Za Boha a národ!

Když se ten samopal tak pěkně v ruce hází, část třetí

Milý Pavle,

děkuji Ti za ohodnocení mého článku jako humusu. Z vojenského hlediska je to skutečně špína. Z pohledu zahradníka, který se na rozdíl od vojáků stará spíše o to, aby planeta vzkvétala, než aby byla ničena, je humus životodárná a nenahraditelná surovina. Sám dobře víš, že k tomuto humusu jsem nedospěl pouze na základě článků v MF Dnes, ale že jsem se stejným způsobem hájil před Vojenským soudem v Praze a Vyšším vojenským soudem v Příbrami v roce 1977. Velice jsem ocenil skutečnost, že jsi nezačal argumentem, co budu dělat, když přijde nějaký gangster, který bude terorizovat moji ženu a děti, a jestli budu pouze přihlížet. To slýchám pravidelně už třicet let. Nadávek o zbabělosti pámbíčkářů jsem schytal nejen v Čechách během kriminálu, ale i zde v exilu dost a musím přiznat, že mně to někdy i vadí. Obzvláště, když to říkají lidé, kteří tak nějak pluli s proudem. Ty k nim naštěstí nepatříš. Ono je někdy třeba více odvahy k tomu napsat nepopulární článek než slanit do dvanáctimetrové hloubky při vojenském cvičení.

Ivan Vyskočil napsal v šedesátých letech povídku o Kusejrovi, který dokázal vše rozmělnit a rozkouskovat tak, že z toho nic nezbylo. Tento pocit jsem měl z tvé odpovědi. Příkladem je moje věta: NATismus Tomáše Halíka a našich evangelických kaplanů může být stejně nebezpečný jako nacionalismus či internacionalismus. Ty to však interpretuješ takto: Protože jsme se jako faráři nechali zaměstnat armádou, jsme „Natisti“? NATismem jsem nazval nekriticky pozitivní přístup církví k NATO, jehož jedním z hlavních protagonistů byl právě Tomáš Halík. Pokud vím, kromě Jana Šimsy v Křesťanské revue se neobjevil v církvi ani jeden kritický hlas při bombardování Jugoslávie, které bylo naprosto zbytečné, protože Jugoslávie již byla v procesu demokratizace, opozice měla poměrně značnou regionální moc a bombardování tento proces jen zpomalilo. Skutečným vítězem nad Miloševičem nebylo NATO, ale Vojislav Koštunica. To je historický fakt. Tečka. Tuto skutečnost nebudu zde kusejrovsky donekonečna rozebírat.

Již v úvodu ses pokusil naklonit si čtenáře citově tím, že se jedná o povolání nebezpečné – s věrným doprovodem smrti. Rád bych tě upozornil, že pokud vím, tak při svém povolání umřelo více novinářů než vojenských kaplanů. Tento argument tedy neberu. Nejpodstatnější etickou otázku „svědomí“ však bagatelizuješ jako „hryzáníčko svědomí“. Právě to, že struktura armády nedovoluje řídit se vlastním svědomím, je bod, v kterém se rozcházíme a na který bychom se měli soustředit. Pokud se musí rozkaz napřed splnit, a pak si na něj můžeš stěžovat, je to pro mne situace eticky nepřijatelná. To, že kaplani slouží beze zbraně, svědčí naopak o tom, že jejich význam není ve strategickém nasazení, ale spíše v ideologii.

Úplně zavádějící je část, kde hovoříš o Ženevských konvencích. Mohl bys mi ukázat jediný případ, kdy byl někdo z NATO potrestán za jejich nedodržování? Chceš mi snad namluvit, že bombardování civilního vlaku, albánského konvoje či mostu pro pěší v pravé poledne nebylo porušením těchto konvencí? Ocituji jen z odpovědi na internetu, kterou na otázku ohledně Ženevských konvencí poskytl Jaromír Štětina 6. listopadu 2001: Na otázku: „Co říkáte tomu, že Američané nezohledňují mezinárodní právo a Ženevské konvence (kazetové bomby, akt války atd.)?“ Jaromír Štětina odpověděl: „Válka nezná obvykle pojmy, jako je mezinárodní právo, či lépe řečeno tyto pojmy se stávají pouze prázdnými slovy. Amerika je ve válce a ta válka byla Americe vnucena právě tak, jako byla Americe vnucena útokem na Pearl Harbor. Válka, to není diskusní klub a platí tu jiné normy. Američané ke konci druhé světové války zabili v Hirošimě a Drážďanech desítky tisíc civilních obyvatel, přesto však to hlavní, co jim historie přizná, je to, že s nasazením vlastní krve zachránili lidstvo před zrůdností fašismu. A mně je z podstaty věci celkem jedno, jestli má zločin barvu hnědou, rudou nebo zelenou.“ Já k tomu jen dodám, že i druhá strana si může myslet, že bojuje proti „zlu“, a proto „nemusí“ dodržovat Ženevské konvence, protože válka má, jak říká správně J. Štětina, jiná pravidla.

Úvaha o tom, že veškerá naše existence je spojená s násilím, a o tom, jak je ničena tato planeta novináři cestujícími letadly, mně připomíná diskusi z roku 1971, kdy jsme nabádali církevní představitele a vedení Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, aby nekolaborovali s komunistickým režimem. Tehdy se nám pokoušel profesor Josef Smolík vysvětlit, že bychom si nemohli koupit ani housku v krámě, kdybychom s tímto státem nespolupracovali. Byl beze sporu pod vlivem J. L. Hromádky, který měl k vojenskému kaplanství blíže než zdrávo, a je vidět, že tento bojovný duch kráčí církví dál, i když ho možná profesor Smolík již nehájí.

Myslím si, že redaktor MF Dnes, který článek napsal, nic nezkreslil. Napsal to přesně tak, jak na něj vaše cvičení zapůsobilo a jak takové kaplanské cvičení působí na společnost. Legenda říká, že Stachanov byl baptista, který chtěl dokázat, že křesťan má lepší pracovní morálku než komunisti. Bohužel se z jeho úsilí dochoval pouze příběh o horníkovi, který lámal rekordy.

K tvým dodatkům jedna a dvě mohu pouze poznamenat, že článek číslo dvě byl právě problematizováním mého celoživotního postoje. Ptám se, jestli jsem nežil v klamu, když věřím v cestu nenásilí, a co tedy zůstane z Nového zákona, jestliže zmizí Kázání na hoře.

Skutečně redundantní mně připadá dodatek číslo tři. Nedbalost či bordel v České armádě způsobily, že se v okolí letiště objevila protitanková střela. A my máme být vděční AČR za to, že ji někdo neodpálil? Je to, jako když mne někdo ponoří do močůvky, pak mne z ní vytáhne, a chce, abych mu poděkoval.

K dodatku číslo čtyři bych poznamenal, že se naopak musíme zabývat těmito „kdyby“. Tato „kdyby“ jsou totiž reflexí našeho chování. Musíme se neustále ptát, co by se třeba stalo, kdyby církev nekolaborovala s minulým režimem. Co by se stalo, kdyby církev měla odvahu distancovat se od zločineckých organizací, jako byla StB, KSČ, ale i Československá lidová armáda. Tyto alternativy promýšlíme, abychom se nedopouštěli stejných chyb znovu a abychom mohli dospět k jedné důležité věci, a to je pokání.

Milý Pavle, nelze sloužit dvěma pánům, AČR a Pravdě, protože žádný stát nemá patent na Pravdu. Nelze sloužit Bohu a národu, jak to mají jako motto slovenské noviny vycházející zde v Torontě.

S pozdravem Aleš Březina

(pozn. red. předcházející dvě části polemiky o službě armádních kaplanů najdete v Protestantu 7 a 9/2001)