Několik poznámek k lidským či občanským právům
Ad Protestant 2/07
Bible výslovný termín lidského či občanského práva nezná. Domnívám se však, že je jí cizí i sám tento myšlenkový pojem. Představa, že člověk je svým zrozením případně zápisem do občanské matriky samočinně postaven sám od sebe jako náročivé individuum proti Komukoliv – ať již je to Kosmos, Bůh, Společnost, Osud, Stát, Národy světa nebo třeba i „jen“ manželka, – od kterého nebo od kterých něco požaduje a proti kterým se vymezuje a ohraničuje, se mi zdá být nebiblická. Bible nemyslí náročivě, individualisticky a izolacionisticky. Ani Onen Budoucí Věk neilustruje se v ní jako prostor vznášejících se individuí Kýmsi obšťastňovávaných, ale jinak zcela izolovaných. Bible myslí společensky. Místo individuálních lidských práv zná, hledá i zaslibuje spravedlnost. A ta není dána izolovanými právy, ale naopak obecnou společnou poslušností a vzorovými vztahy.
Po této stránce se mi dřívější, i když prý překonaná myšlenka, že tmelem společnosti je společenská smlouva, zdá teoreticky správnější i věcně věrohodnější. Protože v ní stojí člověk s člověkem vstříc člověku a s lidmi vstříc lidem. Tato smlouva má navíc reálný subjekt i objekt. Idea lidského práva zná naproti tomu jen subjekty a snad ještě jakési vládnoucí abstraktní síly, například prý tržní.
Jedinečně se podle bible domáhal svých občanských práv apoštol Pavel. Uchránil se jednoho bičování, místo osvobození v Cesareji dočkal se dlouhého věznění v Římě, a nakonec asi místo předhození lvům byl sťat. Svých občanských práv se tedy domohl. Ale spravedlnost to byla sotva.
Ideu lidských či občanských práv je přitom nesnadné konkretizovat. Jak třeba vymezit práva člena sboru proti faráři?
A na závěr: Podle církví velebené a nábožně všelijak podkovávané charty lidských práv mám výslovné právo na majetek. Také bych o nějaký stál, ale nemám. Může mi v tom církev nějak pomoci?
8. 3. 07 Ilja Herold, Praha 3