Zápas o dva prsty
Duchovní dějiny Ruska obsahují mnohem více tragédií než epoch klidných a radostných. Velký rozkol neboli rozštěpení Ruské pravoslavné církve v 17. století je jednou z kapitol nejtragičtějších – ovšem, cynicky konstatováno, zároveň z nejzajímavějších.
Eklesiologická výstavba pravoslaví, tedy soustava navzájem rovnoprávných „místních“, tj. vlastně národních církví, má mnoho předností, zvláště ve srovnání s centralistickou, národní specifika tvrdě potírající strukturou římského katolicismu. Hlavní nebezpečí však plyne odtudtéž – riziko redukce univerzální pravoslavné víry na národní náboženství. Zvláště v dějinách ruské církve můžeme pozorovat neustálý boj mezi tendencí univerzalistickou a nacionalistickou, otevřenou a izolacionistickou. Tentýž duchovní zápas pak překračuje i hranice náboženských sporů a stává se sporem kulturním a politickým. V ruských dějinách stojí postupně proti sobě závolžští starci neboli „nezištní“ a josifljané, „nikoniáni“ a přívrženci starého obřadu, „latiníci“ a „grekofilové“, západnici a slavjanofilové, liberálové a monarchisté, komunisté garnitury Leninovy a Stalinovy – a dnes demokraté a exkomunističtí nacionalisté – a spor je stále týž: Je Rusko součástí světa nebo jeho bohorovným a tedy o zbytek těla se nestarajícím pupkem?
* * *
Na počátku této fáze zápasu byla skupina protopopů (tj. duchovních, funkčně ve středním stupni mezi popy a biskupy), kteří si sami říkají bogoljubci. Vystoupila ve 30. letech 17. století s programem křesťanské obnovy země. Žádala pečlivější slavení liturgie (tzv. jednohlasí, tj. recitace jednoho textu po druhém, nikoliv několika paralelně, jak bylo z důvodu úspory času zvykem), zavedení kázání pro lid a katecheze, zlepšení mravů kléru (boj proti alkoholismu) a omezení moci biskupů, porušujících svým autoritářstvím princip „sobornosti“ církve. Roku 1645 nastupuje na trůn car Alexej Michajlovič, nakloněný programu církevní reformy. Zve přední bogoljubce do Moskvy. Jeden z nich, novgorodský metropolita Nikon, je zvolen roku 1652 novým ruským patriarchou. Zdálo by se tedy, že podmínky pro další vnitřní christianizaci Ruska jsou ideální. Patriarcha Nikon však k překvapení svých kolegů zaměřuje svůj zrak zcela jinam – na význam svého úřadu, který chce učinit podle vzoru středověkých papežů nejen nezávislým na panovníkovi, ale i jemu nadřazeným. Rusko v té době zažívá novou územní expanzi, tentokrát na Polskem ovládanou Ukrajinu, znovu se objevuje sen o tažení na Cařihrad, o osvobození balkánských Slovanů a vytvoření všepravoslavného carství. Patriarchové řeckého Východu, dávno ne více než loutky v rukou sultána, svého kolegu Nikona v těchto snech podporují a vštěpují mu myšlenku, že by se ruské pravoslaví mělo do všech detailů sjednotit s pravoslavím řeckým – jen tak může hrát onu vůdcovskou úlohu.
Nikon se proto rozhoduje ke kroku, který bude mít nedozírné následky: Vnáší do ruského obřadu několik drobných změn podle vzoru soudobé řecké liturgie. Největší „reformou“ je záměna znamení kříže rukou se dvěma vztyčenými prsty tímtéž znamením kříže rukou se třemi vztyčenými prsty, dále změna pravopisu jména Ježíš (Iisus místo dosavadního Isus) a zpěv trojího aleluja místo dvojího. Pro pravoslavného patriota jsou to však změny zásadní, změny porušující a pošlapávající starou ruskou tradici, o níž se přece ještě nedávno tvrdilo (vítěznou stranou josifljanů), že je ta jedině správná a jedině pravoslavná – a pohne-li se s liturgií, co potom zůstává trvalého? Kam až Nikon ve svých reformách půjde…?
Bogoljubci se staví proti změnám a proti novým liturgickým knihám. Mají na své straně veřejné mínění a většinu církve. Nikon má zato k dispozici carskou moc. A tak počínaje rokem 1653 putuje jeden přední bogoljubec za druhým do vyhnanství na Sibiř či k Ledovému oceánu. Nakonec zbyla jen malá skupinka tvrdošíjných a v jejím čele kněz a zároveň asi nejznámější ruský autor před Puškinem – protopop Avvakum Petrov. Avvakumovi, nadanému brzy autoritou celonárodního vůdce, slibují nikoniáni nejvyšší církevní úřady, když odvolá a přijme opravené liturgické knihy, pak ho na soboru roku 1666 (rok očekávaný jako rok Antikrista!) za účasti řeckých patriarchů zbavují svěcení, proklínají a posílají s několika dalšími do vyhnanství na dálný sever, do Pustozerska. Zde měl být izolován od světa a zapomenut. Místo toho se však z Pustozerska rozesílají (za pomoci strážců) po celém Rusku obšírné (a teologicky zcela bezbranné) výklady o oprávněnosti starých obřadů, dopisy věrným, stylizované jako listy vězněného apoštola Pavla, vlastní životopisy Avvakuma a jeho druhů – a ovšem i úvahy o budoucnosti. Co dělat v situaci, kdy se církev, jak věřili, uchýlila ze správné cesty a ztratila zdroj Boží milosti, ztratila (pro nesprávnost liturgie, chápané tedy zjevně jako magický obřad) schopnost udílet svátosti? Může existovat církev bez správného svěcení kněží, může existovat svět bez církve?
Spisy „pustozerských otců“ byly opisovány a šířeny (za vydatné pomoci jurodivých) tajně po celém Rusku, od Solovek až k donským kozákům. A tak se v Pustozersku v letech 1667–1682 (rok, kdy byli pustozerští vyvlečeni ze zemljanek a zaživa upáleni) zrodily tři věci, jež později v ruských duchovních dějinách znamenaly mnoho: Staroobřadecká (nesprávně starověrská!) církev, oddělená od církve pravoslavné, „nikoniánské“ a – jak jinak – pokládající za pravoslavnou jen sebe samu; intenzivní očekávání konce světa, který, když padla i poslední záštita pravoslaví, musí nutně nastat (Antikristem je nazýván střídavě někdy Nikon, jindy car a jindy je Antikrist neviditelný, je to sama „nikoniánská“ církev); a samizdat.
Historik rozkolu Sergej Zeňkovskij provádí zajímavou typologickou paralelu: Avvakuma přirovnává k Lutherovi a jeho spoluvězně, jáhna Fjodora, ke Kalvínovi: Avvakum se samozřejmě nemůže rovnat Lutherovi teologickou erudicí, rovná se mu však náboženským zápalem a vůlí: Má životní pocit starozákonního proroka s vědomím vlastní duchovní síly (ve vlastním životopise mluví o uzdravování nemocných), jako Luther stojí na zemi, příliš nevěří na Antikrista nebo je schopen se s ním fyzicky porvat a přeprat ho, hájí manželství a rodinu před fanatiky asketismu, a ve své dějinné filosofii je koneckonců optimista: Až do konce doufá, že skutečné pravoslaví přece jen zvítězí – je jen třeba nějak přečkat nadcházející mezidobí – a to za pomoci zběhlých popů, kteří se zřeknou nikoniánských knih. Avvakum je tak duchovním otcem umírněné větve rozkolu, zvané popovci. Pravíme umírněné – rady, které dává duchovním dětem Avvakum (zpovídejte se navzájem, služte si domácí bohoslužby a k nim jako eucharistii užívejte „zapasnyje dary“, „vypůjčené“ z „poctivých kostelů“), však znamenají daleko větší rozchod s tradicí, než Nikonovy „reformy“. Tento „starý obřad“ je vlastně dočista nový – bez hierarchie (přinejmenším bez biskupů), bez chrámů, bez plnosti svátostí…
Jáhen Fjodor, pesimista, je naopak Antikristem zcela posedlý. Jeho poéma O svodech Antikristových je pravým „hymnem silám zla“, výrazem téměř čistého dualismu: Celý svět už je v moci zlého, všechno duchovenstvo slouží Antikristu, a proto je třeba se s ním radikálně rozejít a nestýkat se s ním. Kněžství na zemi zaniklo. Na Fjodora tedy navazuje hnutí bezpopovců, brzy rozdělené (z příčin vnějškově stejně malicherných, jako byly původní příčiny rozkolu, pomalu už mytické, na ústřední symbol povýšené „dvojprstí versus trojprstí“: viz např. oddělení „titlovštiny“ – skupiny, která měla jiný názor na to, jaká písmena byla napsána na Kristově kříži) na několik konfesí čili „tolků“ různého charakteru, od kulturotvorných „pomorců“ s centrem ve Vygovském klášteře u Bílého moře po radikální sebeupalovače „filipovce“. Fjodor sám se o vypracování základů bezpopovské církve nestaral – před tak blízkým koncem světa už to nemělo smysl. Jsou-li 80. léta v Rusku léty masových poprav přívrženců starého obřadu, závěr 17. století je dobou kultu „ohnivého křtu“ – sebeupalování: Raději zahynout, než přijít do rukou Antikrista! – volají apoštolé „červené smrti“ a zvou celé vesnice do plamenů.
V záři těchto plamenů začíná ruské osvícenství, neboť právě nastupuje nový car – Petr První.
* * *
Staroobřadci byli státem tvrdě pronásledováni až do roku 1905, do manifestu o náboženské svobodě. Protopop Avvakum byl roku 1917 popovskou církví kanonizován a sama pravoslavná církev uznala roku 1971 na soboru právoplatnost a pravoslavnost starých obřadů. Jakýsi historický omyl, který byl napraven, vše zapomenuto, tlustá čára za minulostí… I za faktem, že v tomto zápase vykrvácely nejlepší duchovní síly Ruska, že se Ruská pravoslavná církev, oslabená tragickým sporem, stala hračkou a poslušným služebníčkem osvíceného monarchy Petra I. a z absolutní otrocké podřízenosti se vymanila, mžourajíc na věci nebývalé, až roku 1917 – a to už bylo pozdě na všechno.