Větší radost nemohli pořadatelé, vydavatelé a nakladatelé udělat svatohavelským farníkům a přátelům zesnulého dlouholetého faráře (od roku 1946 až do † 6. 1. 2003!!) Jiřího Reinsberga, než že se dočkali dlouho očekávaného druhého vydání (první 1967) zpěvů užívaných v Týnském chrámu a u sv. Havla v Praze. Poslední adventní neděli roku 2007 týnský farář otec Vladimír posvětil vydaný zpěvník, který byl pak rozdán k použití při bohoslužbě. Radost z pěkného díla mě povzbudila k tomu, abych se o ní rozdělil také se svými evangelickými bratry.
Čím je tento zpěvník tak mimořádný? Písně jsou vybrané z nejrůznějších kancionálů českých ( kancionály Franusův, Jistebnický, ale i méně známé jako Chrudimský, Benešovský aj), dále německých, utrakvistických a evangelických. Melodie neobvyklé, ale úchvatné (vyšebrodský rukopis aj.), slova prostá a výstižná.
V další části jsou autoři současní, kteří využili nabídku otce Reinsberga a v krátkém období blížícího se Pražského jara (všechny jsou datovány 1967) vytvořili řadu pozoruhodných písní. Dominuje mezi nimi Petr Eben, který složil také řadu antifon, krátkých zpěvů na žalmové texty, následuje Jan Klusák s několika mešními písněmi (nádherná je ke Kristu Králi), Iša Krejčí, Jarmil Burhgauser a další. Věroučné pravdy podány poeticky, věcně a neotřele. Nikde ani stopy po sladkobolném 19. století se sladkými tématy a dnes již obtížně vnímatelnými texty, které jsou však bohužel denním resp. nedělním hudebním doprovodem většiny bohoslužeb. Páteří knihy je dvacet mešních písní s různými názvy, jako Janovská, Ekumenická, Jenštejnská aj., které se více méně zpívají v kostele sv. Havla v Praze dodnes (a zřejmě jinde známy nejsou). Pro přechod ze sakrálního do profánního prostředí byly určeny děkovné písně na závěr bohoslužby, z nichž asi největší popularitu si získala Kindlerova Ve jménu Páně jsme se sešli.
Vzpomínám na dobu, kdy jsem začal do týnského chrámu nebo ke sv. Havlu chodit, jak jsem se těšil na každou neděli. Čekala nás vždy pěkná píseň melodií i textem, který všichni přítomní věřící uměli většinou zpaměti včetně případného latinského gregoriánského chorálu o velkých svátcích. Nikdy nechybělo závěrem Salve Regina. Nezastírám, že jsem se také vždy těšil, co otce Reinsberga napadne vtipného při kázání. Jedno za všechny: Kdysi (tedy před II. vatikánským koncilem) bylo běžným zvykem a nařízením v katolické církvi, aby přijímající věřící hostii kousáním neznesvětili, měli ji proto ohleduplně polknout. Ale otec Jiří to komentoval slovy: „Tělo Páně se má kousat, protože to je chleba. Kristus přece řekl, vezměte a jezte, toto je moje tělo, nikoliv pojďte a cucejte moje tělo…“
Přál bych si, aby tento zpěvník nezůstal jen v rukou pamětníků reinsbergovské doby, ale stal se občasným nebo ještě lépe pravidelným zpěvníkem při bohoslužbách v místech, kde se už zpěvy typu Bože před tvou velebností přece jen považují za překonané. Přáli bychom si, aby po zpěvníku sáhly i jiné křesťanské církve, v každém případě pouhé přečtení pěkných textů, spíše by se často dalo říci veršů, potěší srdce i duši. Pro naše evangelické bratry asi bude členění písní podle mešního pořádku trochu neobvyklé, ale písně jsou naprosto samostatnými celky, které je možno použít dle vlastního uvážení.
Představuji si otce Jiřího, jak v nebi prohlíží náš zpěvník a říká si: ,,Ale to Isti sunt agni novelli tam ještě mohli dát, to už Češi asi jinde nenajdou, ale Nitida stella a Devítníková mariánská tam jsou, takže Deo gratias a Bůh vás tam dole opatruj…“
Všem, kteří se na reedici zpěvníku podíleli, zejména pánům Eliášovi a Škáchovi, patří velký dík za uchování vzácného hudebního liturgického pokladu.
Svatohavelský zpěvník (Cantus Sangalenses Pragenses), Vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2008, 255 str.