Vážená redakce, to, co mně dlouhá léta vadilo na našem církevním tisku, přisuzoval jsem cenzuře minulého režimu a autocenzuře těch, kteří pracovali pod tlakem této cenzury. Nicméně, co vadilo tehdy, vadl dnes nadále. Snad se to stalo zřetelnějším a průhlednějším. Teprve svobodné poměry ukázaly že příčiny je třeba hledat mnohem hlouběji, než by ukazoval povrch. Dospěl jsem k závěru, že klíčem k problému je pojetí církve, jež více nebo méně redakční rady našeho tisku zastávají.
Co bylo a je podle mne pro náš církevní tisk typické?
Snaha nabízet čtenářům pokud možno líbivou a hřejivou linii. Neslanost, nemastnost. Vyhýbat se ostřejším polemikám a konfliktním střetům. Nepsat o krizových a úpadkových jevech církve. Ukazovat církev, jakou by měla být, s podvědomým cítěním, že takovou vskutku jest. Nepřipustit ke slovu hlasy, které by kazily idylický obrázek, který si o sobě vytváříme.
Tím, co zde píši, nepopírám, že se v církevním tisku nepolemizuje a že se neobjeví tu a tam rozličnost koncepcí a výměna názorů. Nepochybné. Ale přesto je tu zřetelná bariéra, která se nepřekračuje ze zásadních teologických důvodů.
Obraz církve, který po léta pro své čtenáře vytváříte, je podle mého názoru matoucí a zavádějící, neboť zaměňujete esenci za fenomén, vydáváte normu za realitu. To, co je církvi dáno jako zaslíbení a výzva, vyhlašujete jako daný stav. Reál podáváte tak, že myslíte na ideál. Proto ze stran našeho církevního tisku na mne dýchá klidová, nudná, až neživá atmosféra.
Ve vašem obraze jsme církví bez poskvrny a vrásky, kde se milujeme láskou Kristovou a kde se – jaksi z povinnosti – také přiznává, že jsme společenstvím chatrných a všelijak selhávajícich lidi. Ale to, zda je církev v rozkladu, zda v ní bují nešvary, zda s bratrstvím a sesterstvím mezi námi je to na pováženou, o tom se nepíše, o tom se mlčí. To by nezapadalo do „normativniho“ pojetí církve podle Písem. A my evangelíci se přece podle Písma řídíme.
Není pak divu, že jsme dnes ve svých řadách plni tolikeré samospravedlnosti. Po léta jsme byli živeni iluzí, „jak se spolu hezky máme a jak dobře vypadáme, ačkoli nic nemáme, jako neón svítíme“ (J. Hutka). Zdroj této bludné iluze vidím v opomíjení skutečnosti, že církev v této časnosti je také ještě pod soudem. Pod soudem za svůj reálný stav. Za své hříchy, za své poblouzení, za svá selhání. A tohle náš církevní tisk nikdy nechtěl a dosud nechce vědět ani přijmout. Nezapadá to do idyly úsměvného a láskyplného společenství, o které nám musí jít.
Ovšem do této církevní idyly nezapadají hlasy těch, kteří takový obraz církve nesdílejí, kteří poukazují na jeho sebeklam, kteří se dívají na církev sebekriticky a dožadují se nápravy. Jsou za to odmítáni jako „bratři nebratrští“. Jejich řeč o církvi a slovo do církve neodpovídají onomu pojetí, které je žádoucí a o němž si i rádi něco přečteme. Laciná milost, takto dominující v církvi, znamená především pohladit členstvo a zalichotit mu. Služba církevního tisku je v tomto ohledu výtečná. Mám namítnout a dokazovat jak je právě toto pojetí církve nebiblické?
Ale takové vytěsněni a vylučování nebratrských bratří připomíná cosi povědomého. Především sem spadá ono pojetí církve jako vzorové uhlazeného a kladného společenství. Není to tak dávno, co jsme všichni slýchali o bezkonfliktní společnosti, o společnosti vzorové a dokonalé, jejíž totální klady narušují jen nezodpovědné „protispolečenské živly“. V našem prostředí tornu říkáme „nebratrské projevy některých bratří“. Vím, že je to analogie hrozivá, a vím, že není snadné si ji připustit. Ale teologie vysněného ideálu a ideální utopická ideologie nemají k sobě tak daleko. Obě vycházejí z falešného vědomí.
Pokud byste se domnívali, že přeháním nebo stojím úplně vedle, můžeme spolu prolistovat některá letošní čísla vašich novin a časopisů. Vím, co říkám, když vašim redakčním liniím vytýkám stranictví, neobjektivitu, tendenčnost, deklasování nepříjemných názorů i osob, jakmile by snad – nedej Bože – bylo už nevyhnutelně nutné referovat o nějakém závažném konfliktu či krizové situaci v církvi. Takto jste si počínali např. při referování o lednovém synodu, stejně jako při problematice, spojené s úřadem synodního seniora.
A tak vás musím upozornit na váš výrazný podíl na tom, že byl v uplynulých letech vybudován pevný a neochvějný církevní establishment, který je dnes nadmíru sebevědomý (vždy( je v souladu s čistým evangeliem) a který nedovede vyslechnout odlišné informace a připustit jiné názory, nežli jsou ty oficiálně vytištěné a shora dolů předávaná.
Promiňte, ale mám za to, že živit takový obraz církve před církví je něčím z gruntu mylným a falešným. Vždyť nepřipouštět nepříjemnosti a eliminovat konfliktní a krizové momenty ze senzoria čtenářů, to zakládá minimálně žurnalistickou polopravdu o situaci církve. A v okamžiku, kdy skončí monopol na informace a koncepce, může být nic netušící evangelický čtenář šokován tím, o čem nevěděl, co se k němu nedostalo, před čím byl chráněn. A to není vůči němu zodpovědné.
Nejen rys milosti nad naší církvi, ale zároveň i rys soudu by měl vnímat a zakoušet čtenář vpravdě evangelického tisku, pokud chce pravdivě číst o své církvi a pokud ho nechceme klamat lacinými iluzemi, že je mezi námi vše v pořádku, až na nějaké ty nedostatky a nebratrské projevy. Měl by se dozvědět, že Daniel a Jeremiáš nemuseli být zrovna „kolaboranty“, ale že někteří naši senioři jimi být mohli.
Tady se pak začíná objevovat logický důsledek vašeho pojetí církve. Církev je chápána jako „něco extra“, jako „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý“ (1P 2,9). A pokud připustíme, že církev je také nevěrná a pobloudilá, tak zase – jen s mírou povinnosti, snít se to sluší přiznat. Církev je měřena biblickou čistotou a svět biblickou démoni(. Z toho samozřejmě plyne, že nešvary a poblouzení světa kolem nás se nám vyhýbají, protože my evangelíci jsme zakotveni v jiném – rozumějme – biblicky normativním světě.
Oč pravdivější by bylo, kdybychom přiznali, že byly a jsou jisté společenské neduhy, které se nám popravdě vyhýbají, zatímco jiné bohužel akceptujeme. Církev nebyla a není zachvácena narkomanií, nezná prostituci, nepodléhá kriminalitě. Ale nevyhýbalo se ji donášení, spolupráce s StB, kariérismus a prodejnost. Ano, církev zápasí s konzumentstvím a s účelovou sofistikou v myšleni i morálce. O tom by bylo třeba otevřené psát a tohle tisknout. Jinak hrozí, že čtenáři, naivně důvěřující předkládané idyle církve, mohou být jednoho dne předěšeni z toho, co vyjde najevo. Nemluvě o bolestném zklamáni, bezradnosti a opuštěnosti.
Chápu, že máte snahu pastýřsky ochránit své čtenáře, členy církve, před mlčením negativních jevů. Ale ptám se, zda tahle služba pastýřská se nakonec nezmění ve službu medvědí. A namísto objektivních informací o záporných a konfliktních jevech v církvi jsou její členové odkázáni na nepodložené nebo nafouklé fámy.
Rozumíme si snad v tom, že existuje jakási pomyslná míra, co tištěné texty snesou a co nikoli, a že mi nejde o nabádání církevního tisku směrem ke skandální bulvárnosti. Jen opakuji a trvám na tom, že centrální linie redakci církevního tisku obrážejí určité pojetí církve, které mám za teologicky problematické, a ve vší vážnosti to předkládám k společnému zamyšlení.
4. 11. 1990