Specifika našeho zvěstování

Číslo

1. Obsah

Máme radost z toho, že můžeme žít v demokratické společnosti, v níž svoboda slova umožňuje rozkvět myšlení, tvorbu programů a rozvoj dialogu. Hledáme v této nové situaci své místo a svůj úkol jako evangeličtí křesťané, jako církev. V pluralitní mnohosti programů a názorů i náboženských je nám východiskem soustředění na bibli a v ní očekávání na Boží slovo, protože víra je ze slyšení. Nově se připomíná úkol čerpat z pramenů reformace české i západní a navazovat na vyznavačskou nekonformitu z toleranční doby po roce 1781 a na konfesionální a ekumenické snahy po roce 1861 v době rovnoprávnosti církví. Také lze vystihovat nosné prvky přestupového hnutí po první světové válce a význam příchodu evangelíků a návratu reemigrantů do pohraničí po válce druhé. Z odkazu reformace zmiňme čtyři grunty: Pravda Páně a princip věrnosti a stálosti, zákon Kristův a princip odpovědnosti a mravnosti, milost Kristova a princip svobody a spasení, Boží sláva a princip odporu k vzývání člověka či idolu. Všechny tyto obsahy nás vybízejí k tomu, abychom se pravdivě zamýšleli nad cestou církve v minulých desetiletích, vyrovnávali se otevřeně s myšlenkovým bohatstvím dnešní doby a vstupovali do aktuálních setkání a duchovních zápolení s lidskou, kulturní a politickou problematikou současnosti. Máme přitom být obeznámeni s tím, jak ony obsahy vykládali ve svých dobách ti, kteří byli před námi v tomto století.

Evangelická víra je prostá a náročná. Podle epištoly Židům žije z oběti Kristovy, ale i ze slibu, hledí dopředu, majíc ovšem za těžiště svých rozhodnutí přítomnost. Náročné je postihnout smysl ospravedlnění v díle Kristově proti samolibé evidenci vlastních dobrých skutků. Víra spjatá s činěním utvrzuje osobnostní identitu křesťana, pevnou a nenásilnou. Věřit znamená činit pokání a jít cestou, jíž se dnes dochází ke spravedlnosti a odpuštění a zítra k odpuštění a spravedlnosti přičemž jedno nemůže být bez druhého. Víra se sdílí a hledá společenství těch, kteří se sešli kolem Slova, aby společně naslouchali a vzájemně se obohacovali dary, které přijímají, promýšlejí a činí. Tak vzniká sbor, v němž se lidé nemíjejí, nýbrž mají účast na oikodomé, vzdělání a růstu. Dření sborového společenství je služba, diakonia dovnitř i navenek, k níž bytostně patří zastávání se slabých. V církvi je dobrá kázeň, kterou působí Slovo vůči svědomí jednotlivce, takže není třeba uplatňovat příslušný řád. Víra upjatá k Boží polis (Zjevení 21) má dosah pro politiku, pro obec a stát. Evangeličtí křesťané mají mluvit a psát do politiky a kultury. Jejich řeč a text má ovšem mít evangelijní osvobodivou motivaci a perspektivní konkrétní věcnost.

2. Situace

Evangelická Českobratrská církev je menšinová a zřejmě menšinou zůstane. Jejím největším pokušením by se mohl stát pocit méněcennosti. Cena Božího Slova však méněcennost církve vylučuje. Naopak nepočetnost by mohla napomoci k soustředěnosti. Co všechno přece přinesla národu menšinová Jednota bratrská? Evangelická církev nebude působit vnějším úspěchem, ale závažností toho, co říká a co dělá. Má žít v toleranci vůči jiným církvím v ekumeně, ale bude muset jít dopředu třeba sama, protože ji k tomu postrkuje ohromné dědictví, ve které se uvázala jako jediná, to jest jednak dědictví reformace a jednak dědictví tolerance a zmíněné doby rovnoprávnosti. Naše duchovní setkávání a zápolení se současnou katolickou církví bude náročné. Vidíme jejího kardinála, sledovali jsme instalaci biskupů, byli jsme svědky svatořečení Anežky, pozorujeme, co všechno znamená návštěva papeže,u nás, významná je obnova řeholních řádů. Křesťansky zaměřené strany a hnutí se pokoušejí zaštiťovat věřící i politickými nástroji. Evangelická církev dojde nejdál s theologií kříže bez zajišťování pozic, naopak s respektem k tomu, že Ježíš „vně za branou trpěl“ (Žd 13, 12). Odtud také prostota, všednost, smysl pro světskost, civilismus, civilní interpretace. Promýšlíme ve světle Písma působení evangelizátorů, uzdravovatelů a různé výklady jejich činnosti, důrazy na mluvení jazyky ve vytržení, návraty k náboženským gestům a symbolům a máme nad tím otázky. Ale sekularizace je stejně naším hlavním protějškem a je i v nás a bude pokračovat jako dědička osvícenství i nadále. Má své kořeny v rozpadu theodiceje, protože Bůh už dávno nepotřebuje mít ve farářích advokáty, kteří by jej ospravedlňovali pokud jde o bezbřehé utrpení člověka ať už v rakovině či v gulagu. Atheismus, materialismus a konzum sekularizaci urychlily, ostatně na Západě je v lecčems ještě hlubší. Je potřebí z bohosloví kříže a vzkříšení tvůrčím způsobem sekularizaci překonávat, přestat ji moralizovat a rozeznat, že sekularizovaný člověk je vlastně mnohdy zajímavější než pobožný. Ostatně viděli jsme jak si v naší něžné revoluci příkladně a odpovědně počínali studenti, děti naší sekularizované doby, jakkoli za tím vším můžeme spatřovat křesťanské pozadí. Je radostné i náročné být ve vší pokoře i svrchovanosti svědky evangelia sekularizovanému člověku v pluralitní demokracii. Bonhoeffer se svým námětem nenáboženské interpretace bude nadále aktuální.

3. Cesty

Především to bude zase kázání v prostých bohoslužbách. „Ty holé stěny, pult místo oltáře, ta vážnost a prostota“, tak to udělalo dojem na Masaryka v Kloboukách. Budete-li zklamáni kázáním, potěšte se písněmi a faráře napomeňte. Ale kázání od časů Milíče z Kroměříže je tím hlavním. Pastorální hovor nikoli z povýšenosti, nýbrž z poníženosti pastora bude zcela nenahraditelný. Tady jsou naše největší dluhy. Je příležitost k dialogu s lidmi z Občanského fóra, politických stran, klubů, sdružení, škol, skupin, státní správy a měli bychom mít co říci. Zde přijde ke slovu smysl českých dějin a jejich vyústění a apel do dneška, pojetí člověka, možnost mezilidských vztahů, duchovnost a občanskost jednotlivce, smysl společenství i pravá političnost, prohlubování demokracie, respekt k bližnímu, humanita a tolerance. Máme umět rozeznávat místo křesťana v politice pokud jde o poslancování, pokud jde o účast nebo i funkce v politických stranách a hnutích. Také rozeznávat, jak se vůči tomu všemu má rozhodovat kazatel, kurátor, člen církevního správního orgánu. A v jakém smyslu je vlastně evangelická církev misijní? Asi jedině slaností slova, jemuž neprotiřečí neslaný čin. „Hlásá se potřeba misií – to je práce od duše k duši“ píše Masaryk. Konference Evangelického díla je sotva masovým shromážděním a na zaplněný stadion, jak to dokážou jiní, snad ani nepomýšlíme. Můžeme stavět početně i nepočetně jen na Slovu Božím bez velkých aranžmá a na pravdivé interpretaci tohoto Slova a na jeho činění. Specifika našeho zvěstování objevujeme na úzké cestě kříže a v širokém obzoru vzkříšení Ježíše Krista.