Zemřel Anton Otte, emeritní probošt vyšehradské kapituly

Číslo

(15. 8. 1939–29. 12. 2021)

Je otázka usmíření mezi Čechy a Němci ještě živá? Na začátku devadesátých let rozhodně byla. Poté co s pádem komunistického režimu bylo toto téma detabuizováno, konečně se mohlo o něm svobodně mluvit a psát, ukázalo se, jak je zanedbané. Na debaty vedené dosud v exilu se dalo navázat, ale nebyly snadné ani mezi intelektuály, natož pak zpřístupnit Čechům, že jsou důležité celospolečensky, že v zájmu dobrého sousedství, ale i v zájmu poznání vlastních dějin se jim nemají Češi vyhýbat. V době, kdy se vyjednávala česko-německá společná deklarace (podepsaná nakonec začátkem roku 1997), vyplouvalo na povrch, kolik je mezi lidmi nevědomosti a předsudků. Petr Pithart později mluvil přímo o záplavě polopravdivých, neredigovaných, nestrukturovaných informací a dodával, že „jednou z obran jsou osobní setkání“. Právě proto byl tak důležitý Anton Otte. Byl u toho, když se deklarace připravovala, pracně se piloval její text a politici a poradci politiků znali a respektovali toho menšího, vždy upraveného pána, který se neprojevoval hlučně, ale vždycky měl co říct, a především každému přišel potřást rukou. Osobní setkávání, to bylo jeho pole působnosti. Byl družný člověk, měl to v povaze, zároveň si osobní setkávání zadal i jako úkol. Na platformě sdružení Ackermann-Gemeinde a jihlavských (později brněnských) a mariánskolázeňských rozhovorů se podílel na přípravě programu konferencí, zvaní řečníků, ale také zvaní účastníků, zejména takových, kteří se mohli ostýchat přijet, a těm se pak v přestávkách věnoval. Rozhovory s politiky měl rád, ale věděl, a také to občas říkal, že co se neodpracuje zdola, nevydrží.

Ještě jsem neřekla, že byl Němec. Narodil se těsně před vypuknutím války ve Vidnavě na Jesenicku a prožil dětství a mládí nejprve v Sudetech, pak v Československu. Součástí jeho osobního kouzla bylo, jak bravurně ovládal němčinu i češtinu, s velkým smyslem pro jazykové nuance a souvislosti. Ani nevím, zda sám soustavněji překládal, rozhodně u překladů v obou směrech okamžitě rozpoznával nějaká zanedbání nebo nehody a uměl je vtipně komentovat; ale také velkoryse promíjet.

Jeho první vzpomínky se pojí s dny na konci války ve Vidnavě, kterou obývali převážně Němci. Pro jeho tatínka si tehdy přišli čeští četníci, byl uvězněn do ledna 1946, kdy byl lidovým soudem odsouzen k trestu smrti a krátce poté popraven, aniž by se mohl rozloučit s rodinou. Antonovi se celá léta vracely ve snu představy, jak tatínka věšejí. Rodině zůstal dopis na rozloučenou, kde tatínek psal, že pyká za jiné. Anton měl pět sourozenců, starší sestry musely pak pracovat, menší děti ještě tři roky po válce nesměly chodit do školy. Několikrát to zkusily, vždy v pololetí nebo začátkem školního roku, a nepustili je dovnitř, s pláčem se vrátily domů. Když konečně Anton mohl začít chodit do školy, měl s vyučováním v češtině velké potíže, ale brzy začal dostávat z češtiny jedničky a byl na to velice pyšný.

Německých rodin, které z různých důvodů nešly „do odsunu“, nebylo málo, zhruba 200 tisíc československých Němců zůstalo, a žili často jako občané druhého řádu, šlo o smíšené rodiny, ale i o pracovníky ve sklářství, textilním průmyslu, kteří pro poválečnou obnovu průmyslu byli nezbytní, takovým lidem úřady odchod do Německa ani nedovolily. Až na začátku šedesátých let se pro ně otvírala možnost Československo opustit. Pro Antonovu rodinu to bylo těžké rozhodování, nejstarší sestra byla zde už provdaná a bylo jasné, že režim nebude povolovat, aby se navštěvovali. Jeden z důvodů, proč se v r. 1960 rozhodli odejít, byla Antonova touha studovat teologii, a tehdy už věděl, že zde to úřady nedovolí (pracoval v textilní továrně v Krnově). Anton později vzpomínal, že měl obavy, jak je v Německu přijmou. Byl vysvěcen v r. 1967 v Bamberku a působil jako kněz na několika místech, později i jako učitel náboženství. V letech 1980–1998 pracoval jako vězeňský kaplan v Bayreuthu a Norimberku, a tato zkušenost ho myslím zvlášť silně formovala.

Když přišla „sametová změna“, Anton se rozhodl vrátit do Československa a od r. 1991 vedl pražskou kancelář sdružení Ackermann-Gemeinde. Stal se natolik známou tváří úsilí o česko-německé porozumění, že v r. 1996 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka a rok poté obdržel od německého prezidenta Spolkový kříž za zásluhy. V r. 2001 ho Jan Pavel II. jmenoval papežským kaplanem.

Věnoval se hodně úvahám o odpuštění a smíření, bez něhož nebude mít Evropa dobrou budoucnost. Odpuštění je možné jen tam, kde o ně někdo stojí, a když to lidé dokážou, nejen že mají společnou budoucnost s druhými, ale získají i větší sebeúctu a sebedůvěru. Někdy se při rozhovorech o tom, co si Češi a Němci navzájem udělali, nabízí otázka, zda by nebylo lepší na něco z toho už zapomenout. A to pak Anton s rozhodností říkal ne, nestačí jen čas, aby se zahojily rány, musí se na tom pracovat. Chodil do škol besedovat, a to nejraději spolu s Petrem Příhodou. Anton pak školákům vyprávěl o tom, jak tatínek Petra Příhody zemřel v koncentráku, a naopak příběh o tom, co Češi udělali tatínkovi Ottemu, zazněl z úst Čecha. To je nesmírně účinné, když příběh může zaznít z perspektivy „toho druhého“.

Když po Listopadu Anton navštívil rodnou Vidnavu, nechtěl jít do domu, kde rodina dřív bydlela, jen obcházel okolo. Dobře si uvědomoval, že lidé po těch čtyřiceti letech absence komunikace mají strach, že „sudeťáci“ budou chtít svůj majetek zpátky, a uložil si velkou zdrženlivost. Později ho do „jeho“ domu sami pozvali, v době kdy už organizoval výměnu studentů, o region se velice zajímal, stal se i čestným občanem Vidnavy. Byl realista a o „Evropě regionů“, uspořádání Evropy, které bude více respektovat ty menší a slabší a bude založeno na důvěře a překoná rozdělenost, nemluvil nikdy jako o hotové věci. „Nebezpečí destabilizace střední Evropy nebude zřejmě nikdy nadobro odstraněno,“ říká v knize rozhovorů, které vedl s Janem Beránkem v knize Vzdálená Evropa?. Vyšla v roce 2019, nyní o destabilizaci a ztrátě důvěry mluvíme se stále větším znepokojením. Lidé jako Anton Otte, kteří působí jako udržovatelé rozhovoru, dobře naslouchají, a přitom se nebojí ostřejšího hodnocení, jsou potřeba víc než kdy jindy.