Televizní seriály představují především oddechovou záležitost, nicméně konkurence, náročnost publika, ambice tvůrců určitou část seriálové tvorby dostaly na úroveň, která parametry oddechového žánru dávno překročila. A loňský seriál Černobyl z koprodukce HBO/Sky se ocitl na špičce žánru. Stylem fiktivního dokumentu líčí havárii černobylské jaderné elektrárny, její dopady, i to, co havárie odkryla o pozdně sovětské resp. komunistické společnosti.
Dílo můžeme samozřejmě sledovat jako napínavý thriller v „postapokalyptických“ kulisách, které ovšem patří k naší ne tak dávné přítomnosti. Můžeme sledovat osudy seriálových hrdinů, a jestliže téměř u nikoho nedojde k nějakému happyendovému rozuzlení, není to odraz současného scenáristického trendu líčit i osudy kladných hrdinů co nejtemněji, ale výsledek reálného dění v r. 1986 v tehdejším Sovětském svazu. A můžeme si zároveň uvědomit, že jsme – aniž jsme tušili rozsah katastrofy – byli tady v Evropě také součástí toho dění. U Černobylu se bojovalo i za Prahu, byť nám to soudruzi s cynismem sobě vlastním zatajovali.
První naléhavé téma je tak motiv oběti. V tradici zprofanované sovětskou propagandou ho známe především z válečných scén, výkřiků „urá, za vlast, za Stalina“. Likvidace následků výbuchu reaktoru si vynutila oběti válečných rozměrů v čase míru: hasiči, kteří likvidovali požár bez jakýchkoli speciálních pomůcek, technici, kteří se snažili povolit a potom naopak uzavřít přívod vody, horníci, kteří razili štolu pod reaktor, vojáci, kteří místo robotů odklízeli prudce radioaktivní trosky ze střech okolních budov. Ti všichni obětovali, či velice riskantně nasadili své životy, aby jiní – včetně nás, kteří si tehdy užívali krásné květnové dny venku v přírodě – mohli (pře)žít. V ruské tradici je povinnost obětovat se silně zakořeněna – a ještě silněji byla (a stále je) zneužívána. Tvůrcové seriálu ji ovšem zpřítomnili s úctou ke konkrétním lidským osudům, jako hodnotu autentickou, vrostlou do konkrétních situací, gest a hlášek. Člověku se tak vtírá „Tys zemřel, abych já mohl žít“ ze Sváťovy Omaha Beach.
Pražádnou úctu k jednotlivým osudům neprojevuje ovšem sovětský mocenský aparát. Seriál vyvolal samozřejmě i debaty, nakolik jeho líčení odpovídá realitě. Pokud jde o odbornou stránku věci, můžeme snad spolehnout na dobrozdání „jaderné dozorkyně“ Dany Drábové: … „na to, že nejde o technický popis, co se v Černobylu před 33 lety stalo, je to uděláno poměrně přesně… každý by to měl vidět, když to vydrží, … protože je to velmi dobře zpracované memento toho, co se stane, když o osudu začnou rozhodovat lidé, kteří kašlou na odborníky.“ (rozhovor na www.i-rozhlas.cz) Katastrofa tak postupně odkrývá fungování systému, založeného na ustrašeném lhaní směrem nahoru, a na sebeobelhávání systému, kde se ideologické a propagandistické (a mocenské) cíle zcela nadřazují jakékoli skutečné odpovědnosti. V tomhle jsme žili, byť u nás v československé „soft verzi“. A ani proslulá glasnosť s tím nic moc neudělala, byť bez Gorbačova by následky bývaly jistě daleko horší. O to víc vyniká – historicky poměrně věrné – rozhodování postav, které si děsivou realitu pustí na tělo, a tato pravda je přinutí k činu. V seriálu tuto proměnu aparátčíka v odpovědně jednajícího reprezentanta ztělesňuje ukrajinský šéf strany Boris Ščerbina (který také r. 1990 na nemoc z ozáření zemřel). Seriál tak upozorňuje, že i v anonymizovaném prostředí všeprostupujících mechanismů moci a lhaní se vystavenost pravdě reality může stát momentem, kdy konformní aparátčík přijme vlastní odpovědnost. Vzdálená odezva evangelijního „poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí“? Možná – i když je to pravda ve smyslu vaculíkovského „pravda je to, co zbývá, když se všechno prošustruje“.
Výzva k přijetí pravdy tváří tvář jaderné katastrofě se ovšem nezrodila v lůně komunistického aparátu, ale přišla od vědců. V seriálu je zastupují Valerij Legasov a Uljana Chomjuková. Od nich přišel apel, který naboural mechanismus aparátčického lhaní a alibismu. Oni projevili odpovědnou odbornost, když z nepřímých informací rychle poskládali, k čemu v Černobylu muselo dojít, a projevili odvahu nedělat pouhou vědeckou zástěrku ideologické propagandě. Jejich zápas je líčen velmi plasticky – od počáteční fáze, kdy bylo třeba srozumitelně vyložit představitelům moci, co se děje a jaké mohou být následky, – přes hledání řešení při likvidaci katastrofy – až po závěrečné rozhodování, zda před auditoriem kolegů u soudního projednávání upozornit veřejně na konstrukční riziko reaktoru RBMK (čímž si Legasov vysloužil doživotní persekuci od KGB). Realitě pak odpovídá i to, že Legasovovo svědectví kolovalo i v éře „glasnosti“ mezi vědci pouze jako samizdat.
Otázky, jež v Černobylu rezonují, jsou víc než aktuální. Témata kolektivní nezodpovědnosti, propagandistického zakrývání malérů a hrozeb mají své aktuální paralely např. v současných korporátech, ochotných zatajovat hrozby a způsobené škody na životním prostředí kvůli image či zisku. Ideologie se liší, mechanismy zůstávají – a díky za každého, kdo se odváží je odkrýt. Už kvůli tomu stojí za to pustit si seriál z obýváku na tělo.