A je to tady. Na pražském Výstavišti, v někdejším Parku kultury a oddechu falešného proroka zářných zítřků Julia Fučíka se usídlil soubor se superhvězdným představením o Ježíši Kristu. Už toto umístění svádělo k podvědomým obavám – nevyzní české představení jinde proslulého muzikálu jako laciné potvrzení toho, že teď má pro změnu recht církev? Neochočí si zas někdo pašijní příběh, aby prezentoval svou dovednost, moc či slávu?
Ne. Bohudík – Jesus Christ Superstar zůstává i v českém provedení tím, čím byl a je: provokativním představením, které stvrzuje, že skutečný příběh nelze nikdy vyvařit a přetvořit v klišé.
Inscenace i celkové pojetí vyrůstá z (domácí) tradice jevištní skromnosti a nápaditosti. Řešení scény – variabilní, pouze pískem dekorovaný prostor – na sebe neupoutává zbytečnou pozornost, zároveň však nenudí. Navzdor reklamním plakátům, připomínajícím zbožné barvotisky, představení samo nezavání náboženským kýčem. Komorní, nebombastická choreografie se zřejmě v lecčem poučila na filmovém zpracování. Jednotlivé prvky inscenace slouží příběhu, a možná právě to stojí za zaznamenání nejvíc: přestože téměř všichni diváci mají hudební čísla už takříkajíc pod kůží, nepůsobí inscenace jako řetěz hudebních či zpěváckých výstupů, ale vypráví příběh. Odkrývá a napovídá dimenze, které pouze v hudebním provedení zůstávají skryté a nečitelné. Nejde jen o dramatickou osu – stále napjatější konflikt Jidáše s Ježíšem, ale i o souvislost jednotlivých scén (např. Ježíšovo odmítnutí nabídky moci, končící slovy „nevíte, co je to moc, nevíte, co je to sláva“ a následující Pilátův sen; poslední večeře a modlitba v Getsemane).
Leckdo se obával, jak dopadne česká verze textu. Výsledek však skeptickému očekávání nedává zapravdu. Pokud je rozumět (není tomu tak vždycky), slyšíme někdy až úzkostlivě doslovný překlad. Písně tedy nevyznívají ani zbytečně hlubokomyslně, ani popově pozérsky. Obsah i styl nejspíš věcně odpovídá (škoda, že libreto není součástí jinak výpravného programu).
Přesto chci vyslovit několik vyčítavých otázek: Je-li původní i filmová verze veskrze aktualizovaným podobenstvím o konfliktu „superhvězdy“ se svými příznivci i establishmentem – proč v tomto smyslu vyznívá inscenace tak „historizovaně“ a chudě (nebo spíš trochu lacině „nadčasově“)? Nemohl alespoň někdo – ať už z učedníků či ostatních oblékat aktuálnější kostým? Nemohla Ježíše zatýkat nějaká obdoba Professional Commanda? Je třeba polaritu Ježíš-Jidáš zdůraznit i tím, že černovlasý („židovský“) Jidáš je zarostlý a rozcuchaný, zatímco blonďatý Ježíš (neviděl jsem, je-li p. Střihavka i modrooký) jako by právě vypadl z reklamy na Wash and Go?
K záměně – až komické – dochází při Ježíšově zatčení: Se slovem „schovej svůj meč“ se Ježíš neobrací na Petra, ale na zatýkajícího vojáka, což nemá oporu nejen v bibli, ale ani v původním libretu…
Případným návštěvníkům z řad církevních hodnostářů doporučuji koupit si lístek na balkón, a to co nejvýš. Budou tak moci vychutnat celé představení z pozice, kterou napadá představení v divadle Spirála (!) snad nejvášnivěji – tam, odkud shlíží obvykle deus ex machina.