Duch Pravdy nám pro letošní svatodušní svátky připomenul událost Kristova příběhu také televizně: bigbítovými pašijovými hrami JESUS CHRIST SUPERSTAR. Neznámému televiznímu dramaturgovi se tak vydařil přímo teologický kousek – svatodušní čas nám zpřítomnil Ježíšovu cestu na kříž. Zpřitomnil nám ji jako cestu konfliktní, pobuřující a provokující všechny establishmenty času tohoto. Nepochybný důraz na Ježíšovo lidství (při respektu k jedinečnosti jeho údělu), znepokojivost a nezařaditelnost Kristova příběhu – a zároveň jeho otevřenost a uchopitelnost také v našem současnu – tedy to, čemu se říká inkarnační povaha příběhu ztroskotaného Mesiáše to je první Věc, kterou je posluchač a divák tohoto kusu hluboce osloven. Zakotvenost v dobové atmosféře se rýsuje zřetelně a je třeba na ni pamatovat. Revoluce lásky, míru, vzpoura proti konzumentské generaci na přelomu 60. a 70. let doznívá. Čím dál zřetelněji se rýsují dvě varianty – buď přizpůsobení a zaprodání sebe sama jen na povrchu proměněné konzumní společnosti – nebo troskotání, osamění či smrt (jak to, byť nechtěně, leckteří z protagonistů 60. let ztělesnili). A chce‑li někdo rozkrýt hlouběji drama superhvězdy, která musí čelit nástrahám takovéto volby, není už k pašijnímu příběhu daleko. Ztvárnění – nejdřív hudební a potom filmové – ovšem tuto dobovou zkušenost přesahuje. Už sama forma – pašijové hry provedené generací přelomu 60. a 70. let – nevyznívá jen jako archivní dokument. Rockové pašijové hry v divadelně střízlivých dekoracích totiž dobře souznějí se základní polohou evangelia – neútočí na diváka velkovýpravnými rádobyrekonstrukcemi „jak to bylo“, ale dávají vyznít naléhavé výzvě Kristova příběhu. Neutápějí zvěst v efektních scenériích, naopak, obnažují nenásilně a nesentimentálně apel, kterým pašijový děj chce oslovit. I náznakovost kostýmů – historických i současnych – napomáhá vizuálnímu odlehčení děje a přirozeně propojuje rovinu „tehdy“ a „, dnes“.
Hudbu měla asi většina diváků pod kůží natolik, že o ni těžko psát, i když možná nejmladší generace evangelické mládeže s překvapením zjišťovala původní souvislost leckterých oblíbených písní. S odstupem dvaceti let bylo zřejmé, že lze napsat silnou muziku, která využívá osvědčených postupů, aniž by nutně šlo o kýč či popíkovou povrchnost. Jednu podstatnou vadu televizního provedení nelze zamlčet: autorům libreta to teologicky i poeticky myslelo rozhodně lépe než českým překladatelům. A tak leckteré pointy vzaly za své a divák si je nemohl mezi řádky českých titulků ani domyslet. V lecčems tahle „rocková opera“ svým specifickým hudebním výrazivem zpřístupnila to, oč jinde a linek usiloval v daleko méně přístupných knihách nejeden moderní teolog. Vytrhla Ježíše z kontextu nicneřikajiciho oficiálního církevnictvi i z agresivně frázovitých klišé masových kazatelů. Upozornila na civilní rovinu Ježíšova příběhu, na aktuálnost jeho konfliktů a zápasu. V této poloze měl JK Superstar hodně co povědět (především svou hudbou) už v letech normalizačních. Ale ovšem, i dnes, v době postkomunistického měšťáctví, laciného pohrdání 60. lety i masivního nástupu nového náboženského tmářství, fundamentalismu a sektářství potřebujeme, aby nás oslovil kus, tak hluboce zakořeněný v těch rozporuplných 60. letech, v letech která větřila svobodu – a na vlastní kůži zakusila nejedno její úskalí. Cosi jsme vám tu předvedli, cosi zásadního o životě a smrti, a teď jedeme dál – tak vyznívá epilog hry. Ale přestože se rozbitá herka s ansámblem vydává na další cestu – něco tu zůstalo: kříž, vrhající stín i na slunce. Jako vykřičník – i pozvání.