V Písku jsme se 3. února rozloučili s Marií Lisovou (1942–2012) , samizdatovou písařkou a pracovnicí Ústavu pro soudobé dějiny. V Protestantu ji připomínáme především jako jeden z nenápadných osudů, díky nimž bylo za normalizace možno provozovat nezávislou intelektuální, publicistickou a nakladatelskou práci. Ale také s vděčností docela osobní: při vázání a četbě textů, které ona přepisovala a zprostředkovávala, začala klíčit i myšlenka na vlastní nakladatelské počínání. Sotva také byla náhoda, že rodina jejího zetě začala v r. 1990 vydávat Protestant, který posléze Emanovi předali.
Vilému Prečanovi děkuje redakce za svolení otisknout jeho poděkování, jež na pohřbu zaznělo. (t.)
Za paní Marií
Znal jsem paní Marii od července památného roku 1990, kdy vznikl Ústav pro soudobé dějiny. Patřila k jeho nejpilnějším pracovníkům. Všechno, co ústav vydal do roku 2001 jako svoje publikace, prošlo tak či onak jejíma rukama, a také mnoho z toho, co vydali historici ústavu jinde. I v posledních deseti jedenácti letech, kdy ji trápily nemoci a čas od času byla takříkajíc „mimo provoz“, pilně pro ústav pracovala. Skromným odhadem všeho, co paní Marie pro ústav a jeho lid napsala, jsou to desítky tisíc stran. Její výkon obdivovali i „zákazníci“ odjinud, pro které pracovala: Jan Vladislav, Radomír Luža.
Jako jedna z nejvýkonnějších samizdatových písařek ovšem měla už za sebou další tisíce stránek pro autory, kteří neměli k zveřejnění svých textů jiný prostředek než psací stroj. Psala pro ně už před tím, než dostala na starost tři samizdatová periodika: od roku 1978 Historické studie, k nimž přibyl zanedlouho Kritický sborník, tlustý časopis O divadle a jistě i další texty. Statistika se tehdy nevedla, a tak už teď nevíme, kolik samizdatových knížek prošlo jejím Consulem.
Paní Marie byla nejen nesmírně výkonná, navíc vnímala každé slovo a automaticky opravovala všechny chyby v předloze. Vyznala se i v nejsložitějších rukopisech plných vsuvek a přesmyček, skvěle přepisovala archivní dokumenty v angličtině, uměla si poradit s magnetofonovými záznamy.
Byla sečtělá a dovedla rukopisy i posoudit. Než jsem se v éře svého ředitelování sám dostal ke čtení rukopisu některého ze svých kolegů, často jsem se ptal na její mínění a dojem. Někdy to bylo lakonické „nic moc“ nebo jen útrpně obrácené oči vzhůru beze slov, jindy povzbuzující „to se vám bude líbit“. Poznala, kde se v textu mlátí prázdná slova a kde zvučí myšlenka, nový výklad. Na její úsudek bylo spolehnutí, nikdy se nezmýlila.
Za paní Marií jsem nechodil do její pracovny jen kvůli práci. Zastavoval jsem se na kus řeči, ať už šlo o politické události či konfliktní situace v ústavu. Byla angažovaný a opravdový člověk s jasným politickým úsudkem a s mravními zásadami, jimiž se řídila v životě, s nimiž s manželem vychovala skvělé děti a jimiž poměřovala lidi i situace. Skromně, nevzrušeně, spravedlivě, žensky chápavě, ale taky nesmlouvavě. Vážil jsem si jejího úsudku i její diskrétnosti.
V posledních deseti letech trápilo paní Marii zdraví natolik, že prošla několika kritickými stavy. Všichni v ústavu se těšili, když je překonala. Bylo mnoho těch, kdo se chvěli o její život a kdo s ní sdíleli bolest ze ztráty milovaného a milujícího manžela Jana.
Paní Marie mi jistě tam někde, kde dlí její duše, odpustí, že jsem nepřijel do Písku k rozloučení. Vážou mě k ní nejen trvalé vzpomínky, ale ještě velký kus nedodělaného díla. Loni v létě přepsala deset magnetofonových kazet záznamů mých telefonických rozhovorů mezi Prahou a západním Německem; většinou to byly telefonáty s Václavem Havlem v letech 1983–1988. Čekají na zpracování do tisku. Až budu porovnávat texty, které napsala, s hlasy na páskách, bude u toho taky ona.
Václav Havel, jehož si vážila, jakkoli po žensku kriticky, napsal slova, která byla i pro mě útěchou v těžké chvíli ztrát. Všechno, co se stalo a nějakým způsobem bylo, dále trvá. A dokud nám bude chybět ten, kdo odešel, bude stále s námi. Jako drahý člověk nám nepřestane chybět, a bude tedy i nadále s námi také paní Marie.