východních židech (chasidech), o autentických dětských denících z Terezína i Osvětimi, o skvělé Haně Posseltové („Jáchym Topol uvedl, že zájem o holokaust v něm na konci sedmdesátých let probudila profesorka Hana Posseltová na gymnáziu v Radotíně. Jako mladá Židovka přežila Terezín a tábory, měla na ruce vytetované číslo a vtipkovala o tom. Jediná mezi učiteli mluvila zcela otevřeně a vyměňovala si se studenty samizdaty“), o knize i filmu Spalovači mrtvol s geniálním Hrušínským a dopodrobna vysvětlujícím doprovodem, o Otu Pavlovi, o Jiřím Ortenovi, o Arnoštu Goldflamovi, Lustigovi a dalších a dalších.

Pro mě je tato kniha statečný počin. Uvidíme tu, jak řada nežidovských českých autorů vytváří obraz Žida jako utlačovatele, dravce, ničícího české vesnice a chudé sedláky. Jak blízko je na Hrad nebo na ministerstvo vnitra roku 2017. Máme-li po všech hrůzách dvacátého století přijmout odpovědnost, postavme se spolu s autory monografie proti stavění zdí, xenofobii, zbytečnému strachu z neznámého a vytváření ghett.

Kniha vyzdvihuje charakter několika českých spisovatelů (Jirásek, Čapek, Vančura), kteří antižidovství nikdy nepodlehli.

Věnuje také velký prostor českému filmu. Dozvíte se zajímavé podrobnosti o filmech – Obchod na korze, Démanty noci (J. Němec), Daleká cesta (Radok), Romeo, Julie a tma (Sadková i Weiss), Transport z ráje, Modlitba za Kateřinu Horovitzovou (Moskalyk). Nelze opomenout zdramatizované dílo Ireny Douskové Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák se skvělou Bárou Hrzánovou. Anebo naopak normalizační antisemitismus Alexeje Pludka, jemuž je věnována celá kapitolka.

Celá monografie se jasně staví na stranu nepřijatých, všelijak ponížených. Někdy nerozumím názorům i lidem v církvi, kteří brojí proti uprchlíkům, lidem ohroženým, nechtějí je tady, podporují českého prezidenta, který se vyjadřuje primitivně a povrchně. Pane profesore, díky!

Jiří Holý, Cizí i blízcí
Vydalo Nakladatelství Akropolis 2016 váz., 1048 str., ISBN 978-80-7470-125-2