Tak vážně, že si na něj v místním parlamentu 30. 3. 1988 odhlasovali zvláštní „zákon o prosazování mírové kultury“. Podle něj má oblast Benátky usilovat o mírovou kulturu prostřednictvím kulturních, výzkumných a informačních projektů, které má oblastní vláda buď přímo iniciovat, nebo podporovat jejich uskutečňování u úřadů, sdružení, spolků a kulturních institucí v benátské oblasti. To vše ve prospěch „boje proti válce a za lidská práva, demokratické svobody a mezinárodní spolupráci“.
Velká slova opravdu nechyběla na mezinárodní konferenci o evropském společném domu, lidských právech, mírové kultuře a evropské občanské společnosti, kterou ve dnech 23. – 25. 5. 1991 organizovala vláda benátské oblasti společně s padovskou universitou. Benátští poplatníci měli být zřejmě poctěni. Když jsem chodil po ulicích jejich města, zdálo se mi, že mají docela jiné problémy. Jeden den jsem potkával skupiny asi po dvaceti vyšňořených policistech. Nešlo o lidovou slavnost, ale o protestní manifestaci. Její účastníci mi vysvětlili s příslovečným temperamentem, že Američané, Angličané, mafiáni a turisté skupují domy a vyhazují rodilé Benátčany na ulici. Asi 300 lidí spíše staršího věku s transparenty táhlo úzkými uličkami a přecházelo mosty, křičelo a skandovalo. Policisté vpředu i vzadu dávali pozor, aby se nikomu nic nestalo. (Pár metrů pod nimi všemi slaná voda ničí pilíře a město se propadá.) Neviditelná smečka revolucionářů vytrvale po-malovává oprýskané zdi komunistickými hesly. Představitel komunistů v Sieně, na kterého jsem narazil při stopu, mi vysvětloval, že italští komunisté jsou střízliví, jiní než ti naši. Podporují reformy. On sám nedávno přivítal Alexandra Dubčeka, hrdinu pražského jara, když dostával doktorát v Bologni. Benátské zdi mluví jinak: „Lotta continua – boj pokračuje!“ Srp a kladivo provokují na čerstvě natřených zdech: „Kdo to zamaluje, je fašista.“
Řečníci v překrásném sále Školy evangelisty Jana vyslovují potěšení nad tím, že pominula konfrontace Východu a Západu, zatímco hosté z východu jim musejí připomínat, v době druhého výročí masakru na náměstí Tien-an-men v Pekingu, že komunismus není zdaleka mrtev. Přemýšlejí o tom, jak zdemokratizovat vrcholné evropské orgány a jak je přinutit, aby respektovaly názory občanské společnosti, k níž se směle počítají; názory prostých občanů mimo instituce. Teoreticky se přiznává nedělitelnost lidských práv, v praxi se jedná jen o těch evropských. O hladu v Africe, jako vlastně o všem, se může jen mluvit a mluvit: „Kdyby všechny rozvinuté západní země 0,5 % svého hrubého národního produktu obětovaly pro překonání disproporce Sever-Jih (tj. darovaly), bylo by to ročně 50 biliónů a za deset let 500 biliónů dolarů.“ Početní úkon provází potlesk. Ale co dál? Věrohodný mi připadá snad jedině italský misionář, který strávil v Africe 12 let – a ten se vyznává z pocitu bezmoci.
Italský novinář Giancarlo Zizola upozorňuje na roli křesťanství, které založilo vývoj individuální svobody. Aniž bychom se chtěli vracet do středověku, musíme navázat na křesťanský universalismus: z něho, ne z materialismu vyplývají hodnoty jako důstojnost, spravedlnost a tolerance. Marco Hren ze Slovinska mluví o Jugoslávii: bojí se, že ji čeká dlouhý a bolestný proces podobný jako v Severním Irsku či Paňdžábu. Na druhé straně: jsme-li na začátku, máme právě teď šanci jednat koncepčně a zásadové.
Problémem menšin se zabývají Scaba Kiss z budapešťské university a András Kovács. Na západě se mluví o integraci, na východě vybuchuje bomba dezintegrace, načasovaná po roce 1945. Nepodařilo se vytvořit národní státy jako na západě: 20 % Chorvatů žije mimo Chorvatsko, ve kterém zase žije 24 % Srbů. Podle jednoho modelu jsou práva menšin automaticky odvozena od občanských práv každého občana v klasickém právním státu. Ale potom chybí menšině politické právo nebýt přehlasován. Podle druhého modelu je uznána existence menšiny jako zvláštní jednotky ve společnosti s určitými právy. Podle jakých kritérií má však být sestaven seznam menšin? (70 % Romů v Maďarsku mluví jen maďarsky.) Osobní prohlášení jsou často konjunkturální, ovlivněna různými okolnostmi, včetně neznalosti základních pojmů (rozdílu mezi národní a státní příslušností). Je třeba uvážit možnost zavedení funkce tzv. ombudsmana (rozhodčího po vzoru skandinávských zemí) pro otázky menšin.
Mati Hint z Estonska upozorňuje, že zatímco v Evropě je tzv. nacionalismus negativním pojmem, pro pobaltské národy je jedinou cestou, jak usilovat o vlastní identitu. Pro Estonce není problémem, zda do kolonky státní příslušnost smějí napsat „heterosexuál“, ale zda smějí napsat „Estonec“. Západní integrace je možná pozitivní, ale „internacionalismus“ na východě znamenal bolševizaci, centralismus, asimilaci. Proto pobaltští aktivisté dávají spíše přednost termínu „regionální spolupráce“. – Jeho příspěvek byl přijat chladně. Všichni samozřejmě respektují zápas pobaltských národů za svobodu, ale… ono je to pořád pohodlnější, když celou zemi reprezentuje milovaný Gorbačov, zvláště v Itálii stále vzpomínají na jeho setkání s papežem. Národnostní srážky v Sovětském svazu vzbuzují určitý, třebas i nechtěný pocit evropanské vyvýšenosti. Mimochodem – v centru evropské civilizace, v opuštěném římském Kolosseu byl pan Hint přepaden dětským gangem a okraden jen o sovětský pas neměli malí profesionálové zájem. Policie krčí rameny a host z Pobaltí si připadá jako v nebezpečné džungli: u nich doma či v křesťanské Arménii by se něco takového stát nemohlo…
Chodím po benátských ulicích mezi rudými hesly, dávám si pozor, aby mi nikdo neukradl zpáteční jízdenku, obdivují chrám sv. Marka propadající se do moře, a jsem na rozpacích, zdali ušlechtilé úmysly benátských zákonodárců budou někdy korunovány úspěchem.