Protestor 3/2018

SČED na štítě a přece se štítem

Pohnutá historie Svazu českobratrského evangelického duchovenstva – jeho zápasy a uvězněný a odsouzený předseda

 Motto: Co by bylo potřeba napsat, jsou dějiny solidarity (Sváťa Karásek)

Počátky stavovské organizace

Ustavující schůze Spolku evangelických duchovních české národnosti se konala 9. 8. 1904 v reformovaném chrámu v Pardubicích. Sídlil v Praze a byl pobočním spolkem Jednoty evangelických farářů v Rakousku. Měl své stanovy ze dne 15. 11. 1867, čís. 134 říšského zákona.

V nové Republice Československé se transformoval nejprve na Spolek duchovních evangelické církve bratrské a záhy na Spolek českobratrského duchovenstva (SČD). Právní trvání bylo ověřeno Zemskou správou politickou v Praze 6. 4. 1922. Farářský spolek svobodně rozvíjel svou činnost. Za první republiky neměl spolek problém se státem, ani stát se spolkem.

Předposlední valná schůze SČD se konala v Praze 1.–3. 2. 1937 zároveň s teologickým kurzem Husovy fakulty. Na téma „Křesťanství a národnost“ přednášel Dr. Rudolf Říčan, přednášky na teologickém kurzu měli prof. Dr. F. Hrejsa, děkan Dr. S. Daněk, prof. Dr. J. L. Hromádka. Úplně poslední akcí SČD ve svobodné republice byla výroční schůze v Praze 31. 1.–1. 2. 1938, zároveň probíhal teologický kurz Husovy fakulty. Proslovy měli: Rudolf Medek: „Nové legendy v Čechách a na Moravě“ a Jan Dus: „Pohřeb prezidenta Osvoboditele“. Přednášky na kurzu měli také děkan Dr. F. Žilka a prof. Dr. F. Bednář.

Za protektorátu

si výbor spolku počínal opatrně a pragmaticky, řídil se heslem „Za bouře nezbývá než se přikrčit a všude, kde možno, používat válečné lsti.“ SČD byl pojmenován „Der Pfarrerverein der Evang. böh. Brüderkirche“ a měl své vlastní dvojjazyčné razítko. Spolu s několika jinými organizacemi a spolky byl pod záštitou „státního prezidenta“ Dr. Emila Háchy. Ten osobním dopisem z 20. 5. 1942 požádal vedoucího Úřadu lidové osvěty ministra Emanuela Moravce, aby v nich podle jeho směrnic vykonával dohled nad jejich politicko‑kulturní činností. Tímto osobním dopisem prezidenta byla dán právní základ pro dohled nad politicko‑kulturní činnosti SČD, podle směrnic o včlenění zemí českých (nyní protektorátu) do Říše německé. V roce 1944 byl zaslán všem členům oběžník SČD s informací o novelizaci platových zákonů. V závěru se píše: „…oběžník zastupuje členskou schůzi. Jest pak velmi žádoucí, aby bez výjimky všichni naši duchovní byli organizováni. Členství se potvrzuje zapravením ročního příspěvku, nyní v částce 50 K.“ (!)

Od osvobození v roce 1945

trvala svoboda jen tři roky. Přesto došlo k obnovení činnosti spolku v plném rozsahu, včetně pokračování ve spolupráci se slovenskými evangelíky. První valná schůze SČD po konci 2. světové války se konala v Praze 6. 9. 1945. Schůzi předcházela 5. září přednáška profesora J. L. Hromádky „O naší orientaci“. Z úvodního proslovu předsedy Rudolfa Medka cituji „Vycházíme z hrobu, vyzdvihněme korouhev pravdy Boží! Scházíme se po vichřici hněvu Božího… Protektorát byl koncentrační tábor Čechů, žalář, v němž přímý dozor vykonávala tajná policie „die Gestapo“. Vůbec místo právního řádu a spravedlnosti byla nastolena zvůle německých úřadů… Ztišili jsme se a čekali, až přijde vhodný čas. Přitom jsme hleděli zesílit intenzitu sborové práce, zvláště mezi mládeží a konfirmandy.“ Do čela SČD byl zvolen staronový výbor: předseda Jan Dus, místopředseda J. B. Jeschke, jednatel Jos. Závodský, pokladník Mir. Růžička, přísedící Václav Kejř.

V únoru roku 1946se konala bohoslovecká extenze SČD v Husově domě v Praze. Přednášeli děkan František Bednář, prof. Slavomír Daněk a doc. J. B. Souček. V březnu píše SČD dopis Husově čs. evangelické fakultě bohoslovecké, který obsahuje poděkování a žádá o další spolupráci. Hodlá neprodleně přikročit k vydávání odborné vědecké Teologické revue. Vítána bude spolupráce s teologickou vysokou školou v Bratislavě. V dubnu odchází ze SR dopisy předsedům farářských spolků na Slovensku a v Čechách, Ďurovičovi a Dusovi, vítající, že po šestiletém přerušení se obnovuje spolupráce českých a slovenských evangelíků. V dubnu se připravovala a v květnu se konala v Uherské Skalici společná Konference evangelických duchovních (KED). SČD pak organizoval valné hromady i teologické konference. Na konferenci v Brandýse nad Orlicí 1946 přednášel prof. František Bednář o Světové radě církví. Na výročním shromáždění SČD v roce 1947 v Pardubicích přednášel ve své vlasti naposled prof. Dr. Otakar Odložilík (později emigroval do USA). Na začátku února 1948 se ještě konala výroční schůze SČD opět v Pardubicích, přednášeli synodní senior Josef Křenek a děkan J. L. Hromádka.

Únorové události roku 1948 – převzetí moci komunisty

Noví vládci nasadili hned ostrý kurz třídního a ideologického boje. Začali neomezeně vládnout a cíleně likvidovat občanskou společnost. Represe a politický diktát sílily postupně a nakonec postihovaly celou společnost. Začal otevřený protináboženský a proticírkevní boj. První obětí se stala hierarchie katolické církve. Náboženské organizace ještě mohly pořádat svá shromáždění. V květnu se konala teologické konference KED v Trenčíně. Kromě programu si na pozvánce mohli faráři přečíst i doporučení k odběru plánované a konečně vydané odborné vědecké teologické revue Theologia Evangelica. O prázdninách 1948 se konaly dvoutýdenní kurzy SČD. Přednášeli synodní senior Dr. Josef Křenek, synodní kurátor Dr. A. Boháč, prof. Dr. Rudolf Říčan, prof. dr. Josef B. Souček a prof. Dr. František Bednář, který hovořil o chystané konferenci Světové rady církví (SRC). Účastníci kurzů SČD zaslali Synodní radě ČCE dopis kritický k osnově i obsahu Nových církevních zákonů (NCZ): „Jsme si vědomi, že důsledky přijetí, nebo nepřijetí zákona v dobrém i špatném, ponesou v prvé řadě duchovní církve. Buď jak buď, jsme povinni bdít nad svobodou a svéprávností církve. Návrh zákona ohrožuje žádoucí svébytnost církve a ruší její samosprávu. Máme proto za vhodné a potřebné, aby synodní rada usilovala aspoň ony poznámky, které na základě ústního jednání s p. ministrem Čepičkou připojila k osnově zákona, vtělit do chystaného zákona, nebo alespoň do prováděcího nařízení k tomuto zákonu. Nepochybujeme o tom, že duchovní naší církve se necítí a v žádném případě nebudou cítit víc služebníky státu než služebníky církve Páně. Bude‑li vzat náležitý zřetel na naše výhrady, jsme pro přijetí zákona vědouce, že dnešní vláda ani parlamentu nepředkládá osnovy zákonů k přijetí, nebo nepřijetí, nýbrž mu dává jedinou možnost, totiž jednomyslné přijetí.“ Obavy farářů se do roka naplnily. Žádný, natož náležitý zřetel na výhrady vzat nebyl. NCZ byly parlamentem jednomyslně přijaty a církvím bezohledně vnuceny – oktrojovány.

Činnost SČED nebyla zatím nijak omezována, pokračovala i spolupráce českých a slovenských evangelíků. Ve Zlíně (Gottwaldově) v roce 1949 a v příštím roce i v Žilině proběhly konference KED.

Osudový rok 1949

Bylo to období tvrdého stalinismu, nejen kontrola a direktiva, ale hlavně násilí a represe. Politické represe vyvrcholily popravami. V červnu roku 1949 byl popraven (oběšen) legionář a generál Heliodor Píka. Za rok byla tímto barbarským způsobem popravena žena, politička, evangelička Dr. Milada Horáková. Marné byly hlasy z demokratického světa žádající o milost. U nás naopak zmanipulované kolektivy pracujících žádaly „tresty smrti“. Společnost zalehly obavy a strach. Zastrašeni a dezorientováni byli i lidé v církvích. Jak by ne, když týden po popravě Milady Horákové se na Kozím Hrádku konala „mírová pouť“ a „manifestace“, na níž aktivně vystupovali představitelé všech církví (!) Kázání, jistě na biblický text, měl náš synodní senior ČCE Viktor Hájek. Celkem však byla omezována svoboda svědomí, vyznání i shromažďování. Zrušeno bylo též vysílání bohoslužeb v rozhlase a na veřejnosti nesměl zaznít žádný náboženský pořad.

V souvislosti s NCZ se přiostřily vztahy mezi komunistickým režimem a Slovenskou evangelickou církví a. v. kvůli neochotě vedení církve přijmout tyto zákony bez požadovaných zásadních úprav. To se změnilo, když byli protestující členové z vedení církve odstraněni (některým byl odebrán státní souhlas k výkonu povolání, jiní byli dokonce uvězněni.) Režim už nepronásledoval jen římsko‑katolickou církev, ale i další církve a potlačoval všechno, co souviselo s vírou a náboženstvím.

Ve dnech 28.–31. 8 1950 se konal Teologický kurz SČD v Sobotíně. Obsáhlý referát na téma „Nové církevní zákony a evangelické duchovenstvo“ přednesl emeritní předseda Rudolf Medek. Sice optimisticky, leč i značně oportunisticky uzavřel: „NCZ znamenají důležité opatření v socialistické výstavbě republiky. Upravují církevní poměry tak, aby náboženský život se rozvíjel v souladu se zásadami lidově demokratického zřízení a zvláště, aby duchovenská činnost byla zaměřena ve směru čistě duchovním a náboženském.“ Servilita vůči režimu pokračovala. V září poslala SR dva dopisy seniorům o kurzech politické výchovy: „Podle sdělení Státního úřadu pro věci církevní (SÚC), započne dnem 1. října 1950 první kurs politické výchovy pro evangelické duchovní. Pořadatelé budou Kostnická jednota a SČD. Kursy budou trvat vždy 14 dní a mají se v nich vystřídat duchovní všech evangelických církví v českých zemích. … Cílem kursů bude seznámit naše duchovní i jiné církevní pracovníky s politickými naukami a s problémy lidově demokratického státu.“ Kurzy proběhly, ovšem bez režimem očekávaného výsledku. Naopak, faráři si mezi sebou vyměňovali posměšné básničky a vtipy o přednáškách i o samotném „školení“. Postupně však, když režim přitvrdil, se dostavily obavy a strach. Společenská situace přímo vychovávala a vedla k oportunismu.

Po vydání nového spolkového zákona č. 68/1951

muselo zaniknout mnoho spolků, mezi nimi Junák, Sokol, SNAHA, YMCA a další nekomunistické spolky i nezávislé organizace. Zánik hrozil i farářskému SČD. Zásluhou vyjednavačů, zvláště předsedy Jana Dusa se jej však podařilo bez větších škod transformovat na Svaz českobratrského evangelického duchovenstva (SČED). Tento profesní spolek se ocital ve dvojím ohni. Chtěl být a zůstat křesťanským a demokratickým útvarem, jenže v nedemokratickém a ateistickém státě. Za lidově demokratické a později i socialistické republiky měl SČED stále větší problémy se státem ovládaným komunisty. Evidentně tomu tak bylo i obráceně.

V závažných případech, při porušování lidských práv a občanských svobod SČED často i kriticky oslovoval mocipány. Svědčí o tom např. i dopis z 25. června 1952 tehdejšímu obávanému stalinistovi, stranickému ideologovi, ministru informací Václavu Kopeckému: „Pane ministře, dovolte, abychom Vám tlumočili názor SČEDu na onu část Vašeho projevu, předneseného u příležitosti ustavujícího sjezdu Čs. společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, týkající se poměru k náboženskému cítění lidu. Udivuje nás, že jste v něm uvedl jenom dvě skupiny návštěvníků bohoslužeb. Opravdu natolik známe členy své církve, zúčastňující se sborového života, abychom Vás mohli ujistit, že vedle reakcionářů a naivních nekritických lidí daleko větší počet jest těch, kteří svou účastí na bohoslužbách vyznávají upřímně svou víru v Boha bez pokrytectví a postranních politicko‑reakčních myšlenek a cílů. Mnozí z nich při tom jsou dobře obeznámeni s vědeckým světovým názorem, aktivně pomáhají při budování socialismu a současné přestavbě společnosti a usilují tak o zachování světového míru pro nás všechny tak nezbytně potřebného a žádoucího. Ve své řeči jste sice poznamenal, vážený pane ministře, že otázka poměru k náboženskému cítění lidu je složitá, a přece Váš projev celý problém povážlivě zjednodušuje a tím nám, evangelickým duchovním, ztěžuje naši práci mezi lidem. Nyní bude nesnadnější, abychom přesvědčovali některé z členů svých sborů, že reakcionářství jakéhokoliv druhu není správným křesťanským řešením. Vždyť pravé křesťanství podle evangelia, očištěné od nánosu pověr a osvobozené od politického zneužití ze strany vládnoucí třídy, vždycky bylo, je a také bude silou sociálního pokroku a světlem pravdy proti tmářství jakémukoliv, jak o tom svědčí historie, a zvláště naše husitství. Pokládáme za svou povinnost, abychom Vám toto své stanovisko napsali otevřeně a upřímně. Bylo by nám totiž proti mysli hovořit o něm po straně – víme, že Váš projev vzbudil po celé církvi živý ohlas a klademe si otázku, zda se nestane mnohým překážkou na správné cestě k pochopení současné přestavby společnosti.“

Konec padesátých a prvá polovina let šedesátých

SČED si dával záležet na tom, aby i za nepříznivých podmínek zůstával společenstvím otevřeným světu, křesťanským a demokratickým. Nebylo to snadné, důležité byly kontakty. Když se pozvolna uvolňovala politická situace, začali přijíždět církevní hosté ze Západu:

1.–6. dubna 1954 byl v Praze na návštěvě německý teolog Martin Niemöller. Byl pozván na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu (KEBF) a na SR. V Praze kázal a přednášel na téma: „Vyznávající a současná církev v Německu“. On byl asi prvním z řady oficiálních hostů ze Západu, v dalších letech jich přijížděla na teologické kurzy SČED přednášet řada:

1958 – prof. H. J. Iwand s manželkou, přednášel o „Barmenských tezích“; 1959 – prof. H. W. Wolf exegetoval „Žalmy a proroka Jonáše“; 1960 – prof. Walter Kreck přednášel o „Barthově učení“; 1961 – prof. Wolfgang Schweitzer měl přednášku o „Teologické etice“; 1962 – prof. Martin Fischer přednášel o „Aktuálních otázkách praktické teologie“; 1963 – prof. Max Geigel přednášel o „Křesťanském svědectví v atomovém věku“; 1963 – ještě i farář Martin Schwarz, který přednášel o „Teologii Karla Bartha“; 1964 – prof. Georg Casalis přednášel o „Prorocké službě církve“.

V druhé půli šedesátých let

se začala uvolňovat politická situace a SČED mohl svobodněji rozvíjet svou činnost, pořádat konference, spolupracovat se slovenskými farářskými spolky, udržovat a rozšiřovat kontakty v zahraničí. Pokračovaly též přednášky hostů na teologických konferencích SČED:

1965 – prof. Martin Schröter přednášel místo Gerharda von Rad na starozákonní téma; 1966 – prof. van Leeuwen přednášel na téma „Sekularizace jako teologický problém“; 1967 – prof. Jürgen Moltmann přednášel na téma „Teologie jako eschatologie“; 1968 – prof. Rudolf Bohren měl téma přednášky „Posluchač jako faktor kázání“; 1969 – čestný prof. Eberhard Bethge měl téma přednášky „Církev u Bonhoefera“.

Na výroční plenární schůzi SČED v r. 1966

došlo ke statečnému a závažnému vystoupení faráře Jana Šimsy, který otevřel otázku týkající se práce StB. Nakonec byl plénem odhlasován návrh, aby se výbor SČED obrátil na ministerstvo vnitra (MV) s tím, že „jsme znepokojeni činností StB, která obtěžuje některé členy SČED a sliby, nebo pohrůžkami je nutí, aby se stali jejími tajnými spolupracovníky.“ Bylo to vůbec poprvé, kdy se veřejně hovořilo o metodách StB a ještě k tomu kriticky. To si ti „mocní a sebevědomí špioni“ nemohli nechat líbit, zvláště ne od farářů (kněžourů). Započala poslední etapa dlouhého zápasu SČED s režimem. Byl to zápas „Davida s Goliášem“. Mohlo by se zdát, že se SČED neměl do toho nerovného zápasu pouštět, vždyť neměl ani ten „prak, co měl David“. Jenže ona to nebyla volba SČED. Konflikty opakovaně vyvolával svým totálním nárokem na svědomí „svých poddaných“ militantní komunistický režim. V takových a podobných situacích a zvláště pro magistri verbi divini se aktualizují slova apoštola Pavla z epištoly Efezským. Svazu českobratrského evangelického duchovenstva do příštích časů (dnů?, měsíců?, let?) nezbývalo než svléknout starý, obnošený šat oportunismu a kompromisnictví, „posilnit se v Pánu a v moci síly jeho“ obléci plnou Boží zbroj a odolat ďáblovým svodům (Ef 6,10–16). V apoštolově alegorickém výčtu zbroje není expressis verbis (i když ji měl jistě apoštol na mysli) uvedena jedna z nejúčinnějších zbraní v boji, kterou je kolegiální, bratrská solidarita. Tuto zbraň a zároveň ctnost SČED neotupil, ani si ji nedal až do konce vyrazit z ruky.

21. srpna 1968

došlo k zákeřné vojenské intervenci, okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy v čele se sovětskou Rudou armádou (naší bývalou osvoboditelkou). SČED se k tomuto mezinárodnímu aktu terorismu vyjadřoval kriticky, stejně jako velká většina obyvatel a organizací, parlament, Národní fronta, strana a vláda. Na konferenci SČED byl v této zjitřené době, na podzim roku 1968, pozván reformní novinář Jiří Ruml a na začátku roku 1969 další reformní novinář Jiří Hochman, besedy SČED se spisovatelem se zúčastnil Václav Havel. Vše po srpnu vyznívalo kriticky vůči sovětskému militarismu i vůči stranickému dogmatismu.

Nastupující normalizace

Na politické scéně byl však v režii okupantů A. Dubček, politik s poněkud lidštější tváří vystřídán bezcharakterním oportunistou G. Husákem a začala zpočátku plíživá, nakonec však tuhá normalizace. Na místě ředitele Sekretariátu pro věci církevní vystřídal reformní komunistku a socioložku Eriku Kadlecovou nomenklaturní stranický kádr, tvrdý stalinista Karel Hrůza. To jméno je symbolické. Vše se vracelo zpět,od krátce normálnějšího (1968–1969) k dlouhodobě (1969–1989) nenormálnímu.

lednu 1970 byl na teologickém kurzu SČED hostem slovenský farář Josef Juráš (který strávil několik roků v komunistickém vězení). Byli pozváni i český spisovatel Miroslav Hanuš a křesťanský filozof Ladislav Hejdánek. V červnu 1970 byl před prázdninami na hranicích zadržen kutnohorský farář Ctirad Novák, jemuž byl následně odebrán státní souhlas a musil přejít do civilního zaměstnání. V srpnu 1970 přednášela na teologickém kurzu SČED profesorka Božena Komárková z Brna na téma „Křesťan a nároky moderního státu“. Na výroční schůzi SČED zvolen již podruhé za předsedu SČED farář Vlastimil Sláma. Dalšími členy předsednictva SČED byli zvoleni Eva Pilátová, Jan Čapek, Vladimír Kalus, Jan Šimsa; náhradníky Josef Batelka, Miroslav Rozbořil, Jan Blahoslav Šourek a Dr. Josef Veselý. Bratry a sestru z výboru čekaly těžké zkoušky – náročná jednání s představiteli státu (MV, MŠK).

2. dubna 1971

se uskutečnilo první závažné jednání výboru SČED s představiteli MV. Ze strany MV bylo řečeno, že činnost SČED neodpovídá stanovám. Bylo poukázáno na publikované projevy v Kostnických jiskrách z roku 1968, na připomínky k rodinnému zákonu atd. SČED má dodržovat stanovy a nedopouštět se politických excesů, držet se ústavních předpisů a ne klást politické požadavky. Toto jednání končilo varováním.

V dohledaném svazku StB proti SČED byl však již návrh na „Řešení zájmové organizace SČED – zákaz další činnosti“. K tomuto řešení se nepřistoupilo, jen se odložilo. Kdyby však byl farářský svaz zakázán již v roce 1971, opíraly by se „argumenty“ represivních složek státní správy o postoje a stanoviska SČED z „krizových let 1968/69“, pochopitelně i o kritiku metod činnosti StB na členské schůzi SČED v roce 1966, dokonce i o kritické připomínky SČED k chystanému zákonu o rodině v roce 1963 (!).

Operace StB proti SČED pokračovala, ale byla tajná, začal sběr čerstvějších materiálů. Přibývaly represe proti členům SČED. Časté odebírání státních souhlasů i méně časté policejní zajištění, vazby, soudy a věznění. První normalizační obětí byl zmíněný Ctirad Novák. Následně byli zatčeni a zároveň ztratili státní souhlas vršovický farář Jaromír Dus (9. 11. 1971) a do třetice farář v Litoměřicích a předseda SČED Vlastimil Sláma (8. 12. 1971), kterého musil ve výboru SČED nahradit farář Josef Batelka.

Soud s předsedou SČED Vlastimilem Slámou

Vlastimil Sláma se narodil v polském Zelově 1921. Za války a až do roku 1947 studoval v Praze, byl ordinován a krátce jako vikář působil v Ostravě. Od května roku 1948 byl dlouhá léta farářem v Litoměřicích. Pro svou bohosloveckou výraznost, farářskou věrohodnost, statečnost a osobní integritu získal důvěru svých kolegů a 24. ledna 1967 byl zvolen do výboru SČED. V následujícím roce byl 2. února zvolen předsedou SČED. Vedle pilné sborové práce a působení v čele SČED se Sláma angažoval ve veřejných věcech, v místním tisku a v Klubu angažovaných nestraníků. Poté, co mu 9. 7. 1971 odebrali cestovní pas s odůvodněním „Stalo se tak pro Vaše politické postoje, takže není ve státním zájmu v současné době Vám povolovat cestování do zahraničí“, Sláma veřejně vyhlásil, že nebude‑li mu pas navrácen, nezúčastní se listopadových voleb. „Vzali jste mi pas, nedal jsem vám hlas…“ zažertoval si jeho kurátor.

Žertování však přestalo, když šest dní po volbách byl farář Sláma ve sborovém domě přepaden šesti členy StB, které vedl kpt. Adamec z Prahy, a zadržen. Následně byl pod záminkou dvou politických paragrafů (pobuřování a poškozování zájmů republiky v zahraničí) obžalován. Jeho obžaloba je nepěkným dílem okresního prokurátora Pavlase, který žaluje Vlastimila Slámu, že v únoru 1969 vyvěsil ve sborové vývěsní skříňce aktuální Poselství XVI. synodu a že poslal svému známému faráři do Západního Berlína Provolání ke křesťanským církvím a Stanovisko k vnitropolitické situaci. Tím měl „z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení nejméně dvě osoby pobuřovat a poškozovat zájmy republiky.“

Zmiňované materiály přitom nebyly nijak tajné, naopak se jim dostalo široké publicity jak u nás, tak i v cizině. Ani na „snažné prosby“ SR, aby tyto okolnosti uvážil, soudruh prokurátor nijak nereagoval. 23. a 26. června 1972 se konal soud. Zasedání soudu se prvního dne zúčastnilo i 14 farářů, členů SČED. Rozsudek byl vyhlášen až při druhém zasedání soudu, kdy už tam faráři nebyli. V. Sláma dostal podmíněný trest odnětí svobody na deset měsíců se zkušební dobou tří let. Soudu předsedala JUDr. Růžena Vajsová (bývalá švadlena, snad i vyučená?) která nezapřela, že soudí zaujatě normalizačně, tedy opět jako dříve, podle stranických pokynů.

V letech 1972–1974

pokračovaly nejen teologické kurzy SČED, ale také odebírání státních souhlasů farářům. Na letním kurzu v roce 1971 přednášeli Dr. Josef Hlaváč a Ing. Jakub. S. Trojan na téma „Naše poslání“ a Dr. Zdeněk Matějíček o „Pěstounství a adopci“.

Obsáhlý byl kritický diskusní příspěvek Miloše Rejchrta. Hovořil o charakteru zastoupení ČCE na 4. Všekřesťanském mírovém shromáždění (VMS) a o Křesťanské mírové konferenci (KMK): „Troufám si tvrdit, že KMK dozrála k tomu, aby se církev od její činnosti jednoznačně distancovala… Patří k paradoxům věku tohoto, že k vystoupení z dobrovolné organizace honosící se v názvu adjektivem ‚křesťanská‘ může opravdu přivést církev na úzkou cestu církve vyznávající.“

Takové a podobné svobodně kritické hlasy a postoje farářů („občanů druhé kategorie“) nehodlali soudruzi ze SPVC MK ani z MV snášet, zvláště když vycházely ze SČED. Hned v lednu 1972 při jednání ze SR vyhrožoval ředitel SPVC Hrůza, že pokud vedení církve nezasáhne a neučiní přítrž kritice režimu, státní správa tvrdě zakročí. Prý bude sesazeno vedení církve a církev se dostane pod přímou kuratelu státních orgánů. Kdo ví? Synodní radu však zachvátila panika „z nedozírných následků“ a ovocem toho strachu byl nešťastný a defenzivní dopis z 11. února 1972. Než byl rozeslán do sborů, byl schvalován na SPVC. ČCE se vzdala integrity, mnozí členové SČED i laičtí údové církve byli šokováni, neboť tím byly odvolávány postoje z roků 1968/69. ČCE se štěpila, začal proces rozdělení.

Na teologickém kurzu SČED 7.–11. února 1972 v Praze byl hostem reformní katolický liturg Bonaventura Bouše s tématem „Tradice českého katolictví“. Rozhovor s věhlasným malířem Janem Zrzavým začal tím, že mistr pohovořil s despektem a kritickou ironií o protestantském vztahu k umění. Měl přijet také Tulio Vinay z Valdenské církve v Itálii, ale onemocněl. Na výroční schůzi podal synodní senior informaci, že po Ctiradu Novákovi ztratili státní souhlas bratři Jaromír Dus a Vlastimil Sláma; před pár dny i Jan Dus z Chrástu u Plzně (4. února 1972) a že nový státní souhlas neobdržel Milan Satke, stejně jako absolventi fakulty Jan Rafaj a Dan Drápal.

Represe pokračovaly. 23. srpna 1972 rozhodnutím odboru vnitřních věcí NV HMP nebylo povoleno konání teologického kurzu, plánovaného na dny 28. 8.–1. 9. 1972. Tento prvý zákaz, uskutečněný za soudružské koordinace všech složek státní správy totalitního režimu, se stal i posledním. SČED již nesměl mít žádný další teologický kurz, ani členskou schůzi.Pouze se pravidelně, nebo i situačně, jak bylo třeba, scházel výbor SČED. Měl před sebou těžká a odpovědná rozhodnutí.

25. srpna 1972 se uskutečnilo druhé závažné jednání

výboru SČED, tentokrát ne na MV, ale se zástupci SPVC MK ČSR, stalinisty Hájkem a Jelínkem (v tom nakonec nebyl žádný podstatný rozdíl). Přítomen byl i synodní senior CČE V. Kejř. Ze strany zástupců SPVC byly vzneseny námitky, že SČED tvoří druhé centrum v církvi a vykonává tlak na SR. Tyto námitky byly jak ze strany výboru, tak synodního seniora důrazně odmítnuty, ale nebylo to nic platné. Totalitní mašinérie represe se nezastavila, spíše je zintenzivnila:

Od 27. října 1972 byl odebrán státní souhlas Miloši Rejchrtovi, vikáři v České Lípě. Od 1. listopadu 1972 byl odebrán státní souhlas faráři v Miroslavi Vladimíru Kalusovi. Člena výboru SČED Vladimíra Kaluse musil nahradit farář Dr. Josef Veselý. Od 21. prosince 1972 byl odebrán státní souhlas faráři Miroslavu Rodrovi v Rokycanech. Téhož dne se uskutečnilo třetí závažné jednání výboru SČED s představiteli MV. Diskutovalo se o vhodnosti existence SČED, protože byl stále MV i StB označován za nelegitimní, neboli „druhé centrum“ církevního vedení.

V dalších dvou letech pokračovalo napětí mezi ČCE a normalizačním režimem. Od 1. března 1973 byl odebrán státní souhlas faráři Janu Šimsovi v Prosetíně. 10. května 1973 posílá výbor SČED dopis odboru pro vnitřní věci NV HMP s oznámením, že 12. června 1973 se bude konat pouze odložená výroční členská schůze SČEDu, na pořadu má být volba nového výboru, teologický kurz je plánován až na konec srpna. 8. června 1973 na předchozí oznámení přichází arogantní odpověď z MV: „Vzhledem k tomu, že v minulosti Vaše organizace několikráte zasahovala do působnosti ČCE, požádalo MV SPVC MK jako orgán pověřený po věcné stránce péčí o dobrovolné organizace náboženského charakteru o vyjádření, zda tyto vzájemné vztahy byly natolik vyjasněny, že je možné konat výroční schůzi Vaší organizace. Teprve po tomto vyjádření bude možno uvažovat o konání výroční schůze Vaší organizace. Pokud tedy byla výroční schůze již svolána, je nezbytné ji okamžitě odvolat.“ Podepsán vedoucí oddělení JUDr. J. Kepák

13. června 1973 – píše synodní senior na SPVC a předkládá program plánovaného teologického kurzu SČED ve dnech 27. až 31. srpna 1973 v Praze a žádá o jeho laskavé povolení. Na programu má být výroční členská schůze a hlavně volba nového výboru. Kejř za laskavé vyhovění znovu upřímně děkuje. I přes urgenci SR (6. 8. 1973) zůstala tato žádost nevyřízena a kurz se nekonal.

5. listopadu 1973 se výbor SČED ve složení Jan Čapek, farář v Sázavě; Eva Pilátová, vikářka v Brně; Dr. Josef Veselý, farář a senior v Jilemnici; Josef Batelka, farář a senior v Novém Městě na Moravě obrátil na SPVC se žádostí, aby byl pozván k rozhovoru o řešení déle trvající situace. 30. listopadu 1973 ředitel SPVC MK prosí synodního seniora o tlumočení stanoviska k žádosti SČED, že rozhovor o zásadním řešení celkové situace svazu nebude moci být především z časových důvodů uskutečněn dříve než v jarních měsících příštího roku; proto bude správné, když výbor SČED zatím odloží pořádání plánovaných akcí, včetně lednového teologického kurzu.

Od 1. prosince 1973 byl odebrán státní souhlas faráři Petru Čapkovi v Merklíně. Od 1. ledna 1974 byl odebrán státní souhlas faráři Jiřímu Veberovi v Šumperku. K 1. březnu 1974 byly odebrány státní souhlasy hned dvěma farářům: Alfredu Kocábovi v Mladé Boleslavi a Jakubu S. Trojanovi v Neratovicích-Libiši.

30. března 1974 rozeslala SR do všech sborů cyklostylované: Právní stanovisko k aktuálním otázkám postavení kazatelů bez státního souhlasu. Jde o zvláště nešťastné stanovisko tehdejších evangelických právníků. Jak, proč a v čem, zřetelně ukazuje dopis farářů Horáckého seniorátu synodní radě z pastorální konference 20. května 1974 s razítkem seniorátního úřadu a podpisem seniora Josefa Batelky. K jeho vyjádření se připojil i výbor SČED s podpisem jednatele Jana Čapka: „V právním stanovisku je velmi mnoho řečeno na podporu – jakoby na ochranu – církve, sboru, administrátora, ano i církevního bytu, ale velmi málo na podporu kazatele, který už nemůže vykonávat duchovenské povolání. Je v něm pověděno mnoho o tom, co takový kazatel nemůže, nemá či nesmí, ale málo o tom, co může dělat, jaká má práva a o které právní normy se může opřít. Tak na příklad se domníváme, že volba kazatele do staršovstva je umožněna… Máme pocit, že zůstáváme dlužni našim spolubratřím trvalou solidaritu v jejich objektivně těžkém postavení… Celá léta pracovali obětavě ve sborech a pro církev. Je politováníhodné, že právní stanovisko – byť neúmyslně – vyvolává dojem, jako by byli vyhoštěnci, na něž si má dát církev pozor… my, kteří dosud jsme v aktivní činnosti, si snadno hříšně zvykáme na to, že někteří jsou postiženi, a upadáme do pokušení na ně zapomínat a dokonce hledat alibi v tvrzení, že si to sami zavinili. Jsme si vědomi složitosti otázek, jimiž se musíte zabývat, i obtíží, s nimiž zápasíte. Ujišťujeme Vás svou podporou ve Vašich činech, jimiž se zastáváte a budete zastávat našich jedenácti spolubratří a jejich rodin.

4. června 1974 z MV přišlo pozvání zástupcům SČED k jednání 13. 6. na MV. 13. června 1974 dopoledne byla schůze výboru SČED, probírala se problematika postavení farářů bez souhlasu s přihlédnutím k rozborům Dr. Ptáčka a Dr. Žíly (které jsou kritické k právnímu stanovisku SR) a k dopisu pastorálky Horáckého seniorátu. Probíhala též příprava na čtvrté závažné jednání výboru SČED s představiteli MV, kam byli delegováni bratři Batelka, Čapek, Veselý a sestra Eva Pilátová.

Jak přibývalo odebírání státních souhlasů, někoho ne docela hloupého v StB nebo na SPVC napadlo, že když ke zrušení SČED až teď, bude lepší, když jako důvod k jeho likvidaci nebudou uváděny jeho postoje a stanoviska z krizových let 1968/1969, nýbrž argumenty aktuálnější: že porušuje své stanovy, když ze svých řad nevyloučil ty své kolegy, jimž režim odebral souhlasy, nebo je uvrhl do vězení.

13. června 1974 – odpoledne došlo k pátému, závažnému, tentokrát závěrečnému jednání zástupců výboru SČED s pracovníky SPVC MV. Snadno domyslíme, že „SČED skončil ne se štítem, ale na štítě“ – důležitá je čistota štítu Z toho posledního jednání existují dva dlouhé zápisy. Jeden je v archivu SČED, druhý je ve fondu SPVC MK a ve fondu MV v Národním archivu. Kromě jiného se tam dozvíte, že jednání byli přítomni: Dr. Kepák (MV), sekretářka Šliperská, Dr. Hájek (MK) a dále Batelka, Dr. Veselý, Čapek a Pilátová (všichni SČED). Jednání probíhalo od 13 hod dvě a půl hodiny, s následujícím resumé:

Ministerstvo vnitra ČSR podle ustanovení § 2, odst. 1 zákona č. 126/1969 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku rozpouští SČED – dobrovolnou organizaci Svaz českobratrského evangelického duchovenstva se sídlem v Praze a s působností na území České socialistické republiky.“

V odůvodnění výše zmíněného opatření se píše: Církevně politické důvody vyžadují, aby všechny státem povolené církve měly pro svou činnost stejné zákonné podmínky. Skutečnost, že pouze v jedné církvi působí samostatná stavovská organizace duchovních, je ve své podstatě vážným narušením ústavní zásady o zákonné rovnosti všech církví. Duchovní, jako zaměstnanci svých církví jsou povinni dodržovat pokyny nadřízených církevních orgánů. V ČCE se však fakticky vytvořila dvě centra pro řízení duchovních, což ztěžuje i výkon státního dohledu nad činností této církve… Proti orgánům vnitřní správy církve stála často v negativní politické opozici stavovská organizace SČED, jejíž hlavní představitelé od krizových let 1968–1969 vytvářeli vlastní reakční platformu a snažili se ze svých pozic ve SČED mocensky ovládat celou církev. Ve své činnosti prosazovali především krajní stanoviska skupiny duchovních a laiků zvané „nová orientace“, která se nedávno výslovně prohlásila za nekonformní složku v církvi, neuznávající oficiální vedení církve ani závěry posledního synodu z roku 1973, proti kterým dokonce vyhlásila svůj odlišný program. Synodní rada tento odlišný program „nové orientace“ velmi ostře odmítla jako politicky i teologicky pro církev nepřijatelný. V poslední době výbor SČED nedbal ani na dodržování platných stanov své organizace, za což mu již v roce 1971 bylo ze strany MV ČSSR vyřčeno výstražné varování. Někteří členové SČED, a to především jeho dřívější vedoucí představitelé, ztratili od té doby z různých důvodů státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a z hlediska ustanovení stanov SČED nemohou být nadále považováni za členy této organizace, protože jejím členem se mohli stát pouze čeští evangeličtí bohoslovci, kteří jsou ve službě církevní, školní nebo misijní, jakož i ti, kteří po takové službě odešli na odpočinek. Dosavadní výbor SČED nejenže neučinil příslušná opatření ve věci členství u těchto duchovních, ale bez jakýchkoliv výhrad se s nimi solidarizuje a poskytuje jim možnost dalšího působení v rámci SČED. Z toho je patrné, že výbor SČED nevyvodil potřebné závěry z výstražného varování, které obdržel již v roce 1971. Někteří členové SČED byli pravomocně odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody pro trestné činy proti republice. Tímto svým jednáním nepochybně hrubým způsobem ohrozili zájem státu. Podle stanov SČED musí být vyloučen ze svazu ten, kdo hrubým způsobem ohrozí zájem svazu nebo státu. Členové výboru nevyvodili z této skutečnosti žádné závěry, a jak vyplynulo z jednání konaného dne 13. června 1974 i z ústního jednání konaného dne 16. července 1974, nehodlají z této skutečnosti vyvodit závěry ani v budoucnosti. Instalaci nového duchovního v Chotiněvsi byly přítomny v kněžském rouchu tři osoby, jimž byl odňat státní souhlas. Jedna z nich pak měla při této příležitosti dokonce veřejnou promluvu o obtížnosti duchovenské činnosti. Ačkoliv výbor SČED v rozporu s ustanovením stanov považuje tyto osoby stále za členy SČED, nevyvodil žádné závěry ani z tohoto jejich jednání, které by mohlo být posuzováno jako trestný čin maření dozoru nad církvemi, nebo by alespoň mohlo vyvolat napětí mezi církví a orgány státu. Protože tedy činnost SČED je i přes předchozí upozornění trvale v rozporu se stanovami svazu, náprava nebyla zjednána ani ve stanovené lhůtě a nápravy nelze dosáhnout ani opatřeními podle jiných právních předpisů, byla organizace podle § 2 odst. 1, věta za středníkem, zákona č. 126/1968 Sb. rozpuštěna. Příslušný orgán svazu je povinen provést opatření k vypořádání závazků svazu a k jeho likvidaci. Svaz oznámí MV ČSR jména osob odpovědných za vedení likvidace svazu a jeho majetku… Písemný materiál svazu bude odevzdán MV ČSR – odboru vnitřní správy národních výborů… Možno podat odvolání… Jelikož však další činnost SČED je nežádoucí, odnímá se rozhodnutí MV ČSR odkladný účinek.

Kulaté razítko

vedoucí odboru: Dr. Jiří Kepák v. r.

 

O likvidaci SČED bylo, jak již víme, právě v režii StB rozhodnuto již v roce 1970. Přesto ještě čtyři roky, v „Thermopylské soutěsce normalizace“ trval nerovný zápas SČED s komunistickou mocí. Celý SČED a zejména předsednictvo ani v tomto čase zkoušky nevypověděli solidaritu s bratřími v „průšvihu“. Z řad členů stavovské organizace evangelických farářů nebyl nikdo za komunistů vyloučen, ani uvěznění faráři, ani tak zvaní bezsouhlasníci. Hrozby mocipánů se naplnily až o prázdninách a v čase dovolených, 16. července 1974, když vešlo v platnost „Ukončenie činnosti Zväzu českobratrského evangelického duchovenstva“ (jak nadepsal desky svazku SČED estébák slovenské národnosti – ale Češi u StB byli stejní). To znamená, že permanentní konflikty skončily ke cti SČED jeho mocenskou likvidací.Předcházelo tomu, jak víme, zatčení, uvěznění a odsouzení nejen předsedy Vlastimila Slámy a několika dalších „vězňů svědomí“, ale i odebrání desítek státních souhlasů k výkonu farářského povolání a množství dalších nejrůznějších perzekucí a represí. Když farářský svaz odolal opakovanému pokušení zachránit si existenci za cenu zřeknutí se bratrské solidarity se svými členy a kolegy, kteří byli vězněni, nebo jimž byl odebrán státní souhlas k výkonu jejich duchovního poslání, byl totalitní komunistickou mašinerií zcela převálcován, rozpuštěn, čili zrušen (ukřižován). Skončil sice na štítě, ale neumazal se od něj, byl to jeho čistý štít!

 

Co říci docela na závěr?

Z popela SČED v těžké době, povstal SPEK v čase svobody!

Z historie stavovské organizace evangelických farářů vyplývá, že monarchií Rakousko-Uherska počínaje, všechny demokratické režimy u nás respektovaly její svébytnost a nekladly její činnosti žádné překážky. Horší to bylo za Protektorátu a potom, v určitém pohledu ještě horší, když v ČSR uchvátili moc komunisté – jak v letech padesátých, tak za let normalizace.

Jestliže si někdy někde evangelický farář, písničkář, disident a politický vězeň, nakonec i poslanec Sváťa Karásek povzdechl a někdy někde možná i řekl, „že by bylo potřeba napsat dějiny solidarity“, pak tento článek jistě těmi dějinami není. Přesto věřím, že dostatečně svědčí o požehnání bratrské a stavovské solidarity. SČED byl z totality do svobody přenesen na štítě. O společenství celé církve nelze říci ani jedno, ani druhé, ani se štítem, ani na štítě, neboť ČCE v období totality, především za normalizace nebyla jednotná, ale rozdělená – často jí chyběla právě ta solidarita.

Brzy po „Sametové revoluci“, hned na přelomu let 1989/1990 byla ustavena nová stavovské organizace evangelických farářů – Spolek evangelických kazatelů (SPEK). Stalo se tak po 16 letech od násilného rozpuštění SČEDu komunistickými normalizátory. Chce se mi říci: „Boží mlýny melou sice někdy pomalu, ale melou jistě!“

Pavel Hlaváč

evangelický farář a český policajt – obojí mimo službu (v důchodu)

člen komise ČCE Cesta církve 1945–1989 – ještě stále ve službě