Uprchlík, člověk a občan

Jednou z hodnot, ke které se jako křesťané i jako sekulární humanisté hlásíme v debatě o přijímání uprchlíků do Evropy a proti fašizujícím tendencím ve veřejném prostoru, jsou takzvaná základní lidská práva. V poslední době nás k ochraně těchto nezcizitelných práv náležících člověku jako takovému, spolu s obranou svobody a demokracie zve kupř. „Adventní výzva“. Italský filozof Giorgio Agamben ukazuje v této souvislosti problematičnost pojmu lidských práv: spíše než zdůrazňovat, že i uprchlík má svá lidská práva, navrhuje (prostřednictvím konkrétního, bezpochyby odvážného politického rozhodnutí na úrovni evropských států) naučit každého občana Evropy, aby sám v sobě poznal uprchlíka.

Lidská a občanská práva

„Pojetí lidských práv,“ píše Hannah Arendt v Původu Totalitarismu, „založené na předpokládané existenci lidské bytosti jako takové se hroutilo vždy, když se ti, kdo je hlásali, poprvé střetli s lidmi, kteří opravdu ztratili všechny ostatní vlastnosti a specifické vztahy – až na to, že stále ještě byli lidmi.“ Agamben na tento postřeh navazuje a ukazuje, jak jsou domněle svatá a nezcizitelná lidská práva ve skutečnosti vždy závislá na právech občanů nějakého státu. Když v průběhu 20. století různé skupiny obyvatel přišly o část svých občanských práv či o národnost nebo občanství jako takové, neznamenalo to, že by jim byl ponechán jakýsi „zbytek“ lidských práv, nýbrž právě naopak: toto omezení občanských práv šlo vždy ruku v ruce s omezením jejich lidských práv. Jako jeden z příkladů uvádí Agamben zákon, který v roce 1926 vydal italský fašistický režim proti občanům, kteří upadli v podezření, „že nejsou hodni italského občanství“, umožňující jejich denacionalizaci. Extrémním případem ztráty občanských práv jako podmínky ztráty lidských práv jsou norimberské zákony z roku 1935. „Jedno z mála pravidel,“ píše Agamben ve svém stěžejním díle Homo sacer, „jež nacisté během „konečného řešení“ dodržovali, bylo, že Židé mohli být do vyhlazovacích táborů posláni pouze poté, co byli úplně zbaveni německé národnosti a onoho zbytku občanství, které jim ještě podle norimberských zákonů náleželo.“ Smutným příkladem ztráty (části) občanských i lidských práv jsou v této době, šedesát pět let po založení Vysokého komisariátu pro uprchlíky takzvaná detenční zařízení typu Bělá‑Jezová nebo Drahonice: bezpečnostní aparát státu tam zadržuje uprchlíky mimo jiné proto, že jsou to lidé bez prokázané státní příslušnosti. Fakt, že navzdory různým deklaracím práv jsou lidská práva zpravidla redukována na práva občana konkrétního státu, však podle Agambena není něčím novým. Jistou dvojznačnost konstatuje již ve znění Deklarace práv člověka a občana z roku 1789: vše nasvědčuje tomu, že první člen (člověk) je vždy obsažen v druhém (občan) a že lidská a občanská práva jsou v praxi zkrátka totéž. V pozadí jeho analýz je přitom varovné rozpoznání, že člověk, který ztratil všechny ostatní vlastnosti kromě samotného lidství, se spíše než bytostí mající práva stává pouhým životem, který je možné zabít.

„Pouhý život“

je přitom podle Agambena výsledek naprostého oddělení politického a biologického života jedince. Je podřízen svrchovanosti výjimečného stavu, a přestože jeho biologický život pokračuje, nemá již žádnou politickou existenci. Moderními příklady této redukce jedince na „pouhý život“ jsou uprchlík či deportovaný do koncentračního tábora, ovšem Agamben ji spatřuje již v římském právu v postavě homo sacer („posvátný člověk“): jedná se o osobu, kterou může kdokoli zabít (qui occidit parricidi non damnatur), kterou však nelze obětovat (neque fas est eum immolari).

Solidarita musí být politická

Oním pouhým životem vyloučeným ze státního systému se dnes čím dál častěji stává uprchlík: ten, kdo alespoň na čas vystupuje jako člověk, bez masky občana, která jinak jeho tvář neustále překrývá. Agamben přitom provokativně zdůrazňuje, že tím, kdo působí toto vyloučení uprchlíka jakožto pouhého života, není jen národní stát, ale že se na tomto oddělení a vyloučení jistým způsobem podílejí také humanitární organizace. Tyto organizace, píše Agamben, „nemohou chápat lidský život jinak než jako pouhý nebo posvátný život, a tudíž nechtěně udržují tajnou solidaritu se silami, proti nimž by měly bojovat. (…) ‚Prosící oči‘ rwandského dítěte, ‚jež je stále těžší nalézt živé‘ a jehož fotografie bývají ukazovány (v rámci reklamní kampaně na podporu fondu uprchlíků z Rwandy), aby získaly peníze, jsou snad tou nejvýmluvnější šifrou pouhého života, kterou humanitární organizace, v dokonalé symetrii ke státní moci, potřebují.“ Dobrým příkladem chápání uprchlíků jako pouhého života v současném českém prostředí je mediální strategie některých samozvaných obránců české „identity“ a českého národa (potažmo takzvané evropské „civilizace“) upozorňující na to, že uprchlíci mají mobilní telefony a značkové oblečení a že tedy nejsou těmi „pravými“ uprchlíky. Tuto strategii je možné vysvětlit právě pomocí pojmu pouhého života: pouhý život přeci má pouze „prosící oči“, není dobře oblečený a nedisponuje technickými vymoženostmi!

Pojem uprchlíka je tak třeba rozhodně oddělit od pojmu lidských práv, práv, která v těchto případech platí, jak jsme ukázali, jen na papíře. Zároveň je třeba zdůraznit, že jev uprchlictví se ani zdaleka nevyčerpává otázkou práva na azyl. Uprchlík tím, jak rozbíjí ono pouto mezi člověkem a občanem, je limitní pojem, který na jednu stranu představuje znepokojivý prvek v uspořádání národního státu, na druhou stranu ale také umožňuje obnovu politických kategorií. Proti oddělování a vylučování pouhého života tedy nestačí bojovat čistě humanitární a sociální činností oddělenou od politiky (na paradigma tábora jako čistého prostoru výjimky z práv „člověka a občana“ tento přístup jednoduše nestačí), ale je třeba mu postavit novou politiku, zcela jinou než je politika založená na ztotožnění člověka a občana, popř. na ztotožnění narození na určitém území a národa. „Dříve, než se v Evropě znovu otevřou brány vyhlazovacích táborů (což už se začíná dít), je nutné, aby národní státy našly odvahu zpochybnit sám princip zařazení narození do svého právního uspořádání a celou trojjedinost stát‑národ‑území, která je na něm založena,“ píše Agamben v knížce z 90. let Prostředky bez účelu.

Poznat sám v sobě uprchlíka

A jak si můžeme toto radikální zpochybnění národních států v rámci evropského společenství konkrétně představit? Jednou z možností je podle Agambena politická odvaha k novému modelu mezinárodních vztahů, založenému na radikálním prohloubení evropské integrace. Evropa by podle tohoto návrhu již neměla samu sebe chápat jako společenství národních států, ale jako topologický propletenec států, jejichž jednotlivá území by nebylo možné jedno od druhého rozeznat. Šlo by o to, začít nahlížet Evropu jako „bezteritoriální či extrateritoriální prostor, v němž by všichni obyvatelé evropských států (občané i neobčané) žili v podmínkách exodu či útočiště a status Evropana by znamenal pro každého občana bytí (pohyb i nehybné setrvávání) ve stavu exodu (…). Tento prostor by nekorespondoval s žádným jednotlivým homogenním národním územím (…), ale působil by na tato území, vytvářel by průniky a topologická členění podobná Kleinovým lahvím (těleso, která má jen jeden povrch, současně vnitřní i vnější) či Möbiovým páskám (prstenec mající jen jednu stranu, současně svrchní i spodní), kde nelze určit, co je vnějšek a co je vnitřek.“ (Prostředky bez účelu)

Nenajde‑li Evropa dost odvahy na radikální zpochybnění myšlenky národního státu a nenaučíme‑li se my jako její občané poznat sami v sobě uprchlíky, není v sázce nic menšího, než „politické přežití lidí“.

Autor pracuje ve Filosofickém ústavu AV

G. Agamben, Homo sacer. Suverénní moc a pouhý život. Praha: OIKOYMENH, 2011, přeložila Naděžda Bonaventurová.
G. Agamben, Prostředky bez účelu. Poznámky o politice. Praha: SLON, 2003, přeložila Naděžda Bonaventurová.