Ve dnech 31. 10. až 3. 11. uspořádalo Centrum biblických studií pod vedením prof. Pokorného na ETF UK mezinárodní konferenci Philosophical Hermeneutics and Biblical Exegesis. Magnetem konference byla přítomnost francouzského filosofa Paula Ricoeura, který naši zemi k radosti filosofů i teologů navštěvuje v posledních letech čím dál častěji. Nejen že nás jezdí navštěvovat, ale také zde v poslední době začínají pomalu vycházet jeho díla. Po samizdatovém výboru z roku 1989 (přeloženém Milošem Rejchrtem, který k nám svými překlady začal Ricoeura jako první textově přivádět), který vyšel v Oikuméné v roce 1993 pod titulem Život, pravda, symbol, vyšel v Kalichu v roce 1999 rozhovor pod titulem Myslet a věřit, v němž se čtenář doví nejen mnohé zajímavé o Ricoeurově životě a díle, ale také například, proč upřednostňuje americké univerzitní školství před školstvím kontinentálním. V roce 2000 vyšel v Oikuméné první díl hermeneutickoanalytické interpretace Augustinovy filosofie času a Aristotelovy poietické filosofie Čas a vyprávění (1983) a v letošním roce první díl eidetickofenomenologické Filosofie vůle (1950).
Ricoeur se ve své přednášce soustředil na problematiku biblického kánonu a vztahů, které vznikají mezi texty a společenstvím, které texty čte a které je těmito texty formováno. Připomněl, že Diokleciánova policie bušila křesťanům na dveře a ptala se jich, co čtou. Jsem přesvědčen, že tato situace neskončila s pronásledováním křesťanů v Římě. O tuto otázku jde v našich rodinách, v naší církvi a naší zemi dnes! Ricoeur se v diskusi vrátil k situaci v Římě a vyznal, že kvůli evangeliu Markovu či Janovu by život nasadil, ale kvůli evangeliu Tomáše ne. U textů i u biblických textů však ekumenicky zdůraznil, že nepatří jen církvi či církvím, ale všem. Ricoeur pozorně po 4 dny poslouchal příspěvky, hlásil se do diskuse a ochotně diskutoval i o přestávce. Zjevně ho dojalo a potěšilo, když na konferenci poslední den dorazil Ladislav Hejdánek, na jehož bytový seminář vzpomínal jako na velmi silný zážitek, podobně jako na předválečné setkání s Bonhoefferem ve Štrasburku.
Na konferenci měli převahu teologové, kteří však také bibli i teologické tradice čtou různými hermeneutickými brýlemi. Profesor Grech z Říma zažertoval, že v moderně nejprve zmizel interpret, aby poté v postmoderně zmizel i text a zbyla jen hermeneutika, aby se měli teologové o co hádat. Stýkáním a potýkáním Gadamera a Bultmanna se zabýval současný přední Gadamerův žák Grondin, jehož Úvod do hermeneutiky vyšel v roce 1997 a je doporučeníhodný pro všechny, kteří touží po základní současné hermeneutické gramotnosti. Na hermeneutické téma pod titulem Hermeneutika a čas si zafilosofoval také Hejdánek, který vyšel z Marquardtova bonmotu, že úkolem hermeneutiky je najít v textu to, co tam není, a na závěr se dostal k celoživotnímu tématu pravdy, které v proslovu zašifroval do hebrejské emúna, ale v diskusi umožnil, aby pravda v jeho pojetí zazářila ve své plné síle.
Nejde mi o vyčerpávající referát, ale o otázku, proč se zabývat filosofickou hermeneutikou a biblickou exegezí. Jde o porozumění filosofickým textům i o porozumění Bibli, o porozumění nám samým a společenstvím, v nichž žijeme. Jde také o kritéria tohoto porozumění, o pravdu a víru, které jsou vlastním smyslem filosofické i teologické hermeneutiky a které se nám mnohdy v současném životě i ve spletité hře interpretací ztrácejí. Myslím, že pokud neztrácíme naději, že nás víra může vést a pravda vítězí, není ještě nic ztraceno.