Pavel Otter

Vážená redakce, to, co mně dlouhá léta vadilo na našem církevním tisku, přisuzoval jsem cenzuře minulého režimu a autocenzuře těch, kteří pracovali pod tlakem této cenzury.

IX.

Zmínil jsem několikrát 20 či 40 let cesty své církve. Při úvahách o její dějinné vině a dějinném pokání bylo by jistě vhodné aspoň krátce naznačit, jak rozumím této cestě za uplynulá čtyři desetiletí v ohledu dějinně-politickém. Dovolím si použít citace ze svého delšího dopisu synodnímu seniorovi J. Hromádkovi z března 1988:

Svým příspěvkem chci vstoupit do rozhovoru s dr. Františkem Škarvanem, někdejším synodním kurátorem ČCE, na podkladě jeho Zprávy o církvi v Kostnických jiskrách č. 23.

Nemohu pominout skutečnost, že se v církvi vede v poslední době spor o to, zda by se měly či neměly odvolat některé dokumenty z minulého dvacetiletí.

Máme-li navázat na Jaspersovo schéma, pak doporučuji vyloučit z našich úvah rovinu viny kriminální a rovinu viny teologické. V pořadí schématu jde o vinu první a vinu čtvrtou.

Máme-li zvažovat pokání církve, měli bychom začít zdůrazněním, že pokání patří k závažným, možná podstatným rysům života církve.

Tu noc po prohlídce Vatikánu z 28. na 29. září měl jsem sen:

Listuji páteční přílohou Lidových novin. Všimnu si roz hovoru, ve kterém mě zaujme sdělení zpovídaného, že naposledy četl nového Lyotarda a že má doma celého Derridu. Na fotografiích známá tvář, takže se začtu víc a víc. To už zjišťuji, že čtu rozhovor s ředitelem Televize Nova Vladimírem Železným.

Pozn. red.: V Aktualitách z církve se objevila zpráva, že synodní rada vypisuje konkurs na místo ředitele Evangelické akademie

Souhlasím s P. Smetanou, že na „lustrace v církvi“ (ČB, zvl. číslo 1990) je třeba upřít pohled viry