Text byl připraven pro konferenci Ymca v proměnách času, která se konala na podzim 2010 u příležitosti 20. výročí obnovení práce Ymky po pádu komunismu. Zařazujeme-li text nyní, pak jako příspěvek do diskuse o roli nestátních organizací na budování občansky vyspělé demokracie. Mezititulky red.
Nejstarší, největší a nejrozšířenější
mládežnická organizace na světě se blížila do střední Evropy postupně, natřikrát a pokaždé jinak. Každý z těchto pokusů se opíral o původní „americký“ ideový základ, ale postupem času se k němu přidávalo stále víc idealismu české provenience. Celospolečenský úspěch Ymky v době mezi světovými válkami se zdá být výsledkem skutečnosti, že se oba tyto ideové zdroje ocitly víceméně v rovnováze.
Dušan Franců to kdysi napsal pěkně: „Ymca slavila celkem třikrát vjezd do těchto zemí.“ První vstup inspiroval už v roce 1879 tehdejší pražský student Alois Adlof a jeho pohnutky se velmi podobaly pohnutkám zakladatelů Ymky v roce 1844, kteří v reakci na prohlubující se industrializaci v Anglii (se všemi negativními důsledky pro život dělníků, obzvlášť těch z mladé generace) zatoužili pozdvihnout životní styl obyvatel průmyslových center, na prvním místě opět mládeže.
I v Čechách se tedy začalo prosazovat křesťansky orientované dobrovolné, nepolitické a neziskové sdružení, usilující o plnohodnotný život mladých lidí. Z biblických a modlitebních schůzek, které Adlof organizoval, vzniklo sdružení s názvem Spolek křesťanských mladíků. Program běžný u obdobných spolků (studium bible, zpěv a diskuse o náboženských otázkách) se rozrostl i o činnost vzdělávací a společenskou. Počet místních sdružení se rychle zvyšoval, v roce 1893 jich existovalo devět, v roce 1909 už sedmdesát.
Druhý „slavný vjezd“ do Československa souvisel s činností vojenské Ymky za první světové války, hlavně v ruských legiích, kde mezi našimi legionáři působili sekretáři Ymky americké s obdobným cílem, jako byl ten „Adlofův“: pečovat o duševní rozvoj mladých vojáků zvlášť v jejich volném čase. Po roce 1919 byla tato činnost přenášena i do rodících se struktur mírové československé armády: většinou v místech s velkými vojenskými posádkami na Slovensku a na Podkarpatské Rusi.
Od počátku dvacátých let, s postupným uklidňováním politické situace ve střední Evropě, činnost vojenské Ymky v ČSR přebírala Ymka civilní. Jejímu rozvoji opět napomohla přítomnost amerických sekretářů, kteří v republice začali působit na osobní žádost a přímluvu prezidenta Masaryka. To byl třetí a nejslavnější „vjezd“. Výsledkem byl silný podíl na zrodu nové československé demokratické elity: té části mladé generace, která s chutí a zároveň zodpovědně přijala za svůj úkol budování demokratického státu.
Situace v zemi
byla po roce 1918 složitá. Národ slavil samostatnost, zároveň však vlivem války upadl do nejhlubší duchovní krize ve své novodobé existenci. Jeden a půl milionu lidí během pár měsíců opustilo katolickou církev, přičemž naděje církví evangelických resp. církve československé, že odrodilci přejdou natrvalo k nim, se ve většině případů nesplnila. Rozchod s katolickou vírou často znamenal rozchod s vírou jako takovou, popřípadě příklon k různým jejím triviálním formám, jako byl spiritismus. Mnozí věřící, ač různých vyznání, si nad erupcí novodobého, primitivního ateismu zoufali – ačkoli zároveň je třeba dodat, že v mnoha případech neznamenal odchod z církve rezignaci vědomou na víru, spíš (dobové atmosféře odpovídající) politickou manifestaci, reakci na mnohaletou symbiózu katolického kléru s panovnickým domem v Rakousku-Uhersku.
Bezprostředně po roce 1918 se Ymka jevila
nejčastěji jako další forma duchovního importu přicházejícího z Ameriky. Příchod metodistů, jehovistů, Armády spásy atd., kteří všichni začali v republice působit víceméně najednou, napomohl vzniku předsudku, podle kterého měla být Ymca podezřelou, neboť nenárodní organizací. Její idea byla evidentně širší, než aby se dala poměřovat jen starým metrem národovecké „služby národu“. Odtud nebylo daleko k podezření, že představitelé Ymky mimo její oficiální program sledují ještě nějaké skryté a „cizácké“ záměry. Tím nejčastěji vytýkaným záměrem byla americká duchovní a politická expanze v zemích tzv. sanitárního kordonu.
O tuto expanzi v určitém smyslu skutečně šlo, měla však jinou podobu. Pozoruhodným, ve své době často citovaným výrokem ji vyjádřil tehdejší americký prezident Coolidge, když řekl, že „ymky se nejlépe hodí k tomu, aby o otázkách, které zajímají veřejnost, vytvářely veřejné mínění. Veřejné mínění vytvoří tím, že vyzvou, zahájí diskusi a přednášky.“
Byla to výzva k novému občanství.
Ve střední Evropě nebyla úplně nová, rozhodně však o ní nebylo možné říci, že by se byla dosud potkávala s masovým ohlasem. Své o tom mohl vyprávět například Masaryk: stal se prezidentem z několika důvodů, obdiv k jeho konceptu individuálního občanství však mezi nimi, pokud je z pramenů známo, nebyl.
Přitom však právě o Masarykovi bylo možné říci, že vlastně už od dob svého příchodu do Prahy se zasazoval o ono pojetí občanství, na jakém staví americká demokracie a z něhož vzešla také Ymca. V americké demokracii na rozdíl od té evropské je svět politického jednání mnohem bytostněji spojen a prolnut s náboženským fundamentem. Institucím se věří nejen proto, že si lidé jejich členy odhlasovali ve volbách a uznávají podřízenost menšiny většině, ale protože v každé veřejné institucí jsou schopni vnímat i odlesk Božího záměru.
V Evropě se to ne vždy snadno vysvětluje. Ale americký zločinec se přece podřizoval americkému šerifovi či soudci nejenom z „evropských“ důvodů, jako je strach, ale i proto, že v cizím úsudku o sobě občas, a třeba i nerad, zaslechl hlas kohosi jiného a vyššího. „Nejsem to jen já, kdo o tobě rozhoduje,“ tato slova by mohla mít ve štítě vepsáno lecjaká americká instituce.
Plynulo z toho, že v americkém pojetí náboženství nebylo místa pro víru založenou na pasivním a bezmocném smíření s Bohem nebo daným společenským stavem. Bůh v Americe naopak věřícímu říkal: „Jednej“ a naznačoval dokonce jak. Mnoho lidí, a zdaleka nejen Američanů, bylo a je přesvědčeno, že takový systém (spojující ideální s praktickým, nadčasové s všednodenním atd.) v zásadě funguje. Sotva tedy bylo divu, že se toto pojetí u nás začalo nejintenzivněji šířit právě po roce 1918, kdy se vztah k nadsmyslnu obecně u nás ocitl v krizi a kdy po řešení neoddělujícím oba světy vznikla poptávka.
Zdá se to možná moc obecné
ve srovnání s konkrétními výsledky meziválečné Ymky, které se také na doklad úspěšnosti této organizace uvádějí nejčastěji. Ano, Ymca začala budovat společenská střediska a v nich klubovny, čítárny, písárny, studovny. Nabízela jídlo a nocleh za režijní cenu. Organizovala biblické hodiny, ale také jazykové, odborné, řečnické a ostatní kursy. Pořádala vzdělávací přednášky, akademie, koncerty a další kulturní představení, zřizovala tělocvičny a plovárny, organizovala tábory pod širým nebem, mohla se pochlubit bohatou publikační činností. Do té doby převažující sokolská tělovýchova (s důrazem na prostná a nářaďová cvičení) byla díky Ymce obohacena o nové a dosud u nás neznámé sporty jako volejbal, basketbal nebo lukostřelbu. V širokou známost vešly sociální kampaně Ymky, jako Vánoční strom republiky nebo oslava Dne matek. V Ymce se vystřídaly desetitisíce členů. Atd. atd.
Ale všech těchto úspěchů by sotva bylo dosaženo, nebýt ideového základu, o který se činnost Ymky opírala: Dobrá myšlenka je jenom ta, která funguje v praxi a prospívá lidem. Nejvznešenější idea, pokud druhým nepomáhá a pokud nenajdeme její ohlasy v každodenním životě, ztrácí právo na existenci. Právě toto bylo myšlení ve středoevropském prostoru nové, vždyť předtím a vlastně i potom si velmi mnoho českých myslitelů udělalo kariéru na ideách, které kromě nich už nikdo další nepotřeboval.
„Ymkařské“ kritérium praktičnosti
nutilo lidi uvažovat složitěji. Dosud v Čechách kvetl buď nacionalismus, nebo jeho negace, národnostní skepse. První plodil v masách nereálná očekávání, druhý zbavoval chuti něco dělat. Československá Ymka na škále vroubené oběma extrémy našla smysluplný směr své činnosti ve vědomém vlastenectví. Odmítala coby floskuli abstraktní humanitu, člověk podle ní není schopen mít rád stejnoměrně celé lidstvo. Ale konkrétní humanita, projevující se v lásce k vlastnímu národu, možná je.
Myšlení v extrémech (buď–anebo), tolik vlastnímu moderní době, se Ymka vzepřela v celé oblasti vztahování se ke světu. Jsi pro socialismu, nebo jsi proti? zdála se znít základní otázka nové doby. Ale k ymkařskému myšlení patřilo podrobit i tuto tezi kritice a přeformulovat ji: Socialismus ano, ale křesťanský a odpovídající v tom tradici, z které vzešel.
Takže něco víc než jenom evangelizace a něco úplně jiného než tělocvik. Budování společnosti opřené o koncept demokracie, která se nebojí čelit hrozivě se rozmáhajícím totalitám. „Nejsme přáteli ´idealismu´, který duchovní život odděluje od hmotného; žádáme si u mládeže porozumění pro věci hospodářské, finanční, obchodní, politické. Proto nespoléháme jen na intelektuály, naopak obracíme se se žádostí o součinnost v prvé řadě k lidem praxe, k obchodníkům, živnostníkům, průmyslníkům, dělníkům; jejich spolupráce na československém kulturním životě má být větší a vlivnější než dosud.“ (brožura Co je a co chce Akademická Ymca?, Praha 1930)
O silném ideovém základu
americké Ymky svědčí nejlépe fakt, že konkrétní podoby víry pro tu či onu zemi nebyly nikde předepsány. Ymka se sice zrodila z anglického a amerického protestantismu, ale jinak se organizovala podle místních poměrů: v Polsku na sebe brala katolickou, v Srbsku pravoslavnou podobu. V meziválečném Československu byl tento úkol vzhledem k šířícímu se ateismu o něco obtížnější. Ale že se ho podařilo objevit, dokazuje, nač pamětníci této československé Ymky dodnes nejraději vzpomínají: na způsob a úroveň diskusí, jež se v Ymce vedly.
Že je dobré diskutovat, verbálně potvrdí každý, ale kdo to aspoň jednou zažil, ví, že ke smysluplné diskusi nestačí jen dohoda na základě technických pravidel. Kdyby to bylo tak snadné, bylo by rozkoší sledovat diskuse například v českém parlamentu. K tomu, aby diskuse skutečně zafungovala, musí být účastníci osobnostmi s lepší než pragmatickou výbavou, odpovídající požadavkům každodenního života.
Konkrétní představu o diskusích v Ymce
nabízejí materiály, jako je brožura Výchova k mezinárodnosti v Ymce (Praha 1931). Publikace obsahuje otázky doporučené pro diskusi na téma Co znamená milovat svůj národ (stát). Vedle dotazů předvídatelných a tážících se spíše po znalostech („Čím speciálním přispěl náš národ ve světové historii?“) text přináší i otázky provokující k myšlení v pozemských kategoriích („Kdo jsou větší vlastenci? Ti, kdo nejvýrazněji a nejdokonaleji vyjádří své národní cítění či ti, kdo se často přes odpor celé společnosti snaží vést svůj národ k novým metám?“). O skutečné úrovni debaty však vypovídají až závěrečné dotazy týkající se transcendence. V dnešní debatě by je tímto způsobem asi položil jen málokdo: „Jak se projevil Bůh ve vašem národě? Má Bůh své oblíbené národy? Jestliže má Bůh nějaké poslání pro každý národ, není možné, abychom se mýlili?“
Ti, kdo se těchto diskusí účastnili, se neučili jen diskutovat, ale dostávali do debat i do života rovnou mravní kotvu. Cosi, co člověka přesahuje a ukazuje mu jiná než jenom jeho vlastní měřítka. Člověk takto vybavený pak byl schopen diskutovat o všem s jedinou výjimkou: nepochyboval o základu a smyslu života svého i ostatních. Diskuse se vzdálila slzavému údolí, přestala se podobat hádce.
Dodnes se dost často citují věty Emanuela Rádla, patrona Akademické Ymky, odsuzující tezi o neslučitelnosti náboženství s praktickým životem. Rádl slovy i činy dosvědčoval, že je to přesně naopak. Věřící člověk je povinen aktivisticky zasahovat do života kolem, protože právě jeho o transcendenci opřené myšlení je dostatečnou bází pro reformu. Dojde-li ve společnosti ke konfliktu, člověk nejenže do něho má vstoupit, ale má se v něm angažovat celý a bez rezerv. Touto naprosto nepragmatickou myšlenkou Ymca nepřestává imponovat hlavně v pragmatických dobách.
Je zřejmé, že lidé utváření v Ymce
tímto způsobem, dávali pojmu demokracie úplně jiný obsah, než je ten dnes převažující. Naše dnešní demokracie je formální: máme všechny nutné instituce, ale postrádáme kvalitní lidský materiál, který by je vyplnil. Ymkařská demokracie směřovala ke vzniku úplně jiné, a v žádném případě ne utopické společnosti. Každý člověk se v ní řídil zároveň pozemskými i Božími pravidly, byl vždycky zároveň svobodný i nesvobodný – a nikdy nebyl v duši opuštěný a sám.