V květnu 2013 vyšel nejnovější román Pavla Rejchrta, k němuž v tomto čísle přinášíme recenzi od Jaroslava Vítka a Jiřího Šimsy
Uprostřed nejistot
Možná je tu paradoxně přítomná snaha, aby to čtenář měl přece jen o něco snazší. Pavel Rejchrt totiž (znovu – a opět nebývale, s neobvyklostí a nerutinovaně) píše tak, aby knížka nemusela předstírat, že je zábavou v podobě autobiografie. Dočítáme se tedy o Kamilu Korejsovi, básníku a malíři, jemuž se nepoštěstilo naučit říkat (si) kouzelné slovo „klídek“. Nepoužil je v žádném ze společenských (a zeměpisných) okruhů, v nichž se pohyboval. Vyznání, která tím spisovatel čtenáři předkládá, nepřinášejí uklidnění. „Jsou to ostatně jen naše představy o životě, ne život sám, co nám vůbec umožňuje žít. Ideály a bludy, stínohry oslyšených milostností, fantazie bláznů ve smyšlených hradech, možná i mučírnách.“ (s. 201) Neúspěchy, prohry, ano momenty na hraně bezvýchodnosti, přibývající ve výkazu Kamila Korejse, představují velmi reálný konflikt velmi realistických představ o životě – konflikt s postavami a událostmi, které nebylo možné souhlasně přijmout, aniž by člověk opustil to, co umožňuje žít.
Kdyby recenzenta vzali pod přísahu, byl by povinen dosvědčit, že to byl vskutku jenom jediný posluchač evangelické teologické školy, který tehdy velmi hlasitě práskl dveřmi, když reprezentant české evangelické systematické teologie přednesl své proslulé theologumenon o významu Velikého října. Nikdo jiný z přítomných akademických, církevních a jakýchže ještě hodnostářů se nijak neprojevil, zatímco studenti, vesměs mladší než ten jediný mezi nimi, namnoze dávno uvykli poslouchání nejohavnějších blábolů z úst autorit – proč by jako řečená teologická škola měla být výjimkou? Ten jediný mezi posluchači si zřejmě myslel, že jeho škola výjimkou být má a musí. Představy o životě chované tehdy ještě neznámým Kamilem Korejsem, zdá se, nešlo podřídit tomu, co stanovila metropolitní společenská norma „zlatých šedesátých“.
Ach, moudrý čtenáři, ach, spanilá čtenářko, odpusťte, prosím, recenzentovu pošetilost, v níž se na malou chvíli domníval, že se snad od něj očekává potvrzování autenticity, n.b. projevené v jednání postavy prohlášené za fiktivní. O to trapnější je to omyl, vezmeme-li v úvahu, že další zúčastněné postavy, jež by za určitých okolností snad mohly být i předlohou oněch knižních, jsou vypravěčem často podány v mnohem příznivějším světle, než mohla nabídnout jejich dávná realita. (Jakkoli snad právě jména profesorů Nadzámecký a Militký se od prvního poslechu přece jen jeví jako podsouvání nespravedlivě vysoké míry snobství potenciálním jich předlohám – ne, to nejsou oni, ani jeden, ani druhý.) Výslednou shovívavost čtenář shledá i v samotných autorových postojích ke zjevné absurditě projevů slovutných institucí, jak tuzemských, tak i vzdálenějších, když je kupř. v knize dáno letmo nahlédnout do pohostinně placaté země Grotemanovy.
Zas a znovu budu tudíž knihou odváděn od nutkavých vlastních vzpomínek a přinucen vnímat s větší soustředěností, hledět si nezodpovězeného. Neboť: „Otázka zní: Na čem se dnes vůbec zakládá veřejné působení? Co značí dnes kultura, promluva, výstava, chrámové kázání?“ (s. 210) A dál (tj. hlouběji): „Existuje vůbec ještě bytostný jazyk, který by mluvil k duši člověka, vejde se do téměř monolitního ekonomického diskursu posledních dvaceti let dosud něco z člověkovy duše?“ (s. 237n)
Tázání malíře a básníka volá, snad křičí po odpovědi, přičemž – dovolte prosím recenzentovi přinést vlastní nepatrnou otýpku dříví do lesa – ani básník, ani malíř Kamil Korejs nemá jak poskytnout odpověď sám sobě. Vždyť, jak praví fousaté úsloví o básníkovi: narodil se tak. Je mu předzvěděno objevovat onen bytostný jazyk, který má promluvit k duši člověka, vydolovat jeho nepostradatelnou podobu z nebytí.
Jak je tomu na malířském plátně, o tom recenzent má snad nanejvýš cosi jako náznak velmi vzdáleného tušení. (Hanba té nevědomosti, přiznávané či zapírané! Událostnost kreseb v Rejchrtově knize je strhující, leč kvůli velmi osobnímu vztahu k některým motivům se zbaběle vyhnu jakémukoli pokusu o komentář, čtenář tak zůstane ušetřen konfrontace autorovy dovednosti s žalostnou trapností recenzentovou). Tam, kde vznikají slova, je ovšem osudová nevyhnutelnost básníkova počínání nad každou pochybnost. Nelze tedy vyčkat, až si umělec bude jist, že už má k dispozici onen kýžený jazyk, jenž zvládne proniknout až tam, kde mají lidé duši. V tomto smyslu umělci zajisté není a nebude dáno ovládat ani nabídku, ani poptávku. Nepodaří se mu nabýt tolik žádoucí jistoty „odkud“, ani „jak“ ani „pro koho“.
Strastiplné a ustavičné znejistění je v případě Kamila Korejse vytrvale umocňováno, neboť jeho příběhem prostupuje a objevuje se v samotném středu činnost kazatele.
K tomu nejprve okrajová poznámka. Rejchrtovi protagonisté bývají kazatelé. A kázání publikovaná jako jejich jsou pokaždé kázání pro čtenáře. Představují svébytnou básnickou tvorbu. Kázání tu má podobu tak neodlučitelně poetickou, jako tu bývá neodlučitelný protagonista od autora. Vyslechnout je jistě dokáže každý, kdo je schopen desítky minut, namnoze ovlivňován rozptylujícími vjemy, soustředěně naslouchat vrcholně náročnému poetickému textu. Vypne-li na okamžik pozornost, nenalezne už souvislost. Komu se podaří takové posluchače nalézt, tomu dozajista nebude zatěžko je spočítat. Možnost přistoupit k těmto otištěným kázáním jako čtenář je tudíž nedocenitelnou pomocí v časech, v nichž evangelická církev nemá přiměřenou platformu, na níž by došla sluchu ojedinělá dovednost, kterou je od mládí obdařen Kamil Korejs (a tísnivě si uvědomuje, málem už po půl století, jak je v tom téměř bez výjimky sám).
Z okraje fofrem zpět ke středu, v němž se řečená kazatelská činnost dostává na povrch. Je to činnost nebezpečná (tak je tomu s uměním) a její účinek je zásadně nepředvídatelný. Uvnitř chrámového prostoru je kazatel konfrontován s ohraničeností všech lidských vyjádření, vždyť znovu a znovu mluví o tom, co nikdo jakživ nezahlédl. Za zdmi kostela je potom ten, kdo se tam uvnitř postavil na kazatelnu, a priori vnímán jako podněcovatel fanatismu, profesionální ohlupovač (aspoň to si naštěstí Rejchrtův Korejs moc nepřipouští, ale být lehčí jenom o tuto jednu starost je věru dost málo).
A přitom si kazatel jednou provždy zapovídá možnost dělat obhájce sobě samému; stojí jako první, přede všemi ostatními, tváří v tvář nejpřísnějšímu nároku, spalující výhni soudu. Je to „bojování“, jež není „proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko.“ (Efezským 6,12) Ne, Kamil Korejs se zatím určitě nenaučí říkat „klídek“.
Až jednou někdo najde odvahu zabývat se kazatelskou tvorbou autora knihy, jsem si jist, že potvrdí, jak je tam přítomno kazatelovo úsilí, s nímž nalézá výraz pro přepodivnou skutečnost: porozumění, oslovení duše, je neočekávatelný, nečekaný, a přece zas a znovu vznikající zázrak. Je za hranicí možného, a přece se děje – ubi et quando visum est deo. To Boží Duch přemlouvá člověkova ducha k dalšímu pokusu představit si pohled za obzor. Závěrečné AMEN nezní v tomto čase a prostoru.
Komiks Pavla Rejchrta
Psát o spisovateli? Přece píše on, abychom my četli. Co chce a nechce, abychom četli. Odtud se nikam nedostaneme. Nejméně do tohoto románu. Román je založen na změně. Jeho románový hrdina by se měl v románu vždy proměnit. Je to však možné? Novela je snadná. Její hrdina jak do novely vešel, tak z ní vyjde. Stejný. Neměnný. Jako Bůh filosofů. Jako ens. Jsoucno. Ne však bytí, které se stává, tím že se proměňuje. Živé bytí, žádný archetyp ani arché.
Spisovatel poučený Starým zákonem. Jeho jediným románem. O Josefovi. Na rozdíl od něho máme ve Starém zákoně také novelu. O Jonášovi. Ale zabývejme se tím, čím kniha Pavla Rejchrta je. Je její hrdina Kamil Korejs neměnný? Zůstává sobě věrný? Nebo se v ději, tedy ve svém životě promění? A je změna vůbec možná? Není možná jen proměna, jak ji popsal jiný pražský existencialista?
Josef se ve svém románu změní spolu se svými bratry. Bratři se změní dříve. Oni v těch naschválech, které jim Josef provádí, jako první spatří jednání Boha, který se jim však jeví jako lstivý, mstivý, záludný a nepředvídatelný. Teprve, když Josef zpozoruje změnu na svých bratrech, promění se též. Dá se jim poznat ve svém pláči, jako lidský. Jako bratr a bližní. Jeden ze synů svého otce. Nezmění se i Bůh?
Můžeme tedy toto starozákonní měřítko použít i na román Pavla Rejchrta, Vyznání nejistého chodce? Slovo vyznání upomíná na jiného starověkého autora. I ten chtěl být živým svědkem živého Boha. I když i z něho se stala karikatura církevního otce a biskupa svatého Augustina.
A právě o karikatury a živé postavy, které dělají román románem, jde!
Kamil Korejs koriguje svůj život. Aby byl oprávněn svým korekturám, koriguje nejen svět, který byl a už není. Koriguje i svého autora, Pavla Rejchrta. Jde o synchronní korektury. Chce být práv svému mládí. A jeho mládí ovládly karikatury. Tak typické pro komiks. Ovšemže ne tehdy u nás, ale v Americe. Nechce však být Kájou Saudkem, chce být svébytný. A tak jeho komiksové postavy pocházejí ze světa, kterým prošel, prožil, procítil, protrpěl. Být živý mezi mrtvými karikaturami, jak je to obtížné, ztěžklé, zavádějící. Ale vypadá to jako pravda! Zvýrazněné nedostatky charakteru a obličeje, pro které se nedostane už na lidštější části lidského těla, které je skryté, viditelné jen těm, kteří chtějí vidět srdcem. Nehledí na to, co je před očima.
Na straně 265 před koncem románu o 279 stranách se změní i profesor Nadzámecký v živou románovou postavu. V kontrastu, jak byl autorem karikatur oblažován na jeho počátečních stránkách. Ale tato změna dává možnost pochopit i autora karikatur Kamila Korejse z úplně jiného úhlu. A my čtenáři můžeme začít číst zase znovu. A ve své mysli všechny románové karikatury si překreslovat do živých postav. Bylo to předurčení Kamila Korejse, které změnilo jeho pohled na svět, trochu cizí, trochu odtažitý, jak se zjevuje ve světě, kde vidíme jen nakreslené karikatury, nikoli živé postavy?
Kreatura není ani karikatura ani charakter, který se za takovou postavou skrývá. Důležitá je postava svým životem. A tak spisovatel očima svého hrdiny proměňuje i svůj vztah k otci. Už od Dostojevského, umění jak se vyrovnat sám se sebou. S bližními, tím těžší, čím jsou nejbližší. Možná se i změnil jeho postoj k bratrům, z karikatur se možná po konci tohoto románu stali bratry. Je to román s otevřeným koncem. Ne novela s otevřeným koncem, jako ta o Jonášovi. Ale o Josefovi a jeho bratřích. Možná i my máme své bratry a dokonce své sestry!