Protest jako dluh a úkol

Protestantský chorál „Pán Bůh je síla má“ neplánovaně, ale případně zazněl 31. října 2017 na počátku večera v Knihovně Václava Havla v Praze. Podle síly zpěvu bylo zřejmé, že evangelíci mají převahu, ale během debaty se ukázalo, že přišli i mnozí další příznivci církevní i mimocírkevní. Magdaléna Trusinová uváděla moderovaný pořad s Milošem Rejchrtem Evangelíci a Charta 77. Před začátkem programu historik Peter Morée představil publikaci Cesta církve VIII., která pojednává o ČCE v sedmdesátých letech minulého století, a proto též o protestantech a Chartě 77. Jádro večerního setkání, které se stalo podkladem pro zajímavou debatu, předkládáme čtenářům.

Dnes je to 500 let, co Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí a odstartoval tak reformní hnutí, jehož stoupencům se říká také protestanti. K této nálepce přišli tak, že 19. 4. 1529 na říšském sněmu ve Špýru šest německých knížat a zástupci čtrnácti hornoněmeckých měst – byli tehdy v menšině, což je symptomatické – vydali protest, že nikdy nepřistoupí na sněmem vyhlášený dekret „ve věcech, jež jsou protivné Bohu, jeho svatému Písmu, našemu dobrému svědomí, spáse našich duší a předchozímu špýrskému dekretu“. Tímto protestem odmítli uplatňovat klatbu nad Martinem Lutherem a přihlásili se k jeho myšlenkám. Nebyli to žádní negativisté, však až do půle 17. stol slovo protestovat znamenalo spíše něčeho se zastávat než se proti něčemu stavět. Je-li kdo protestant, nemusí nutně páchat defenestrace a kácet modly, měl by však mít jasnou představu, odkud kam sahá pravomoc konšelů na radnici a který je pro něj ten pravý Bůh.

Zpět k historii vlastně už dávné:

V létě roku 1980, ač pouhý topič, měl jsem svou ochranku. Jezdila za mnou šedá naleštěná volha, neboť jsem vykonával funkci mluvčího Charty 77. Volha mne doprovodila až k evangelickému kostelu v Kobylisích, zaparkovala u vchodu a čekala, aby mne zase mohla odprovodit, až z kostela půjdu domů. Mnozí účastníci bohoslužeb byli z té volhy dost vyděšení a po bohoslužbách vycházeli z kostela, natáčejíce hlavy obličejem od volhy. Do téhož kostela chodila tehdy i 83letá lékařka Anna Kavinová. Ta také podepsala Chartu 77, a bodejť by ne, když jí podpis nabídl ing. Václav Havel. Doktorka Kavinová patřila před válkou k jeho nejbližším spolupracovníkům při jeho aktivitách v Obrodném hnutí čs. studentstva. Díky Havlovi a Kavinové stojí v Praze nedaleko Nuselského mostu první kolej pro vysokoškolské studentky, tzv. Budeč. Dr. Kavinová se od volhy ani ode mne neodvrátila, naopak při vycházení z kostela mne pozdravila radostně a hodně nahlas, a neméně hlasitě, neboť sama nedoslýchala, pokračovala otázkou: „A jak se má Véna Havel, jsou z vězení nějaké nové zprávy?“ To snad bylo slyšet až do té volhy, nebo si to lidé mysleli, a tak rychle pospíchali domů a povídali jsme si pak před kostelem už jenom my dva. MUDr. Kavinová mne tehdy povzbudila velice, přičemž možná těm, kteří pospíchali domů, nasadila do hlavy požehnaného brouka. Tato v církvi respektovaná žena dala nahlas najevo, že vazby na lidi, které respektuje ona, s nimiž prožila kus života dělného, jsou pro ni silnější než nějaké strachy z nějakých volh. Měla ráda Vénu Havla a musela to dát najevo, nemohla jinak. Dr. Kavinová byla protestantka.

Nechci opakovat, co je v dnes prezentované publikaci zapsáno a doloženo, jenom připomenu, že po okupaci Československa v r. 1968 celá ČCE ústy svých představitelů protestovala statečně, jak je patrné z prohlášení „Synod svému národu“ z února 1969. Synodní senior Václav Kejř se tehdy iniciativně postaral o jeho vytištění tiskárnou v Novém Městě na Moravě v nákladu snad několikatisícovém. Husákovská normalizace ale dostihla i ČCE, v únoru roku 1972 synodní rada napsala sborům, že předchozí stanoviska církve nemohou být vodítkem ve změněné politické situaci.

Určitá část evangelických farářů i laiků se s opouštěním protestantských pozic nesmířila. ČCE je malá církev s čilou vnitřní komunikací, a tak bylo prakticky nemožné, aby se lidé sobě duchovně blízcí nesetkali a nesetkávali na té které faře či něčí chalupě. K autoritám tohoto společenství patřili Kocáb, Trojan, Šimsa, Balabán, Komárková, Hejdánek, mezi námi mladšími se objevovali často Bísek, Brodský, Brodská, Bárta, Čapek, Hlaváč, Karásek, Pivoňka, Syrovátka, Vašina, Kašparová, Tydlitát. Tu a tam vznikl i nějaký společný manifest, event. petice. Jak z ovzduší těchto schůzek, tak z obsahu těchto textů pronikal tón, pro který jsem si společenství evangelického disentu oblíbil a který scházel dokumentům establišmentovým: tón naděje. Nikoli politický kalkul na blízký konec brežněvismu, nýbrž naděje jako princip.

Církevní disidenti či konsekventi?

Zmíněná dr. Kavinová a jiné významné osobnosti českého evangelictví poněkud problematizují titul „disident“, jimiž jsou evangeličtí protestanti z doby normalizace, zejména signatáři Charty 77, cejchováni. Z nedostatku jiného vhodného označení ho užívám i já, ale nerad. Disident je odštěpenec, my se ale neodštěpili, to jen oficiální reprezentanti církve nabrali jiný kurs a ten původní opustili.

Možná by bylo vhodnější nazývat protestující menšinu uvnitř ČCE konsistenty či konsekventy, neboť pokračovali v určité tradici, spjaté před válkou hlavně se jmény Emanuel Rádl a J. L. Hromádka. Neotevřu teď tázání, do jaké míry J. L. Hromádka zůstal po 2. válce věrný sám sobě, ale potvrzuji, že mnohé fascinoval, některé inspiroval, a nejvíce asi ty, kteří k němu dokázali být kritičtí. Tzv. Nová orientace, společenství přemýšlivých nonkonformních evangelíků, farářů i laiků, na něž jsme se pak nabalili my mladší, by koncem 50. let nejspíš vůbec nevznikla, nebýt Hromádkova hlásání odpovědnosti křesťana za svět.

Hromádkou byla k víře a kritickému promýšlení obsahů víry již před válkou přivedena i Božena Komárková, nejfundovanější česká teoretička dějin konceptu lidských práv. Důkladně promýšlel vztah křesťana k sociálnímu a politickému rozměru lidské existence J. B. Souček, v roce 1968 děkan KEBF a místopředseda Společnosti pro lidská práva. Kdyby se byl dožil Charty 77, odhaduji, že by ji podepsal, neboť jemu by ji jistě neopomněl nabídnout k podpisu jeho vážený přítel prof. Jan Patočka. Členem a přednášejícím Společnosti pro Lidská práva, založené v roce 1967, byl i Ladislav Hejdánek. Ten o dekádu později významně ovlivnil text prohlášení Charty 77 svým upozorněním na význam ratifikace Mezinárodních paktů o lidských právech. Konečné redakce prohlášení Charty 77 se ujali jiní (okolnosti a podrobnosti již historici solidně zpracovali), ale když jsem mu text k podpisu donesl, on si ho přečetl a spokojeně mručel. Podobně Komárková, které jsem text na druhý svátek vánoční přivezl do Brna, po přečtení úlevně vydechla, „no konečně,“ a podepsala.

Osobní vazby protagonistů chartistického dění

byly silné a rozvětvené. Mně přinesl Chartu Jiří Němec, který spolu s Hejdánkem, Jane Sokolem a a Václavem Freiem byl spiritus movens tzv. jirchářských čtvrtků, přednáškových a besedních ekumenických večerů v 60. letech. Patočka byl po válce učitel L. Hejdánka, znal se dobře s Komárkovou, ta ho dokonce jednou přemluvila k účasti na letní mládežnické brigádě v jesenických lesích v Alojzově. Havel a Hejdánek byli kolegové z redakčního kruhu Tváře, Jiří Hájek byl starý známý z poválečné Ymky.

Debaty v intelektuálním ymkařském a postymkařském evangelickém prostředí napomohly k tomu, že protestantské a vůči tehdejšímu režimu nonkonformní názory na vztah křesťana ke společnosti a státu nevyhasly, ba v druhé polovině šedesátých let dostaly podobu písemného a dokonce pro církev i mírně závazného dokumentu. V roce 1966 synod schválil text zvaný „Zásady ČCE“, který v podobě brožury do kapsy vyšel v r. 1968. Lze v nich vystopovat myšlenky Součkovy, Hromádkovy, hlavně ale Komárkové. Kdo se do textu Zásad začetl, ten snáze pochopí, čím to je, že proporce evangelíků činných v Chartě 77 byla mnohem významnější než proporce evangelické menšiny v české společnosti vůbec. Mezi 1886 signatáři Charty 77 lze napočítat 24 těch, kteří ke svému jménu připojili „evangelický duchovní“ nebo „absolvent KEBF“, oproti 15 duchovním katolickým, respektive absolventům CMBF. Z celkem 28 mluvčích evangelíci dodali 4.

Do vztahu disentu k církevnímu establišmentu však nepřinesla Charta 77 kvalitativně nic nového, pouze roztržku mezi nimi prohloubila: Synodní senior, který se v roce 1969 statečně postaral o vytištění prohlášení „Synod svému národu“, se s nemalým zpožděním, ale přece, v roce 1977 přihlásil k „Prohlášení svazů umělců a kulturních pracovníků.“, tzv. antichartě.

Něco už odnesl čas, něco snad zůstává jako

zkušenost tradovatelná a tradování hodná.

Zmíním tři takové snad trvalky:

1. Solidarita

Uprostřed evangelické protestující menšiny fungovalo jakési až hmatatelné a s potěšením užívané souručenství. Ručíme za sebe, víme o sobě, navštěvujeme se, jsme solidární. Distancovat se od bratra, který se ocitl v nemilosti státních orgánů, znamená ho zapřít, a zapřít bratra znamená zapřít Krista. V dubnu 1976 vedení KEBF přerušilo studentovi Janu Tydlitátovi studium na dva roky. Potrestali ho učitelé církve za to, že při večerních bohoslužbách v kostele u Salvátora v přímluvné modlitbě zmínil jméno Svatopluka Karáska, t.č. ve vazbě. Potrestání Tydlitáta vyvolalo mezi námi některými velké pozdvižení a evangelíky nakloněné k protestování zradikalizovalo. Zradit bratra, v tomto případě dva, Tydlitáta a Karáska, to se přece nedělá.

Symptomatické je, že naprostá většina evangelických signatářů CH 77 připojila svůj podpis až poté, co režim spustil kampaň proti samozvancům a ztroskotancům. V první várce signatářů lze napočítat 7 evangelíků, v těch dalších celkem 21 (neručím za přesnost, možná jich bylo víc). Jsou-li bratří v Kristu a jiní nám milí lidé hanobeni, vláčeni po výsleších a častováni domovními prohlídkami, je to výzva se k nim přidat. Solidarita s našimi bratry a přáteli dokázala někdy strhnout i ty, kterým se protestovat nechtělo. Když byl obviněn Jan Keller z maření státního dozoru za organizování letního tábora pro děti, podepsali protest i doposud nepodepisovavší; jeden mi řekl: „Dyť já s Honzou studoval, já ho znám, dej to sem.“

Souručivost či solidarita s ubližovanými, která má přednost před kalkulem, zda přiznání se k nim nás nějak nepoškodí, to je myslím dobrý a stále platný odkaz protestantů uvnitř ČCE z doby normalizace až posavad.

2. Právní stát

Současná debata o funkci státu se převážně motá kolem toho, jak má být malý či velký, tlustý či tenký. Naše starost tehdy ale byla jiná: protestantský disent usiloval o to, aby stát byl co nejvíce právní. Však v Zásadách ČCE stojí: „Křesťanu je právo znamením Boží péče o člověka, a tedy víc, než pouhá lidská dohoda… Ve společnosti musí být důvěra, že každý se může dovolat spravedlnosti… Křesťan je odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti více než jiní občané… křesťan se zasazuje o dokonalejší právo a spravedlnost pro každého.“

Chartu 77 svého času nazval Egon Bondy nabídkou efektivnější kolaborace s režimem (či se státem, to už si přesně nepamatuji). Ať už to řekl tak či malinko jinak, měl více méně pravdu, Charta 77 nabízela každému spolupráci na posilování právního státu, a to i za režimu, kdy si vedoucí úlohu přisvojila KSČ. Však jakási drobná rezidua právního státu zůstala zachována i za komunistů, např. ústavní právo „obracet se k zastupitelským sborům a k ostatním státním orgánům s návrhy, podněty a stížnostmi; státní orgány jsou povinny je odpovědně a včas vyřizovat.“ (čl. 29. Ústavy ČSSR)

Tyto zbytky či zárodky právního státu bylo třeba pěstovat a posilovat. Protistátní či anarchická nebyla Ch 77 ani náznakem. I na orgánech StB jsme chtěli, aby jako činovníci významné státní instituce dodržovali zákon a dbali též své vlastní důstojnosti. Zásadami ČCE vyučený protestant mohl těm soudruhům povědět „Pánové, já se dostavil, neboť jste mne dle zákona o SNB předvolali, já zákon ctím. Ale na vaše otázky vám s dovolením neodpovím, neboť vy jste tu, abyste dohlíželi na bezpečnost státu, nikoli na mé soukromí. Kdy jsem se kým sešel a co mi on řekl, co já četl a komu to dal přečíst či podepsat, to není vaše starost. Zákon č. 120/76 Sb.platí i pro vás.“

Ano, „Hrad přepevný je Pán Bůh náš“, to nechť protestanté z hloubi srdce a plných plic zpívají i v dalších pěti stech letech po Lutherovi. Nechť ale při tom nikdy nezapomenou, že výtečnou zbrojí na ochranu lidské svobody a důstojnosti je právní stát.

3. Nepolitická politika

Dělali jsme v disentu politiku nepolitickou a dodnes nemám dojem, že to byla jen z nouze ctnost. Většinou jsme také věděli, co uniká dnes i mnohým politikům a komentátorům, že oxymóron „nepolitická politika“ nevynalezl Václav Havel. Cituji z díla T. G. Masaryka „Světová revoluce“: „…mně nestačila politika poslanecká a úzce politická. Mluvíval jsem o politice nepolitické.“

I já se domnívám, že politika úzce politická a poslanecká nám nikdy stačit nemá, dokonce ani tehdy ne, když by ji vykonávaly osobnosti seriózní, vzdělané, odborně zdatné a neúplatné, což je a bude vždycky utopie. Politika nepolitická je důležitější než ta politická, dobrá učitelka na základní škole může vykonat více a důležitější práce než i dobrá poslankyně, senátorka, či ministryně školství.

„Vždycky jsem byl přesvědčen a dodnes si myslím, že zdrojem všech krizových jevů, jimiž jsme obklopeni, je mravní krize společnosti a že žádnou z našich krizí (…) nelze vyřešit jinak, než překonáním této krize mravní, totiž překonáním oné ďábelské ideologie, sobecké sebepéče a lidské i občanské rezignace, kterou je naše společnost systematicky a tak dlouho infikována.“ Za těmito slovy si stojím, jako bych je napsal já, ale nebyl jsem to já, nýbrž Václav Havel v říjnu 1989 (Lidové noviny č. 10). Jako evangelický protestant v Havlových slovech nacházím výstižně formulované důvody našich protestů z doby, kdy nám vládli komunisté.

Jako přímo prorocká se mi zdají jeho slova z téhož článku: „Takové úkazy, jako je neokázalá humanitární pomoc malostranských občanů východoněmeckým uprchlíkům, spontánní sbírky na pomoc Arménii či rodící se známky solidární pospolitosti na různých

lidových shromážděních (ať jsou to manifestace, mše, koncerty či cokoli dalšího), považuji za mimořádně důležité a možná ze všeho nejdůležitější. Jakožto dobré lidské akty jsou tyto úkazy tím nejlepším sociálním zázemím či podhoubím jakékoli lepší politiky.“

Končím dobrozdáním mykologa amatéra, jímž jsem, že Havlův poukaz na důležitost podhoubí neboli mycelia je trefný. Nádherná plodnice křemenáče osikového by nevyrostla, kdyby pod zemí nefungovala oku skrytá živoucí síť mycelia. A když se jeden rok sezóna nevydaří a kvalitních plodnic je málo, nezoufejme. Pokud mycelium nezmizí, a ono něco vydrží, třeba se dočkáme napřesrok.