Nedávno jsem četl na jednom parte: Osud nás zradil, tatínka vzal, hoře nám způsobil, bolest a žal. Celý Váš život byla jen práce … odpočívej v tichu … sladce.
V hlavě se mi vyrojil gejzír asociací a ve vteřině se mi promítl celý můj život. Jsem si zcela jist: celý můj dosavadní život je jedno velké NE životu jako (tvrdé) práci. Už od nejútlejšího věku jsem tušil, že zruším-li druhou půlku verše – čili práci (v uvedeném citátu se asi myslí hodně tvrdá práce), pak ani ta první půlka verše už není pravdivá. ANO, celý svůj život jsem zasvětil boji proti osudu, který zrazuje nebožáka. Jak tento boj probíhal?
První předpoklad. Vychováván jako jedináček dostával jsem nejvybranější pokrmy, jaké bylo v bolševické době možno sehnat. Pravda, tento blahobyt byl vyvolán potřebou rodičů řádně vyživit nebožáka se srdeční vadou, ale přesto: moje první zkušenost – život je od toho, aby se žil naplno! V životě sháněj pro sebe jen to nejlepší! Již tehdy jsem si života uměl užít.
Druhý předpoklad. Viděl jsem práci rodičů. Když v základní škole nutili rodiče mé spolužáky, aby chodili na různé brigády, dával mi otec radu do života: nikam nechoď, v životě se ještě dost napracuješ. Tuto radu jsem si bral k srdci nade vše. O to větší bylo moje překvapení, když jsem pak v pubertě předstoupil před svého otce a řekl mu, že nikdy nebudu pracovat. Budu bohém. Otec ostře nesouhlasil. Už se však nedalo nic dělat: chci lidem svědčit o tom, že život si lze užít naplno!
Třetím předpokladem je praxe. Na střední škole (která mě nebavila) jsem se naučil chodit do hospody (ta mě bavila). Psal jsem básně (protože mě to bavilo), četl existencialisty (protože mě to bavilo). Objevil jsem svět diskotéky ve stylu house party a techna (to mě bavilo úplně nejvíc). Protancoval jsem celé noci a výborně se při tom bavil. Nejvíc jsem si užíval chození po ranním městě, v uších příjemnou hudbu a pozoroval probouzející se ptáky a začínající cvrkot města. Viděl jsem ztrápené obličeje lidí jdoucích do práce.
I moje praxe vedla tedy k potvrzení toho, co jsem již od začátku tušil. Život je od toho, aby si ho člověk užil pořádnými doušky.
A pak jsem nakonec nastoupil do zaměstnání (na rozdíl od Augustina bez výčitek svědomí). I práci jsem si vybral stejným způsobem, jako všechno v životě. Dělat faráře mě prostě baví. Nemusím vstávat brzo ráno do hokny, nadřízení mě nebuzerují. Baví mě číst teologické knihy, baví mě vyprávět o těch knihách lidem, baví mě povídat si o víře, baví mě kázat při bohoslužbách. Baví mě (většina) mých kolegů. Baví mě psát do časopisu Protestant, protože mám rád lidi, kteří jej uvádějí v život.
Dokázal jsem si v životě vybrat to, co mě baví. Dokázal jsem jít za svým cílem – nikdy manuálně nepracovat, žít jako bohém. Dokázal jsem toho cíle dosáhnout. Je mi 34 let a jsem naplněn. Všeho jsem v životě užil, a tak, kdybych náhodou zítra umřel, napište mi prosím na parte:
Nad osudem vyzrál: Celý život si užíval, měl všeho dost. / Lumpačil, protančil, chutí rozličných okusil. / Odpočíval a mnoho let prolenošil, / Zakusil ošklivost, smutek veselí i radost. / Nic mu nechybí, je král.
Anebo lépe:
Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. (Kazatel 9,7)