„Rány minulosti“ nebo „hojení vzpomínek“?

Číslo

S minulostí se nevyrovnávali jen v Evropě

Konec polárně rozděleného světa na přelomu let 1989 a 1990 přinesl řadu nových otázek po směřování těch částí světa, jež prošly revolučními změnami. Jaká bude politická struktura nové společnosti? Co bude těžištěm společenského a politického řádu, který ze změn vzejde? Odkud budeme čerpat inspiraci? Které nové konflikty čekají? Jaká je úloha minulosti? Jaká má být naše identita v malém domácím měřítku a ve větším měřítku mezinárodním?

Důsledkem byla také otázka po roli nových a starých elit nebo, obecněji, po novém uspořádání společnosti. Kde je místo dosavadních vůdců, často diktátorů? Mohou se aktivně podílet na nových společenských strukturách? A na čem se zakládá legitimita nových vůdců, v době vlády dosavadních elit často utlačovaných? Noví vůdcové často neměli žádné zkušenosti s vedením státu, ale jednali z přesvědčení. Jakým způsobem měli ukazovat, že patří do jiné kategorie než vůdcové dosavadní? Je pro konsolidaci nového řádu nutná odplata?

To vše lze shrnout do jedné naléhavé otázky, které musely čelit všechny země, které se v té době transformovaly: Jak se vyrovnat s nedávnou minulostí? Minulost je v životě společnosti vždy prvkem arbitrárním a vrtkavým. A nikdy není neutrální. Tím spíš to platí o nestabilních společnostech, které hledají svoji identitu, jistoty a základy. Minulost vždy obsahuje spoustu nebezpečného materiálu, což může snadno vést ke konfliktům a dokonce i násilí. Navzdory požadavkům a nadějím aktérů minulost nikdy není správně chronologicky uspořádaným sledem událostí. Místo toho je její funkcí legitimizovat současnost tak, že jí budeme rozumět retrospektivně. Minulost a současnost jsou dvě strany téže mince, obě vypovídají o hodnotách sociopolitického režimu. A předpokládá se, že minulost bude podporovat nové chápání současnosti.

Rozdělíme‑li země, které v devadesátých letech prošly zásadními změnami, do tří skupin, tedy na Afriku, Latinskou Ameriku a střední a východní Evropu, je zřejmé, že vzdálenější minulost hrála v jednotlivých případech různou roli. Nemluvíme zde o nedávné minulosti represivního systému, ale spíše o době před ní. Na rozdíl od většiny zemí střední a východní Evropy nemají africké státy jako například Jihoafrická republika v moderní historii ideální období, které by mohlo fungovat jako orientační bod. První polovina dvacátého století pro ně byla ve znamení kolonialismu, který v jejich perspektivě nepředstavuje nic jiného než jinou formu útlaku.

Pro většinu středoevropských zemích takovou úlohu plní meziválečné období, v němž Poláci, Češi a Slováci získali nezávislost (byť to Slováci chápali jako období, kdy byli pod nadvládou Čechů). Pro Maďary pád Habsburků na druhou stranu znamenal také významnou ztrátu území, kterému do té doby vládla Budapešť. Zvláště Češi viděli ovšem dobu takzvané první republiky pod vedením presidenta Masaryka jako symbol demokracie a rozkvětu. Po roce 1989 se jedním z hesel stalo obnovení této éry národní hrdosti. Tento „návrat zlatého věku“ v sobě měl samozřejmě také potenciál pro nové konflikty. Jedním z nich bylo rozdělení Československa (naštěstí bez vojenského konfliktu), jiným válka v bývalé Jugoslávii.

Vizí všech středoevropských států bylo připojit se ke společenství evropských národů v rámci Evropské unie. Právě členství v Evropské unii a dalších západních aliancích bylo zřejmým cílem politického a ekonomického přerodu. V této věci panovala velmi výrazná shoda jak v rámci populace, tak mezi novou politickou elitou. Důležitým orientačním bodem složitého transformačního procesu tak byla právě snaha stát se součástí západního světa se všemi jeho specifiky.

Pamatovat si a hojit

Další záležitostí, která s přerodem souvisela, byla také motivace najít způsob, jak se vyrovnat s nedávnou minulostí. Jak pro novou dobu přinést smíření, které by lidem pomohlo projít úplnou přeměnou sociopolitických perspektiv? Jak zhojit rány minulosti a dojít k základní shodě o nové identitě země?

Zásadní roli v tomto procesu hrála Jižní Afrika, kde vznikla Komise pravdy a usmíření. Odborníci to definují jako takzvanou tranziční spravedlnost („transitional justice“), jejímž cílem je vypořádat se se závažnými problémy útlaku, porušování lidských práv představiteli státu, justičními vraždami atd. jinak než prostřednictvím běžné justice. Právě v této souvislosti se nakonec ujal pojem hojení vzpomínek.

Ředitel Institutu pro hojení vzpomínek otec Michael Lapsley popsal základní účel Komise pravdy a usmíření takto:

„Jako stát, jako národ, jsme se rozhodli, že nemůžeme prostě vše zapomenout a odpustit. Stejně tak nebylo realistické zvolit norimberský proces, v němž by byli všichni, kdo se dopustili významných křivd a příkoří, postaveni před soud. Místo toho jako stát volíme možnost pamatovat si a hojit. A domnívám se, že toto rozhodnutí, tento závazek, zaujalo představivost světa.“ (The International Journal of Narrative Therapy and Community Work 2002, No.2.

Všimněme si, že Lapsley ve svém popisu nepoužívá slova „vina“ a „trest“. Jihoafrický model pod vedením anglikánského biskupa Desmonda Tutu především vytvořil prostředí, v němž oběti apartheidu mohly vyprávět své příběhy a pachatelé nespravedlností vysvětlit svoje motivy a pohledy. Tak mohli ti druzí přiznat svou vinu a zodpovědnost, oběti jim mohly odpustit, a tím se obě strany mohly vzájemně akceptovat jako příslušníci nové Jižní Afriky.

Takto to popsala jedna z odbornic na proces vedený Komisí pravdy a usmíření, Annelies Verdoolaege z univerzity v Ghentu:

„Po skončení soudních procesů se všichni navzájem vnímali jako občané Jižní Afriky, kteří by měli spolupracovat, aby vybudovali nový stát. Práce komise vyjevila, že úplně všichni Jihoafričané mají nějakou sdílenou historii, kterou již nelze opomíjet, což přineslo solidaritu a vědomí sounáležitosti.“ (Verdoolaege, Annelies, Reconciliation Discourse: the case of the Truth and Reconciliation Commision, Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 2008, s. 18.)

Podle Desmonda Tutu nebylo jiné cesty, jak zabránit dalšímu násilí, protože nová budoucnost může vyrůst jen z odpuštění. Ve své závěrečné zprávě pro Komisi napsal: „…kruh pokračujícího vzájemného odplácení, který do té doby charakterizoval jejich národní historii, musel být přeťat a jediným způsobem, jak toho docílit, bylo zvolit spravedlnost založenou na obnově (restorativní) místo spravedlnosti založené na potrestání (retributivní), dostat se k odpuštění, protože bez něj nebyla budoucnost možná.“ (Desmond Tutu, No Future Without Forgiveness, New York: Doubleday, 1999.)

Na konci cesty k novému společenství Jihoafričanů nebylo vězení pro utlačovatele, ale odpuštění v podobě amnestie.

Mnohé africké a jihoamerické země se vydaly podobným směrem. Patří k nim například Chile, Sierra Leone, Libérie a nejvýznamněji pravděpodobně Rwanda po genocidě v roce 1994. Byly činěny i pokusy o proces pravdy a usmíření v bývalé Jugoslávii, ale selhaly z důvodů nekončícího konfliktu, odlišného kontextu a chybějící podpory ze strany politiků.

Středoevropské očišťování společnosti

Selhání Komise pravdy a usmíření v Jugoslávii bylo také důsledkem skutečnosti, že ve středoevropských zemích existovala jiná forma tranziční spravedlnosti. Přesto lze vidět jisté souvislosti s jihoafrickým modelem. Především se i bývalé komunistické země jako Východní Německo, Polsko, Československo a jeho nástupnické státy, Maďarsko a Rumunsko soustředily zejména na oběti komunistického systému. A za nejvhodnější cestu, jak jednat s představiteli bývalého režimu, nebyl rovněž považován běžný právní systém, přestože někteří z nich byli postaveni před soud a odsouzeni.

Rozdíly mezi modelem Komise pravdy a usmíření a realitou ve střední Evropě jsou důležitější. Přístup k ranám minulosti dostal jiný název. Dominoval mu německý diskurs, který používal pojmy „Vergangenheitsbewältigung“ nebo „Vergangenheitsverarbeitung“. Vyrovnat se s minulostí, překlenout ji. To ukazovalo na složité procesy zvládání minulosti spočívající ve zjišťování faktů a hledání způsobu, jak s nimi žít. Nešlo o smíření mezi utlačiteli a obětmi. Předchozím obětem, z nichž se nyní staly politické elity, dodala znalost minulosti nástroje k omezování vlivu předchozích elit na veřejný život.

Tento přístup měl dva aspekty. Na prvním místě se např. v Německu, v ČR a v SR archivy tyranského aparátu komunistického režimu zpřístupnily veřejnosti (v Maďarsku či Rumunsku už jen omezeně). Tím se měla obětem poskytnout možnost zjistit, jak s nimi předchozí režim nakládal, jaké kroky podnikal, aby omezil jejich svobodu, a jak pronikal do okruhu přátel a rodiny. Kromě toho šlo i o zajištění zdrojů k podrobnému studiu fungování komunistického systému, mechanismů útlaku, kontroly nad různými částmi společnosti – tedy mašinérie komunistického režimu.

Je charakteristické, že v rámci tohoto procesu byla omezována práva pachatelů. Je možné znát jména bývalých agentů Státní bezpečnosti, občané mají v zásadě neomezený přístup k informacím, které byly původně přísně tajné, včetně osobních složek zúčastněných. Německá praxe se stala modelem pro většinu středoevropských zemí. I přes víceméně administrativní povahu této strategie nakládání s minulostí je symbolické, že hlavou instituce, která zpřístupnila složky bývalé tajné policie, byl stejně jako v Jižní Africe farář. Tento proces měl zjevně teologický rozměr.

Druhým prvkem středoevropského přístupu k problémům minulosti byla takzvaná lustrace. Těm, kteří se podíleli na chodu minulého režimu – o čemž měly podat důkaz odtajněné složky – mělo být znemožněno vykonávat veřejné funkce. V tomto případě se stal modelem československý zákon z roku 1991 (451/1991 Sb). Opět to znamenalo omezování práv pachatelů (mohli pracovat pouze v soukromém sektoru), aby mohla být nastolena jakási méně přísná forma spravedlnosti. Lustrace nebyla druhem trestu. Měla omezovat vliv předchozích elit.

Středoevropský model se v otázce ran minulosti nezabýval usmířením, ale očištěním společnosti od bývalých komunistů. Na rozdíl od procesů jihoafrické Komise neměl veřejný, společenský charakter. Neproběhl žádný rituál, nevytvořilo se prostředí pro naslouchání příběhům. Místo toho se jednalo o restriktivní proces, což vyvolalo řadu diskusí.

Kořeny a podoby středoevropských ran

Rány na těle i duchu způsobené v minulosti mají v této části světa jinou podobu. Jejich značná část pramení z nacionalismu v jeho různých formách. Nejjasněji je to vidět na osudu etnických a kulturních menšin. Ty byly a jsou vylučovány z veřejného prostoru, protože zkrátka nejsou jako my. Jejich práva byla omezována a popírána. Krajní formou byl násilný útlak a persekuce, ať už v podobě vyhánění z území státu nebo deportace do koncentračních táborů a plynových komor. Ve jménu národa se všechny středoevropské národy dopouštěly značných nespravedlností vůči těm, kdo byli tím nebo oním způsobem odlišní.

Další díl ran pochází z časů komunistické nadvlády. Zde musíme čelit otázce osobního zapojení, nedostatku odvahy se ozvat, odporovat, neposkytnout informace o potenciálních obětech útlaku. Vidíme zničené kariéry, nemožnost studovat, potíže s ubytováním. Strach z těch mocných neopustil duše lidí ani po pádu berlínské zdi.

Problém vyrovnávání se s minulostí ale neřeší jen země, které prošly změnou režimu. Tento proces probíhá i v západní Evropě. Zde se rány často pojí s nadvládou nad jinými částmi světa v době kolonialismu. Například Nizozemsko je neustále konfrontováno se svým počínáním v Indonésii, zejména pak v poslední fázi nadvlády po skončení druhé světové války, kdy šlo o snahu vojensky zlikvidovat hnutí za nezávislost. Stejně tak je pro Nizozemce citlivým a bolestivým místem trauma z toho, že se holandským jednotkám nepodařilo ochránit obyvatele Srebrenice.

Církve mezi utlačovateli a oběťmi

V době nespravedlnosti, ať už apartheidu nebo komunistického režimu, hrály komplikovanou roli církve. V procesech Komise pravdy a usmíření v Jižní Africe se účastnily i soudních přelíčení. Jejich pozici můžeme rozdělit do tří kategorií, které velmi dobře odrážejí realitu církví v komunistických zemích:

„ty, které byly hybnými silami útlaku tím, že vládnoucí moci uvolňovaly prostor a legitimizovaly ji (včetně přímé podpory apartheidu, přítomnosti ve státních strukturách, aktivního útlaku disidentů ve vlastních řadách, praktikování náboženského apartheidu v rámci církevní instituce, propagace státní teologie a náklonnost k bohatým a mocným) nebo z nedbalosti (včetně odmítání zodpovědnosti, nedostatku odvahy, neschopnosti proměnit záměry v činy, neschopnost podporovat členy zapojené do zápasů proti apartheidu a špatného porozumění vlastnímu dědictví či tradici víry) - ty, které se staly obětí útlaku (ve formě přímých útoků státu na věřící a organizace; uzavírání budov, škol a institucí; represe namířené proti náboženským hodnotám a zákonům; zmanipulovanosti státní propagandou; a viktimizace jinými skupinami věřících) - a nakonec ty, které se proti útlaku stavěly (prostřednictvím oficiálních prohlášení a rezolucí, petic, dopisů a soukromých výzev, opouštění státních struktur, občanské neposlušnosti, solidarity s osvobozeneckými skupinami, obhajování odvetných opatření a také prostě tím, že byly hlasem těch, kdo nemohli mluvit).“ (Elna Mouton a Dirkie Smit, Shared Stories for the Future? Theological Reflections on Truth and Reconciliation in South Africa, Journal of Reformed Theology 2 (2008), s. 49.)

Velmi podobné to bylo u církví v bývalém východním bloku. Lze je rozdělit na přizpůsobení se a odpor. Obecně je možné pozorovat schéma, v němž se lidé ve vedení církví snažili vyvarovat konfliktu se státními autoritami, do značné míry je legitimizovali a v důsledku tak selhávali v podpoře jasného hlasu disidentů z vlastních řad. Ve stejné době byly církve také obětmi komunistického útlaku z důvodů ideologické snahy vymýtit s konečnou platností náboženství ze společnosti. V očích těchto režimů byly církve jejich nejnebezpečnějšími konkurenty, protože hlavní zdroj jejich identity – víra v Boha – byl nezávislý a nekontrolovatelný. Po pádu komunistického režimu mnozí s bolestí zjišťovali, že na otázku, jak se postavit k minulosti, nepředstavují církve odpověď, ale naopak jsou součástí problému.

Církvím chybí vůle vypořádat se s vlastní minulostí

Církve mají k procesům podobným Komisi pravdy a usmíření ze své podstaty velmi blízko. Z teologického hlediska je vyznání viny, odpuštění a smíření integrální součástí křesťanského života. To je také důvod, proč se některé církve na přelíčeních Komise podílely tím, že pro ně poskytly určité obřady a symboliku týkající se právě odpuštění a smíření.

Ve střední Evropě se církve navzdor svým snahám na sociopolitickém přerodu devadesátých let příliš nepodílely. Jedním z problémů v tomto ohledu je fakt, že podobně jako zbytek společnosti byly a jsou církve zainteresovány spíše v honbě za majetkem. Tím církve v zásadě potvrzují hodnotové vzorce většiny a nenabízejí k nim žádnou jasnou alternativu.

Jiným problémem je chybějící vůle církví vypořádat se s vlastní minulostí a vyvodit důsledky ze svého zapojení do struktur komunistické moci. Pokud byla uvnitř církví v devadesátých letech nějaká reflexe minulosti, ukazovala církve jako hlavní oběť komunistické moci. Nenabízely jiný model vyrovnávání s minulostí než očišťovací přístup většiny.

V posledních letech některé církve ve střední Evropě vytvořily komise, které se mají nedávnou minulostí zabývat. V některých případech je jejich konkrétním záměrem zjistit podrobnosti o vině konkrétních církevních představitelů. Hlavní potenciál takových výzkumů, tedy odpuštění a smíření, se tedy nebere v potaz. Místo toho má tato práce skončit u pochopení toho, jak se církve staly součástí represivního systému. V roce 2009 vydala Sekce Společenství evropských protestantských církví pro střední a jižní Evropu prohlášení, jak se vyrovnávat s minulostí a ranami, jež působí. Volala přitom po velmi podobném přístupu jako je ten jihoafrický, konkrétně po usmíření a bratrství. Píše se v ní:

„Není nejmenších pochyb, že bychom se minulosti zbavili prostřednictvím zjednodušujících tvrzení o vině či historického hodnocení, jež se dopouští morálních zkratek. Místo toho je důležité ukázat mechanismy moci a útlaku, přizpůsobování a spolupráce stejně jako nebojácný odpor, který ukazuje, že v církvi byly možné i takové podoby konfrontace. Takové perspektivy nám umožňují dívat se na vlastní církve kritičtěji, zatímco dnes se před mnoha výzvami – jako jsou důsledky a oběti nekontrolované ekonomické globalizace, návrat xenofobie, rasismu a antisemitismu – spíše zavírají oči. A proto aktivní rozpomínání posiluje odolnost církve a zvěrohodňuje ji.“

Riziko smíření stojí za to

Církve svým původem jsou společenstvími smíření a jejich úkolem je vytvářet a rozšiřovat prostředí na smíření založené. Otázka viny je díky moci Kristova odpuštění až druhotná. Do debaty o tom, jak se vyrovnávat s nedávnou minulostí, mají tudíž křesťané a církve možnost přispět jedinečným způsobem. Více než kterýkoli jiný subjekt vědí, že obnova společnosti je na základě odpuštění a smíření možná. To neznamená odmítání či popírání hněvu a bolesti vyrůstajících z minulosti. Desmond Tutu v souvislosti s prací Komise pravdy a usmíření v Jižní Africe řekl:

„Odpustit svým nepřátelům nebo těm, které milujeme, a usmířit se s nimi, neznamená předstírat, že věci jsou jinak než jak doopravdy jsou. Neznamená to poplácávat se po zádech a tím špatným se prostě nezabývat. Pravé smíření odhaluje hrůzu, násilí, bolest, pravdu. Někdy dokonce může věci zhoršit. Je to riskantní, ale nakonec to stojí za to, protože jenom upřímná konfrontace s realitou může rány zhojit. Povrchní usmíření může hojit jen povrchně.“

Dá se tedy říci, že více než o ranách minulosti je potřeba mluvit o hojení vzpomínek. Naším tématem nejsou ony rány, ale právě jejich hojení, které vede k vytváření společenství smíření. Nedefinuje nás ani neurčuje naše vina, ale jsme tu z Boží milosti a odpuštění. Neboli jak říká Desmond Tutu: „V nebi budeme možná překvapeni, jaké lidi tam potkáme. Bůh má slabost pro hříšníky. Nemá moc velké požadavky.“

Autor přednáší na katedře církevních dějin ETF UK v Praze.

Článek byl původně připraven pro sborník mezinárodní ekumenické konference, který vyšel r. 2012 pod názvem Není už rozdíl? Keine Unterschiede mehr? No more difference? (ISBN 978-80-86211-85-5), pro publikaci v Protestantu ho autor částečně upravil. Z angl. přeložil Jan Škrob, mezititulky redakce.