Zameškaná násobilka, nebo příležitost pro vztahy?

Číslo

rozhovor s učitelkou Michaelou Antalíkovou

Co dělá učitelka, když kvůli karanténě nemůže pracovat s dětmi?

Je to zvláštní stav. Od pátku přemýšlím, jak tím, co dětem budu poskytovat nebo nabízet, zachovat společenství. Pro mě učit, to je především společenství, vztahy mezi dětmi. Tahle „pedagogická vize“ mne provází celou dobu: se vším, co se děti učí, se zároveň učí komunikovat, argumentovat. Učí se rozumět sociálním vztahům, samy sobě i světu kolem.

A od toho se odvíjí i moje přemýšlení. Školy teď valí na děti a rodiny strašně moc materiálu a práce. Přitom rodiny se v tom musí uklidnit, zorientovat, udělat si nějaký domácí režim. Zjistit, co potřebují a čeho jsou schopni. A já těmto jejich potřebám musím vycházet vstříc a zmapovat je.

Ty ovšem vedeš domácí školu…

Jsem vzdělavatelkou skupinky dětí, které jsou v domácím vzdělávání. Scházíme se společně, třináct až patnáct dětí ve věku první až čtvrté třídy.

A jak s nimi teď komunikuješ?

Komunikujeme v uzavřené facebookové skupině. Děti se samy ozývají, dávají tam svoje práce, zprávy, co dělají, a já na to reaguji. Některé rodiny to už vzaly jako „home schooling“, včera popisovala jedna holčička, jak pekli chleba, jiná postavila z hraček zvířecí farmu a anglicky po ní prováděla… Některé děti pracují s pracovními sešity, jiná rodina odjela na chalupu a posílají fotky kytek… A jeden chlapeček se rozhodl, že ho pracovní sešity nebaví, a začal psát román, jak žije v době koronaviru.

A odráží se čas, který teď prožíváme, i v tom, jak pracuješ ty, nebo jak reagují ostatní děti?

O tom spíš přemýšlím. Z toho, co se ke mně dostává z médií, se mi zdá, že se o dětech mluví málo.

…nejsou ta hlavní riziková skupina…

Přitom tím trpí, bojí se toho a prožívají úzkosti stejně jako my dospělí. Ale jak o tom s dětmi mluvit? Jak tu situaci „vytěžit“ – prožít ji spolu s nimi tak, aby jim to bylo k dobrému? Aby mohly zmapovat a ventilovat svoje pocity. A tak přemýšlím o takových úkolech, kde by mohly ventilovat nebo nakreslit svůj vnitřní stav, aby se v něm samy zorientovaly a mohlo to z nich jít nějakým způsobem „ven“. A zároveň to mohly sdílet a viděly, jak to prožívá někdo jiný. Přemýšlím i o tom, jak rodinám pomoci uspořádat čas. A zároveň mne napadá, že je to příležitost jít do hloubky ve vztazích – já jako učitelka, děti mezi sebou. Příležitost, kdy mohou vylézt na povrch důležitější věci – vztahy, přátelství, hodnoty, určitý etický rozměr. Tomu by přece škola měla sloužit především.

A na tyhlety věci není normálně čas…

My na ně čas máme. Proto jsme tuhle skupinku zřídili. Nemusíme v ní učit systémem předmět – přestávka, ale všechno se prolíná. Jde o to, aby vzdělávání vytvořilo prostor k růstu jejich osobností, i když je učím vyjmenovaná slova nebo násobilku. A já tento prostor i v běžném provozu vytvářím.

Jak dlouho tohle domácí vzdělávání pro děti provozuješ?

Tři roky. Neměla jsem přitom v úmyslu zakládat nějakou takovou skupinu, po pěti letech práce v neziskovém sektoru jsem ani nemínila vracet se do školství, kde jsem pracovala dříve, ale oslovili mne jejich rodiče. To byl startovací impuls. Měli potřebu vzdělávat své děti nějak nově, zajímavě, jinak, v malé skupině. Několik rodičů také hledalo prostředí, kde by se mohly vzdělávat jejich děti, kterým v běžné škole nebylo dobře – děti se specifickými poruchami učení, dítě s Aspergerovým syndromem. Dítě zasněné, dítě pomalé, dítě divoké…

A jak se vůbec zpěvačka Půlnoci dostala k učitelství?

Moje cesta byla zvláštně nejednoduchá. Původně jsem studovala operní zpěv a myslela si, že mne od mé lásky k opeře nic neodkloní. Pak jsem se potkala s lidmi nejen kolem rocku, jako Mejla Hlavsa, ale i lidmi kolem jazzu a moderní vážné hudby. A tak mne to nasměrovalo jinam, nejen v hudbě. Chtěla jsem, aby to, co budu zpívat a vůbec dělat, souviselo i s mým občanským postojem. Podepsala jsem tehdy Chartu 77 a Mejla Hlavsa mne pozval k nově vznikající Půlnoci.

Další mezník nastal, když se mi narodila dvojčata, a jedno z nich s těžkým postižením. A to ti nasměruje život někam úplně jinam. Když děti vyrůstaly, přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Chtěla jsem propojit své cítění a vnímání světa, zkušenosti s péčí o dítě s postižením – a zpěv, který jsem vystudovala. A to mne nasměrovalo do sociální oblasti. Udělala jsem si Jabok. V té době začali kluci chodit do školy, postupně se ukázalo, že nejde, aby byli spolu, jeden zůstal v klasické škole, druhý, Dominik s postižením, musel do speciální. Mně připadalo hrozně divné, že by ti dva kluci neměli chodit spolu, a čím dál víc jsem cítila, že vzdělávání by mělo probíhat tak, aby dětem sloužilo k životu, i dítěti s kombinovaným postižením. A postupně jsem začala svoje děti učit v domácím vzdělávání. Nejdřív Dominika, a pak všechny ostatní.

Tak jsem objevila home schooling a pedagogiku, což mne úplně nadchlo. Začala jsem studovat různé věci (i pedagogickou fakultu, i když ta mne nebavila). Pak jsem začala učit v běžné škole, prošla jsem státní školou ve městě i na vesnici, učila jsem ve škole s Montessori programem. Vždycky jsem měla štěstí, že jsem učila pod řediteli, kteří byli otevření novým cestám.

Moje hlavní myšlenka přitom zněla: aby se učily všechny děti společně, dohromady, ať jsou jakékoliv – z podnětného i nepodnětného prostředí, s postižením nebo bez, černý, bílý, šišatý, všelijaký. Smysl vzdělávání není především v tom, narvat do dětí co nejvíc vědomostí, ale učit je tak, aby tam vzniklo společenství, byť „uměle“ vytvořené.

Co přesně dětem dává, když jsou takhle pohromadě? Co by se jim bez této zkušenosti neotevřelo?

Jedině tak mohou pochopit, že jsme každý jiný– ale že to je dobře. To je ten zajímavý barevný reálný svět a život. Ale – tam je to ale – na pedagoga to klade velký nárok: musí s tím umět zacházet. Být průvodcem. Vést děti, i v tom, že mi je něco nepochopitelné, nebo protivné, nechci se o někoho starat nebo něčemu nerozumím. Učitel tu má jedinečnou příležitost, jednak vede děti v tom porozumět samy sobě i sobě navzájem. Nejen, že např. u dítěte s postižením porozumím tomu postižení, spíše vést děti v tom, že každý máme nějaké dary i nějaké handicapy, každý máme něco „blbě“ a něco „dobře“, – a objevovat to. Objevovat to dobré. Vytvářet ve třídě či ve skupině příležitost k tomu, že se děti poznají ze všech možných stránek. Můžu zjistit, že s tímhle člověkem nepůjdu na kafe, ani kamarádit, ani hrát fotbal, ale když s ním řeším nějakou matematickou záležitost, vlastně se navzájem obohacujeme. Ať svým způsobem myšlení nebo hledáním řešení.

A tady má učitel velikánskou možnost. Spoustu věcí děti objeví samy přirozeně, když je necháme dělat věci aktivně. Když nesedí v lavicích jeden za druhým a není to pod taktovkou frontálního vyučování. Ale když vědomě vytváříme příležitosti k aktivitě, když mají děti možnost volby, když dostávají zadání různého typu – a tato zadání by měla souviset s tím, jaké děti jsou, jaké mají přístupy k učení, s jejich životními zkušenostmi – když je prostor promluvit a věci sdílet, v takovéto skupině pak děti nevnímají jinakost, např. postižení nebo jinou barvu pleti, ale vnímají, jaký jsi, jaké máš potřeby, nebo v čem jsi ty osobně dobrý. A k tomu učitel může vést, může vytvářet klima zaměřené na osobní dary a na to, co funguje.

Vycházíš přitom z konkrétních pedagogických přístupů?

Dnes jsou pedagogické programy, které mohou učitele naučit, jak to ve třídě udělat, aby tyto příležitosti vytvářel. Mne samotnou nejvíc ovlivnil kurz Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Natolik, že jsem si pak v této společnosti udělala i lektorský kurz a chvíli jsem program lektorovala. To mi pomohlo dát své práci nějaký koncept, resp. formu, protože jsem povahou chaotická. Naučila jsem se stanovit pedagogické cíle a potom hodnotit, jestli jsem k nim došla nebo ne. A potom mne oslovil koncept integrované tématické výuky, který učiteli umožňuje naplánovat výuku tak, aby děti pracovaly na nějakém tématu, které je zajímavé a dotýká se jejich života, a zároveň děti čtou, píšou, měří, počítají, zpívají, diskutují, malují… Pro mne je nyní práce v mé skupině také velmi zajímavá tím, že je smíšená i věkově. Máme jedno téma pro všechny čtyři ročníky, ale každý tam ve čtení, psaní, počítání atd. může pracovat na své vlastní úrovni. Je to těžší připravit, ale efekt je obrovský.

Vrátíme-li se k aktuální situaci, myslíš, že v tomhle teď půjde pokračovat i „virtuální cestou“?

Na to zatím neumím odpovědět. Učím se i technicky, co jsem nikdy nedělala, jak udělat videokonferenci, chci zůstávat v kontaktu s rodiči i dětmi, píšeme si či voláme. Chci vytvořit nějaké prostředí, kde budou děti moct sdílet, co je třeba, mezi sebou. Čemuž asi nejvíc odpovídá facebook nebo videokonference. Máme založenou virtuální učebnu, kam jim chci vkládat nejen věci k procvičování, ale navázat i na témata, která jsme načali: např. si každé dítě začalo vytvářet „Knihu o mně“, tedy o sobě, jak vypadám, co jím, co rád dělám, co si myslím, jaká je moje rodina…

A někdo místo toho napíše román…

A někdo napíše román, a myslím, že je skvělé, najde-li rodina způsob, jak propojit učení se životem rodiny. Budou-li chtít nějakou mou pomoc, moc ráda se do toho zapojím, ať už po telefonu, facebooku.

Stýská se ti po dětech?

Včera jsem byla v prostoru, kde se scházíme, pobrat si domů nějaké materiály a pomůcky a trochu uklidit, vyluxovat. A najednou jsem si uvědomila, že tam jen chaoticky běhám a přenáším hromádky na jiný hromádky… Našla jsem tam třeba zapomenutý papírek se vzkazem „Tyhle příklady mi tedy nejdou, Míšo!“ A jednu chvíli se mi v tom prázdnu a tichu zastesklo po hluku, který mi jindy, nejpozději ve dvě odpoledne, už jde trochu na nervy. Nebo jsem narazila na rozdělané pokusy (vytvářeli jsme krápník), takové ty stopy načatých věcí, a přišlo mi to smutné – a pak jsem se zastavila a řekla si, že takhle ne. Že z toho, co nás teď potkává, musím vytvořit nějakou myšlenku, něco vytěžit sama pro sebe, svou profesi, smýšlení, přístup. A také to zároveň předat dětem. Kdyby se tohle podařilo, pak je to nejvíc, co pro ně škola může udělat.

Takže nejen na nějaké úložiště zadávat úkoly nebo pracovní listy…

Na děti, na rodiče a vlastně i na učitele se teď valí spoustu požadavků, námětů. Internet je bezva, ale je toho tam strašně moc. Ale my to vlastně vůbec nemusíme hrotit. Děti toho umějí spoustu samy.

Jak vidět příležitosti k učení a k životu bez internetu?

Být s rodinou, s blízkými, vidět to, co je bezprostředně kolem nás. Vždyť děti se učí z každé malé věci, kterou kolem sebe zažívají. Společné jídlo, které předtím pomáhají připravit. Z takových těch malých, každodenních, a přitom hluboce lidských věcí. Tím směrem chci nakonec zaměřit i své podněty k domácí práci. Aby to souviselo s tím, co žijí a co je může obohatit, nasměrovat. Jenže – jak virtuálně inspirovat k vnímavosti k druhým? Jak podpořit hledání smyslu a radosti?

Díky. Rozhovor připravil Tomáš Trusina