Čas ustrnulý

Číslo

Právě teď: mýtina od dřeva naprosto vzdálená, přes kotouč slunce se přelévají mraky, vzdálené dřevo praská a komíhá se ze strany na stranu, naléhá na západní svah kopce, dravci vplouvají a vyplouvají do světel roztroušených po kopci, koruny o sebe dutě křešou ve větru. Každou chvíli vzhlížím, jestli už se všechno to dřevo neřítí a nesesouvá na mě. Strhnout mě to může kdykoli, jako povodeň by mě to vzalo s sebou, duté řícení vyvrácených kmenů ze svahu. Z rozviklaných, osamocených smrků odpadávají větve jako kusy masa, neslyšně se snášejí k zemi, země je pokrytá vrstvou promodralého chvojí; měkká, mokvavá, rozblácená země. Z nebe se sypou ptáci v nárazech větru – z nehybnosti na patře oblak jsou náhle a surově vrženi proti zemi, zas a znova jimi zmítá snová časovost tříštící se teď o povrch země. Ano, právě teď jsou to nestálé poryvy času, které mě jako vlna vynesly na samý vrchol odlesněného kopce: sedím tu schoulená mezi ohlodanými pařezy a tříští dřeva, jakou zde nedávno vyvrhly stroje. Pode mnou holý svah pěnící až těsně u kořene zbytkem smrkového lesa, předjarní šedé pole ještě nezkypřené, v dálce náznaky vesnic. Slunce – slunce v mezivětří, rozehřívá, rozptyluje a znásobuje vůně lesa, smrkové silice, pryskyřici. Slunce a nehybnost v této chvíli na vrcholku vlny, která se zastavila, ulekla vlastního pohybu a shlíží s hejny vran splývajícími v tomto zadrženém dechu: daleká města se vylidňují, mosty propínají páteře samou lehkostí, zářezy letadel z nebe vymizely, propuštěné kočky se tetelí svobodou v lukách, kdesi v Číně znovu zpívají ptáci, kdosi se vrací domů, milenec přechází pěšky hranice, na dně řek se probouzejí ryby, ty se probouzíš v každém novém slově. Jsem na vrcholku vlny a dívám se, slunce mi sahá do útrob chvějivým světlem, čas puká jako pupeny – a také je radost, je radost, je radost nepřestávají Zahradníčkovi kosi – i já zcela nehybná cítím, že to, co hrozilo pozřít, bylo odvoláno, všechny rozjeté vlaky uposlechly povel k zastavení. Je daleko prašné, podupané město. Zvířený čas ustrnul, aby shlédnul z kopců a milosrdně ukryl srdce všech, kdo vycházejí pomalým, užaslým krokem do polí – uslyšet nadechující se zemi.